Kázání Pavla Šimka v sobotu 26. září na odpolední bohoslužbě při Večeři Páně

  1. Korintským 6, 9-11: Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království.  A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

Křesťané si rozdělili hříchy na lehké a těžké. Když jsem se díval do slovníku, pak lehký hřích je definován jako snadno omluvitelný a odpustitelný. Všichni se jej dopouští. Nemůžeme se jej uchránit ani zabránit. Ve skutečnosti člověka zas tolik neničí. Zajímavá definice.

Bible takovéto stanovisko odmítá. Neexistuje žádný mini hřích, hříšek, lehký hřích, který je lehce a snadno odpustitelný. Možná jsou hříchy s menšími a horšími důsledky na této zemi, ale hřích je hřích a odplata za hřích je smrt. Není žádný omluvitelný hřích, který není ani třeba odpouštět. Není žádný malý hřích, který by měl na nás jen malý účinek. Neexistuje tak lehký hřích, který nemá sílu nás zničit. Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

Člověk sám rozděluje hřích na lehký a těžký. Je zajímavé, že u každého člověka to rozdělení je jiné. To, co někteří pokládají za lehký hřích, jiní vidí za těžký a naopak. To rozdělení závisí předně na tom, čeho se já dopouštím. Moje vlastní hříchy jsou vždy hříchy lehké a hříchy těch druhých jsou naopak hříchy těžké. Vlastní hříchy nejenže podceňujeme a omlouváme, ale mnohokrát už je ani nenazýváme hříchy, ale spíše chybou, slabostí, nedostatkem, sporem a častokrát i situačním etickým chováním. Pojem hřích tak ztrácí na významu.

Boží slovo říká: Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Je zajímavé, v jakém kontextu apoštol Pavel vyslovuje tuto otázku. Dva bratři v církvi měli spor. Nevíme jaký, ale na tom tolik nezáleží. Ten problém není v tom sporu, ten se často objeví právě mezi bratry a sestrami ve sborovém společenství. Problém byl v tom, jak ho ti dva řešili. Nejenže nedokázali spor vyřešit mezi sebou sami, ale nedokázali se ani obrátit na církev, aby jim pomohla spor řešit. To asi svědčí o tom, že církev nepovažovali za žádnou autoritu. Obrací se k světským soudům.  Nevěřící mají soudit věřící? Jaké světlo to nese na věřící lidi. Jaké světlo to nese na církev? Jaké světlo dopadá na Boha? Pavel bere tuto věc naprosto vážně.  To není maličkost. A dodává: „Což nevíte, že nespravedlivý nebudou mít účast v Božím království.?“ A tento jejich pro nás zdánlivě nicotný počin dává do stejného měřítka jako je opilství, smilstvo, zvrácenost, lupičství… atd.

Neexistuje malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně. Vzpomenu několik málo příkladů. Achab – Akán.  

Jozue 7, 20-25: Akán odpověděl Jozuovi: „Ano, zhřešil jsem proti Hospodinu, Bohu Izraele; učinil jsem toto: Viděl jsem mezi kořistí jeden pěkný šineárský plášť, dvě stě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze padesáti šekelů. Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to. Je to ukryto v zemi uvnitř mého stanu a stříbro je vespod.“  Jozue poslal posly, ti běželi do stanu, a hle, bylo to ukryto v jeho stanu a stříbro bylo vespod. Vzali ty věci ze stanu, přinesli k Jozuovi a všem Izraelcům a pohodili je před Hospodinem. Za účasti všeho Izraele vzal Jozue Akána, syna Zerachova, i stříbro, plášť a zlatý jazyk, i jeho syny a dcery, býky a osly, jeho brav i stan a všechno, co mu patřilo, a ubírali se s tím vzhůru do doliny Akóru. Jozue řekl: „Zkázu, kterou jsi uvalil na nás, nechť uvalí Hospodin v tento den na tebe.“ Všechen Izrael jej kamenoval; spálili je a zaházeli je kamením.

