Sokolovský sbor se představuje…

Roman Leszkowiat: Bůh se zjevuje v lidech kolem mne i nás

Roky 1981 a 2016 se pro Romana Leszkowiata staly osudové. Zemřeli mu dva lidé, které měl moc rád. Dodnes se s bolestnou ztrátou nevyrovnal a denně se ptá Pána Boha proč. V roce 1981 mu jako osmnáctiletému zemřela maminka. Bylo to v době, kdy se učil hodinářem v Polné u Jihlavy. Učení nedokončil, protože žili s maminkou jen sami dva a musel si tedy začít vydělávat na živobytí. Nejdřív ale propadl zoufalství a na čas skončil dokonce v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Dodnes se na psychiatrii léčí a trpí depresemi, kdy se uzavírá do sebe a nemá chuť komunikovat vůbec s nikým. Podruhé ho zasáhla smrt jeho letitého kamaráda Václava Čecha. Znali se spolu od roku 1991. Zemřel před dvěma lety den před Štědrým dnem. S oběma, jak maminkou, tak Václavem, Roman po nocích rozmlouvá, zjevují se mu ve snech a vzpomínky ho přivádějí do stále většího smutku. Romanovi lékaři třikrát měnili kyčel, vždy po operaci se zdálo být vše v pořádku, ale po nějakém čase se vytvořil zánět, až se zjistilo, že má poruchu imunitního systému, kdy tělo nepřijímá cizí prvek. Nyní žije bez kyčle na invalidním vozíku v Domě s pečovatelskou službou v Sokolově. V posledních letech do jeho života začaly pronikat skrze mnohé věřící lidi paprsky světla. Sám byl pokřtěn v Řeckokatolické církvi ve svých 9 letech v pražském kostele svatého Klimenta, kde také ministroval. Jeho maminka Barbora pocházela z Ukrajiny a otec Petr z Haliče (území na hranici Polska a Ukrajiny).

Romane, jak jste se dostal do Sokolova?

V Sokolově žiju již 27 let. Přistěhoval jsem se z Mostu, kam jsem se odstěhoval z Prahy po smrti mojí maminky. Nemohl jsem vydržet v našem bytě, kde mi ji všechno připomínalo. Našel jsem si inzerát v novinách Lidová demokracie, kde paní učitelka chtěla vyměnit svoji garsonku v Mostě za byt v Praze. V Mostě jsem bydlel deset let a pak se kvůli jedné známosti přestěhoval do Sokolova. Tam mi začaly velké zdravotní problémy a operace.

Narodil jste se tedy zdravý?

