Úvaha Hany Kábrtové při aliančním týdnu modliteb ve čtvrtek 14. ledna 2021

Job 13, 23-24: Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele?

Pár slov o knize: autor – neví se přesně (autorství připisováno Mojžíšovi, Šalomounovi…), doba vzniku díla – neví se přesně (předpoklad, že jde o nejstarší knihu Bible, nejspíš vznikla okolo roku 960 před Kristem v období vlády krále Šalomouna), postava a název knihy – Job – byl skutečnou reálnou postavou, nebo jen fikcí? (nejspíš literární postava, která měla historickou předlohu), Job – obvyklé jméno ve starověku, něco jako dneska u nás pan Novák, pokud by šlo o příjmení, případně Jan, pokud by šlo o křestní jméno (autor si ho možná zvolil jako symbol obyčejného člověka), jméno Job původně znamenalo otázku „Kde je otec?“, později dostalo nový význam „Ten, kdo je napadený nepřítelem“, případně „Opuštěný“.

Na začátku knihy vstupujeme v prvních dvou kapitolách do příběhu nesmyslného utrpení spravedlivého člověka Joba. Příběh nastolí problém, o kterém se v dalších kapitolách vede zdlouhavá teologická diskuze. K příběhu se autor vrátí až v závěru poslední kapitoly.

TŔI MYŠLENKY:

1) O Jobově životě se dozvídáme, že jeho dny byly plné dobroty, laskavosti, moudrosti. Dostávalo se mu jak společenské uznání, tak vnitřní naplnění. Žil dobrý život. Bůh dvakrát s hrdostí opakuje satanovi, že Job je bezúhonný, přímý, pokorný člověk. Bůh se nestydí před celým vesmírem vyznat z toho, že důvěřuje člověku.

Nejen člověk důvěřuje Bohu, ale také Bůh důvěřuje člověku. Bůh má tady na zemi lidi, kterým důvěřuje, že věří Bohu nezištně, zadarmo, jen tak, z lásky, že nic za svoji víru neočekávají, dokonce ani dobré živobytí.

 A právě tuhle Boží víru v člověka chce satan zpochybnit, narušit. Je přesvědčený o zkaženosti lidí natolik, že pokládá otázku: „Cožpak se Job bojí Boha zadarmo?“ Nevěří, že člověk věří Bohu zadarmo.

Zajímavé je, že satan, jehož jméno znamená žalobce, odpůrce, nepřítel, se objevuje pouze v prvních dvou kapitolách knihy. Uzavírá s Bohem podivnou sázku a potom se z textu úplně vytratí. Autor se k sázce, ani k satanovi nevrátí ani v závěru knihy.  Jeho úlohu v příběhu paradoxně přebírají Jobovi přátelé. Zastávají podobnou teologii jako satan. Obhajují svět, ve kterém se člověku vyplatí být zbožným. Svět, ve kterém Job není dobrým „zadarmo“.

2) V závěru druhé kapitoly přicházejí za Jobem jeho přátelé. Nejdříve mlčí, později všichni vedou dlouhé promluvy. Jako první promluví Job, který však nehovoří ke svým třem přátelům, mluví k sobě, mluví k Bohu. Hovoří, jakoby tam vůbec ti přátelé nebyli. To, co říká, je strašné. Nepokouší se před nimi svoji bolest skrýt, proklíná den svého narození, chválí smrt a ptá se po smyslu Božích cest.

Jako první promlouvá Elífaz. Jeho jméno v překladu znamená Bůh je vítěz. Mohli bychom ho parafrázovat jako Bůh je moje eso. Elífaz představuje skupinu lidí, která dává na odiv svůj vztah k Bohu. Dává se za příklad druhým ve své víře. Jeho troufalost je tak velká, že přesně ví, co Bůh myslí, co chce Bůh lidem říct. Je nejspíš ze všech nejstarší, tudíž si myslí, že také nejmoudřejší. Místo Téman, odkud pochází, je také známé svojí moudrostí.

