Olga Horvátová: Zase jsem s Bohem

V letošním roce přibyla do společenství lidí navštěvujících sobotní romské bohoslužby na Šenvertu v Sokolově tichá Olinka Horvátová. Před 18 lety prodělala v pražském Motole těžkou operaci zhoubného nádoru hrtanu a hlasivek. Díky Pánu Bohu přežila a dneska může pečovat o svého osmiletého vnuka, kterému všichni říkají Pepa, ačkoli se skutečně jmenuje Roland. Každých půl roku jezdí na kontroly do Prahy, kde plánují operaci hlasové protézy, aby mohla zase mluvit. S Olinkou se život tzv nemazlil. Kromě rakoviny, která ji přivedla do invalidního důchodu něco málo po čtyřicítce, prožila hrozné chvíle ve strachu o svoji dceru Andreu. Před pěti lety, v jejích 33 letech, měla autonehodu,  po které zůstala trvale upoutaná na vozík. Olinka má za sebou dvě nevydařená manželství a v její velké rodině vztahy nefungují, jak by si přála. Má čtyři děti, deset vnoučat a jedno roční pravnouče. Přes všechny peripetie na život nezanevřela, ráda se směje, peče dorty, zákusky, vaří a díky pozvání její kamarádky Hani chodí pravidelně na bohoslužby adventistů, kde společně s ostatními poznává Pána Boha.

Olinko, jak se cítíš?

Dobře. Jsem šťastná, že jsem zase s Bohem. Moji rodiče byli věřící, každou neděli jsme chodili do kostela a také se doma společně modlili. Náboženství bylo dokonce povinné i ve škole. Později jako dospělá jsem na Pána Boha moc nemyslela a vrátila jsem se k němu znovu až v době, kdy jsem onemocněla. Chodila jsem do kostela na Starém náměstí v Sokolově, kde mě jako malou nechali rodiče také pokřtít. Letos mě ale pozvala kamarádka Haňa na bohoslužby k adventistům, a tak jsem šla a moc se mi tam líbí.

Ty jsi tedy ze Sokolova?

Narodila jsem se v Žatci. S rodiči a třemi sourozenci jsme se ale brzy přestěhovali do Benešova nad Ploučnicí, kam jsem chodila i první dvě třídy do školy (na fotkách vpravo jsou moji prarodiče). Táta si pak našel práci na šachtě, a tak jsme se objevili na Sokolovsku. Bydlili jsme v Habartově, kam jsem chodila i do školy. Po základní škole jsem se šla učit do Svatavy na přadlenu, ale nevydržela jsem celé tři roky. Po dvou letech jsem nastoupila k mamce do práce. Dělala ve skladu.

A pak přišla svatba…

Ano, v roce 1977 jsem si vzala za muže Manfréda Friedla. Narodil se nám syn Radek (42), který dneska žije v Rokycanech a stará se o svoji nemocnou nevlastní sestru Andreu (38). Andreu a také další děti – Honzu (37) a Michaelu (27) jsem měla až v druhém manželství s Jaroslavem Horvátem. S prvním mužem jsme spolu byli čtyři roky, s druhým patnáct let. Jaroslav pracoval jako taxíkář a líbily se mu holky, a to se zase nelíbilo mně.

Jak se stalo, že s tebou bydlí vnuk Pepa?

Pepa je syn Míši, která bydlí v Horním Slavkově (na fotce v peřince). Má ještě tříletou dcerku Jesicu a také se stará o čtyři děti svého přítele. Já mám Pepu ve své péči, a pokud se podaří, získám ho do pěstounské péče. Trochu je problém s tím, že nemůžu mluvit. Pepa mi ale rozumí, myslím, že spolu vycházíme dobře. Mám ho moc ráda.

Kde jsi před tím, než jsi onemocněla, pracovala?

Skoro deset let jsem dělala výčepní v hospodě Rakev v Sokolově a nějaký čas jsem uklízela v pečovateláku v Horním Slavkově.

Jak trávíš dny?

Když to jde, tak jsem ráda, když se vídám se svými dětmi a také vnoučaty. Mám jich deset. Dcera Andrea (vlevo), která měla úraz, má Karla (18), Radka (16), Daniela (12) a Matěje (7). Osmnáctiletý Karel má již ročního syna Bryana. Za Andreou jezdím do Rokycan tak dvakrát za měsíc. Bydlí se synem Radkem, který jí se vším pomáhá (na fotce vpravo). Syn Honza bydlí se svojí manželkou Ivanou v Sokolově, mají také čtyři děti – Honzíka (10), Marušku (8), Ivanku (6) a Daniela (1). I když bydlí nejblíže, moc spolu nemluvíme. A o dceři Míše jsem už říkala. Má Jesicu a Pepu, který bydlí u mě. Moc mě baví péct dobroty. Peču dorty, zákusky pro známé, když mě požádají.

Máš nějaké přání?

Přála bych si se aspoň jednou za život podívat k moři, třeba do Itálie. Vlastně jsem nikde pořádně nebyla.

Děkuji za tvůj čas a upřímné srdce. Hana Kábrtová