Ne tak docela. Mám vrozenou vadu páteře, ale nijak zvlášť mě toto onemocnění neomezovalo. Žil jsem normálním životem až do doby, kdy nastaly velké bolesti kyčle. Šel jsem k doktorovi a ten navrhl operaci, kde mi nahradí moji kyčel umělou. Souhlasil jsem a operace se zdařila. Byl jsem nějakou dobu v Mariánských Lázních na léčebném pobytu a pak se vrátil do práce. V té době jsem roznášel po městě noviny a letáky a potkal svého bývalého vedoucího z nemocnice, kde jsem dělal vrátného. Nabídl mi možnost se vrátit, což jsem s radostí přijal. Brzy však nemocnici koupila společnost Nemos a já si musel najít něco jiného. Vzali mě na úřad, kde jsem kopíroval dokumenty, uklízel a kde jsem hlavně potkal svého největšího přítele Václava Čecha. Chtěl mi pomoci tím, že se k němu nastěhuji a budeme mít tak menší náklady na bydlení. Souhlasil jsem, a dokonce získal dekret na byt. Každý jsme měli svůj. Po čase jsem se odstěhoval do Chráněného bydlení, které mi nabídla tehdejší vedoucí Milada Bučková. To jsem ale ještě nebyl na vozíku, ale paradoxně jsem byt musel uvolnit pro jednu vozíčkářku, a tak jsem se znovu nastěhoval k Václavovi. Ten byl rád, sám finančně byt nezvládal. Pomáhali jsme jeden druhému. Asi po 6 až 7 letech od operace se mi problém s kyčlí zase vracel. Když jsem v zimě na náledí před Komerční bankou uklouzl a spadl, musel jsem si zavolat záchranku. Kyčel se mi roztříštila a čekala mě druhá operace. Dostal jsem novou umělou kyčel, ale již brzy po operaci se opět objevil zánět. V té době jsem se dozvěděl, že již nemohu být dárcem krve, což mi bylo a je líto. Lékaři zjistili, že mám málo červených krvinek. Stále ale nevěděli, proč moje tělo tak špatně přijímá nové kyčle. Po operaci jsem byl zase v lázních, tentokrát v Jáchymově. Asi dva roky bylo vše relativně v pořádku, ale pak už byly k chůzi potřeba francouzské hole a bylo rozhodnuto, že musím na třetí operaci. Dostal jsem již třetí kyčel, ale vše se opakovalo. Ukázalo se, že mám oslabenou vnitřní imunitu a že moje tělo se brání cizímu prvku. Zase jsem měl zánět a kloub musel ven. Nový jsem již nedostal a zůstal jsem na invalidním vozíku. Noha se mi tak zkrátila, že chůze nebyla už možná. Nejhorší bylo, že se mi k tomu všemu přidaly psychické problémy. Václav měl mozkovou mrtvici, kterou přežil, ale potřebovali jsme pomoc. Požádali jsme městskou pečovatelskou službu, která k nám začala posílat paní Irenu Pánkovou. To ona nás pozvala do sboru adventistů na Šenvertu. Městu byl vrácen na základě dohody byt a my získali dvě garsonky v tzv. pečovateláku na Vítězné, kde bydlím dodnes. Václava před dvěma lety postihla druhá mrtvice a po několika dnech v nemocnici zemřel. Měl silnou cukrovku. Naposledy jsem ho viděl 20. prosince při návštěvě. V nemocnici jsem potkal i zdravotní sestru a další členku sboru adventistů Milušku Malíkovou, která je velice dobrá kuchařka. Když mám chuť na dobrý oběd, večeři, zavolám jí a ona po dohodě uvaří a jídlo přiveze. Mrzí mě, že se jí nedařilo v restauraci, ani v cukrárně podnikat.

Pamatujete si na vaši první bohoslužbu u adventistů?

Ano. Přivezli mě do sboru Pánkovi. Všechno pro mě bylo nové, neznámé – lidé, prostředí, liturgie. Předtím jsem si o adventistech přečetl na internetu a od Pánkových jsem dostal časopis Za obzorem, ke kterému se občas vracím. Za jejich pozvání jsem moc vděčný. Chodím na bohoslužby moc rád. Ta poslední 2. června byla překrásná. Musel jsem si ve svém životě vyřešit rozpor, který vznikl. Jako řecký katolík chodím na bohoslužby k adventistům, a tak jsem přemýšlel, jak se k tomu mám stavět. Mám rád otce Bauchnera, který mě občas také navštíví a někdy mě přiveze na bohoslužbu do kostela. Nechával jsem v kostele sloužit zádušní mše za svoji maminku. Kladl jsem si tedy otázku, jestli mám jenom jednoho Boha, nebo dva. Myslím si, že se ničemu nezpronevěřuji tím, že chodím k adventistům. Moc mi v mém poznávání Bible, Pána Boha, pomáhá paní Věra Grygarová. Čteme spolu Bibli, a když něčemu nerozumím, hezky vše vysvětlí. Modlíme se spolu a já se k ní někdy přidám. Je to vynikající člověk a jsem šťastný, že se uvolila ke mně chodit. Sama si prošla velice těžkým životem, obdivuju ji, jak všechno zvládla. Uvědomil jsem si, že Bůh se zjevuje v lidech kolem mne i nás a nezáleží na tom, v jaké jsou církvi. Čím více křesťanů poznávám, tím klidnější život mám. Pro mě jsou lidé moc důležití. Každý nám dává něco ze sebe a my zase můžeme dávat jiným. Baví mě poznávat různé lidské příběhy, moc rád si čtu Pěknou vyhlídku, kde se dočítám, jak lidé poznali Pána Boha. V domě, kde žiju, bydlí paní Boháčková z církve baptistů. Je nyní v nemocnici, tak na ni myslím. I ona mi vyprávěla svůj zajímavý příběh. Rád bych se podíval i k husitům J.