Při dobývání Jericha si Akán nechal kořist. Plášť, nějaké zlato a stříbro. Věděl, že tentokrát Jozue nařídil, že nic nikdo si nesmí vzít. Ale vždyť zvyk a zákon tehdejší doby byl, že kořist patřila vítězům. A tak neodolal, než aby to bylo zničeno, ukryl si to. Maličkost? Pro něj možná ano. Ne, žádný hřích není tak malý, aby nás neposlal do pekelného ohně. Důsledek jeho hříchu byl okamžitý trest na celou jeho rodinu. Ano i na jeho děti. Všichni byli ukamenováni.

Nebo malí chlapci se posmívají Božímu proroku, Elíšovi – Elizeovi.

2 Královská 2, 23 – 24: Odtud vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti.

Byl plešatý, a tak na něj pokřikovali a pošklebovali se mu: Lysý, plešatý. No klukovina, maličkost.  Ne, žádný hřích není tak malý, aby nás neposlal do pekelného ohně. Důsledek? Dvě medvědice roztrhaly 42 těchto posmívajících se dětí.

Jeden muž šel v sobotu do lesa na dříví. Možná nestačil, možná se mu nechtělo dřevo nachystat v týdnu. A tak šel. V sobotu sbírá dříví. Maličkost. Ne, žádný hřích není tak malý, aby nás neposlal do pekelného ohně. Důsledek? Byl ukamenován na Boží příkaz.

Numeri 15, 32 – 36: Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbírá dříví, předvedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. Dali ho střežit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem.“ Celá pospolitost ho vyvedla ven za tábor a ukamenovali ho, takže zemřel, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.

Náman, tak moc chtěl projevit vděčnost za Boží uzdravení. (2. Královská 5, 15.16)

Elíša si nic nevezme. Náman jej nutí. Vezmi si prosím alespoň něco. Elíša ne, nic. Gécházímu, služebníku Elíši, to bylo líto. Taková příležitost. Rozhodl se, že to napraví. Běží za Námenem, vymyslí si malou lež a prosí Námana o talent stříbra a o dvoje sváteční šaty. Náman se raduje a vnutí mu ne jeden, ale dva talenty stříbra a k tomu ty šaty. Gechází je spokojen. Využil situaci. Důsledek? Vy už to znáte, že? Žádný hřích není tak malý, aby nás neposlal do pekelného ohně. Okamžitý trest na Géchazího. Námanovo malomocenství na věky ulpí na tobě a na tvém potomstvu. Ano, i na jeho dětech…

Mohu vám dávat mnoho příkladů. Ještě jeden z nového zákona. Ananiáš a Safira (Sk. 5, 1-10)

Měli svůj vlastní pozemek. Nemuseli jej prodat, ale prodali jej. Nemuseli žádné peníze z tohoto prodeje darovat církvi. Ale oni se rozhodli, že finančně podpoří církev. Jen se domluvili na maličkosti. Malou část z tohoto prodeje si ponechali a smluvili se, že řeknou, že to jsou všechny peníze za pozemek, které obdrželi. Možná ani nepočítali, že tolik peněz obdrží, že se jim to podaří tak dobře prodat. To navíc, co získali, si nechají a ten zbytek bude jako za celý pozemek. Malinkatá nepravda. Miniaturní lež. Na druhé straně velkorysost, ochota, tolik peněz darovali církvi. Mně se chce je ohodnotit, pochválit, vážit si jich a dát druhým za příklad. Důsledek té malinkaté nepravdy? Ne, žádný hřích není tak malý, aby nás neposlal do pekelného ohně. To pole bylo tvé, mohl sis je ponechat, mohl jsi je prodat a s penězi naložit podle svého. Nelhal jsi lidem, … ale – okamžitý trest, smrt obou manželů.

Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

Už dost příkladů. Půjdu k druhé myšlence.

Neexistuje tak velký hřích, který by Ježíšova krev nemohla očistit.

Vraťme se na chvíli k textu 1. Kor. 6,11. Je to jeden z nejosvobozujících a nejradostnějších textů pro usvědčené hříšníky.  „A takoví jste někteří byli,…“ Apod. Pavel vytvořil zástupný seznam hříchů. Mnozí namítáme, že jsme se nedopustili takovýchto hříchů, ale v našem svědomí víme, že jsme se dopustili mnohého, co s tímto seznamem souvisí.