Jako druhý se ozývá Bildad. Jeho jméno znamená nemilovaný. Bildad představuje skupinu lidí, která je vnitřně zraněná, odmítnutá jinými. Jde o lidi, kterým byla odepřená základní lidská láska, osobnost  s komplexy méněcennosti. Je zbožný, ale těžištěm jeho zbožnosti spočívá v negativním vymezení. Je nejtvrdší ze všech. Vnitřní slabost překrývá siláctvím slov. Takové Bildady můžeme potkávat často ve společnosti Elífazů. Nemilovaní, vnitřně nejistí a slabí lidé se rádi zdržují ve společnosti silných osobností. Navzájem se potřebují. Bildad se opírá o Elífazovu sílu, Elífat v Bildadovy slepé oddanosti nachází nekritické potvrzení svojí moudrosti.

Další přítel se jmenuje Sófar. I jeho jméno má výmluvný význam. Znamená cvrlikání. Mohli bychom říci – takový papoušek. Sófar vždy mluví jako poslední. To, co říká, nic nového do diskuze nepřináší. Jen opakuje to, co již pověděli jeho přátelé. Sófar představuje skupinu lidí, tzv. přitakávačů. Kdyby nic neříkali, nikdo by si toho nevšiml. Jenom papouškují názory druhých.

Mezi Jobem a jeho přáteli je podstatný rozdíl ve vztahu k Bohu. Zatímco Job hovoří buď přímo k Bohu, případně o Bohu tak, jakoby stál za dveřmi a poslouchal, jeho přátelé se k Bohu neobrací, hovoří o něm a za něj. 

Job mluví s Bohem, k Bohu, zatímco jeho přátelé mluví pouze o Bohu, nikoli s ním.

3) Přátelé domluví, Job domluví a konečně po dlouhém Božím mlčení promlouvá z „vichřice“, ze „smrště“ Bůh. Co se vlastně stalo? Diskuze skončila, spor nikdo zjevně nevyhrál. Všichni odešli jako poražení a Job zůstává sám. V této chvíli k němu promlouvá velmi zvláštním způsobem Bůh. Klade otázky. Pouze ve své první otázce „Kdo zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Job 38, 2 se vyjadřuje k tomu, co bylo dosud řečeno. Všechno ostatní vyvolává dojem, že mluví úplně o něčem jiném. Jobovi nic nevysvětluje, na žádnou otázku nečeká odpověď. Jako lidé bychom čekali, že Bůh Jobovi vše vysvětlí, jak to bylo s tím satanem atd., ale nic takového. Pokládá pouze otázky.  

Bůh tedy nevysvětluje, odpovídá protiotázkami. Zajímavý postřeh – pochopení smyslu bytí k nám nepřichází skrze Boží vysvětlení, ale skrze Boží otázky.  Jako lidé se domníváme, že poznání je nám přístupné pouze v odpovědích. Zdá se nám, že svět poznáme jenom do té míry, do jaké umíme odpovědět a věci vysvětlit. Jobův příběh a především Boží řeč nám však ukazuje něco jiného.  Bůh se ani jediným slovem nezmíní o tom, co Job prožil, ale klade mu otázky tak, aby odpoutal jeho zájem od jeho „já“ a navedl jeho pozornost k tomu, „co není já“.

Na otázky, které klade Bůh, často neexistuje lidská odpověď. Bůh Jobovi klade otázky proto, že pouze tak umožní Jobovi uvidět neviditelné. Ukazuje mu nádheru stvoření. Jaký je asi Bůh, který tohle všechno stvořil? Ve chvíli, kdy Job odvrací svůj zrak od sebe, začíná chápat a vidět opravdového Boha. Na to, aby člověk dokázal slyšet Boha, potřebuje, aby v něm nastalo ticho. Ticho, ve kterém se vzdáme všech odpovědí.

Pokud chceme najít smysl vlastní existence, musíme ho hledat mimo sebe.

Bůh svými otázkami odstraňuje Joba, odstraňuje nás ze středu vesmíru. Pokud chceme uvidět vesmír a nahlédnout do jeho tajemství, musíme zapomenout na sebe. Jedině tak můžeme uvidět Boha.