A to jste někteří byli, adresuje církvi Boží v Korintu, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným svatým, tak je oslovuje v úvodu dopisu. Někteří z nich se dopustili znásilnění, nemravnosti, jiní praktikovali homosexualitu, jiní přepadávali a loupili atd. Těžko to stravujeme… to proto, že nerozumíme milosti.

1Kor. 6,11: A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Neexistuje tak velký hřích, který by Ježíšova krev nemohla očistit.

Král David se dopustil cizoložství s Bat-šebou, ženou, jejíž muž právě bojoval s nepřítelem, který ohrožoval národ i samotného krále. (2. Samuelova 11, 2-5) Jak podlé od obou. Poté co žena zjistila, že je těhotná a že to praskne, protože její manžel je již několik měsíců na vojně, tak společně s Davidem vymysleli plán. Jednoduchý. Král vydal rozkaz, aby její manžel voják Uriáš dostal dovolenou z fronty, na několik dnů byl doma, no a zase se vrátí a on a nikdo jiný se o smilstvu nedozví, protože přirozeně – jeho manželka otěhotněla právě s ním, když byl doma. Dobrý plán ne? Chyba! (2. Samuelova 11, 6-11) Uriáš nechtěl zradit své spolubojovníky. Chtěl co nejdříve zpátky. Pomoci v boji. Říká: Truhla [Boží] je v ohrožení a Izrael i Juda zůstávají ve stanech, a pán můj Joáb i služebníci pána mého na poli zůstávají, já pak mám vejít do domu svého, abych jedl a pil, a spal se svou manželkou? Jakož jsi živ ty, a jako jest živa duše tvá, toho neučiním. A nepomohlo ani to, že ho král opil. Bat-šeba mu posílá vzkaz, ani dnes se mnou nespal. Plán selhal. Mají nový plán. Hrozný. Vražda a nanejvýš podlá.

Víte, nějak dovedu hovořit s lidmi ve vězení, kteří se dopustili vraždy v afektu, kvůli nepředvídaným okolnostem, ze strachu, dokonce i kvůli majetku, možná vyřizování účtů. Je to všechno strašně hrozné, ale překonám to a mám zájem o ně.

Ale dělá mi silný problém hovořit s člověkem, který si na tuto špinavou práci chladnokrevně najme člověka jenom proto, že si to může zaplatit. Pro mne je to podlý zbabělec v bílém límečku.

David je tímto podlým zbabělcem v bílém límečku a ještě s korunou na hlavě a navíc pomazaný Hospodinem. (2. Samuelova 11,14-17) Svou vlastní rukou napsal plán úkladné vraždy. A tohoto čestného, ryzího muže, Uriáše, nechá nést rozsudek smrti, který má předat svému veliteli. Také se stalo. Uriáš byl zavražděn a všichni si mysleli, že padl v boji. Možná jej i král vyznamenal za statečnost. A pln soucitu si vzal ubohou vdovu za manželku.  Vážení, mám s tím problém!

S čím? S Boží milostí.

Pouze vím: Neexistuje tak velký hřích, který by Ježíšova krev nemohla očistit.

Mohl bych vám uvádět další, ještě horší případy z Písma, ne nebojte se, nebudu.

Neexistuje tak velký hřích, který by Ježíšova krev nemohla očistit.

Manaše

2 Královská 21, 1-6, 11.16: Menašemu bylo dvanáct let, když začal kralovat, a kraloval v Jeruzalémě padesát pět let. Jeho matka se jmenovala Chefsíbah. Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, …, nastavěl oltáře Baalovi…  Klaněl se veškerému nebeskému zástupu a sloužil mu. Na obou nádvořích Hospodinova domu nastavěl oltáře veškerému nebeskému zástupu. Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel. …že svedl k hříchu svými hnusnými modlami též Judu,…. Také nevinné krve prolil Menaše velice mnoho, až jí naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému…

2 Paralipomenon 33, 12.13: V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh.

Zkusme ty dvě stanoviska dát k sobě.

Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

A zároveň neexistuje tak velký hřích, který by Ježíšova krev nemohla očistit.

Nejmenší hřích je dostatečně velký k věčnému zahynutí a největší hřích není tak velký, aby ho Ježíš nemohl odpustit.

Každý z nás, jak jsme zde, se stydíme za různé hříchy ve svém životě. Nehovoří se nám o tom lehce. Neoslavujeme hřích. Nestavíme ho na obdiv. Naopak jsme zahanbeni. Jsme zahanbeni tím, co jsme udělali, stydíme se za to, co děláme, a jsme zahanbeni tím, co jsme schopni udělat. Ale my se nemusíme stydět za milost, skrze kterou přicházíme k Bohu, a on nás přijímá. My se nestydíme za krev Ježíše Krista, která nás očišťuje od veškeré nepravosti.

Vážení přátelé, bratři a sestry. Naše naděje je v Ježíši Kristus. Pouze v Ježíši. Vzdej se naděje v sama sebe. Nikdy nedosáhneš spravedlnosti sám u sobě.

Nejsi hříšník, protože hřešíš. Hřešíš, protože jsi hříšník.

Jan 16, 9: Hřích je v tom, že ve mne nevěří;

Římanům 14, 23: A cokoli není z víry, je hřích

Jakubův 4, 17: Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.

1 Janův 3, 4:  … hřích je porušení zákona.

1 Janův 5:17: Každá nepravost je hřích

Jestliže si namlouváš, že nehřešíš, lžeš sám sobě. Potřebuješ Ježíše. Sám se neočistíš, sám se toho nezbavíš. Dopustil ses nevěry? Lhal jsi v životě či kradl? Postoupila jsi interrupci? Jsi závislý na pornografii? Jsi sobec, jsi namyšlená, jsi pyšný? Ovládá tě zlost? Jsi pokrytec nebo pohrdáš druhými? Jsi závislý na nikotinu nebo občas na alkoholu? Mnohé věci v našem životě už nejdou napravit. Nelze to vzít zpět. Nemůžeme to ani splatit. Bůh to ví. Nežádá to po nás. Nemusíme přinášet náhradu, odškodnění

Římanům 3,23: Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

Ospravedlněni zadarmo. Úplně zadarmo. Ospravedlněni, jako kdybychom nikdy nehřešili, a to je nám dáno zadarmo. Těžko se tomu věří, že?

Tři podmínky, abychom očištění a ospravedlnění přijali.

  1. Přiznat, že jsi hříšník. Vyznání doslovně znamená souhlasit s Bohem. Když Bůh řekne, že je to špatné, tak je to špatné.. Častokrát jsme schopni si přiznat jen v uvozovkách velké hříchy. Problém je si to uvědomit u těch zdánlivě lehkých. Snažíme se pak dělat dojem na druhé a především na Pána Boha, že s námi je vše pořádku. Dokonce jsme vděčni Bohu, že nejsme tak moc hříšní, že jsme lepší než nevěrci. Jako farizeus v chrámě. Na Boha nemusíme dělat dojem, že jsme lepší. On nás přijímá ne za naši dobrotu, ale protože nás miluje. Ospravedlněn neodešel farizeus, on totiž nepřiznal, nepoznal a nevyznal svoje hříchy. Kdežto celník odešel očištěný, odešel s Boží milostí. Farizeus odešel se svou špinavou spravedlností. Přiznat svůj hřích. Nesmlouvejme s Bohem, že to hřích není a že za to vlastně nemůžeme. My jsme vinni, my děláme chybu. Bůh má pravdu. On má právo určit, co je hřích a co ne. ..
  1. Nikdy si na hřích nezvyknout.
  1. Obrátit se na Krista a věřit v Boží odpuštění. ….

Nezáleží na velikosti hříchu, s kterým bojuješ. Neexistuje tak malý hřích, který člověka neposílá do pekelného ohně.

A zároveň neexistuje tak velký hřích, který by Ježíšova krev nemohla očistit.

Nejmenší hřích je dostatečně velký k věčnému zahynutí a největší hřích není tak velký, aby ho Ježíš nemohl odpustit.