Máte nějaké sourozence? 

Mám nevlastního bratra Jaroslava. Pokud vím, tak bydlí v Litovli (za Olomoucí), ale nestýkáme se, což je mi moc líto. Maminka ho měla v prvním manželství. Já se narodil až do druhého. Ani toto manželství však dlouho nevydrželo, asi po roce se rozvedli a já otce viděl ve svém životě třikrát. Žili jsme s maminkou v Praze na Smíchově sami. Chodil jsem tam i na základní školu. Ve škole mě bavila výtvarka, zpěv, ale také dějepis. Když jsem se po škole rozhodoval, co dál, chtěl jsem být číšník, nebo zahradník. Ale ani jedno mi kvůli vadě páteře lékař nedoporučil, a tak zbývalo jít na hodináře (na barevné fotce první zprava stojící se spolužáky v učení). Pak zasáhla do našeho života smrt, mamince bylo 58 let, když zemřela. Nastoupil jsem do ČKD jako vazač, ale byla to pro mne moc těžká práce. Pracoval jsem proto v Potravinách, a než jsem se odstěhoval z Prahy, tak ještě v cukrárně. Mám moc rád sladké, tak po této stránce jsem tam zažíval „sladké“ časy.

Jak jste si zvykal na život v Mostě?

Nejdříve jsem zase zkusil obchod, ale pak jsem si našel práci v hnědouhelném revíru v třídírně uhlí. V Mostě jsem vydržel celých 10 let.

Máte nějaké koníčky?

Mám velice rád balet. Ač je to k neuvěření, i já jsem krátkou chvíli chodil na balet. A také na hodiny klavíru. Líbí se mi, jak pěkně hraje ve sboru slečna Michalka Bauerová. Mám rád divadlo, křížovky, dokumentární filmy v televizi, a když jsem ještě byl zdravý, tak jsme s Václavem cestovali. Měli jsme auto a jezdili jsme na výlety, třeba do Mariánských Lázní, na Kladskou, ale nejčastěji do Lokte. Tam se mi líbí ze všeho nejvíc. Jednou jsme byli dokonce ve Vídni.

Co si přejete?

Mám taková dlouhodobá i krátkodobá přání. Z těch dlouhodobých mám potřebu urovnat si svůj osobní život. Byl bych rád, kdybych poznal nějakou ženu, se kterou bych mohl žít. Je mi teprve 55 let, tak si myslím, že ještě nejsem na konci svého života. Nechtěl bych být někomu přítěží, ale naopak oporou, láskou. Je mi líto, že nemám žádné děti, ale kdo ví, co ještě bude. Jsem moc vděčný všem lidem, kteří mi pomáhají. Nikdy nebudu schopen splatit vše, co pro mě udělali a stále dělají. Mezi lidmi jsem moc rád. Jsem vděčný Pánu Bohu, že o mně ví. Je se mnou stále. Trochu mě děsí večery a noci, ale povídám si s Bohem, říkám mu, co jsem prožil, o čem přemýšlím, a dojdu ke zklidnění. Hodně si také v myšlenkách povídám s maminkou a Václavem. Potřeboval bych se s jejich smrtí vyrovnat, abych se pořád tak netrápil. Pomáhají mi setkávání u psychologa Jiřího Bauera. Radí mi různé metody, cviky, jak každý den zvládat. Žiju jako na mořském pobřeží, někdy je příliv a někdy odliv. Jsem také rád za Pečovatelskou službu Petrklíč, nyní Pomoc v nouzi. Byl bych rád, kdyby jejich služba nepřestala existovat, moc mi pomáhají. Letos uplyne 40 let od skončení školní docházky. Vzpomínám na setkání před deseti lety. Sešli jsme se v Praze a s jednou spolužačkou si píšeme, občas telefonujeme. Na další setkání se už asi ale nedostanu, což bych si také přál. V kontaktu jsem i s třídní učitelkou paní Helenou Havlíčkovou. Byla to učitelka s velkým U, nedá se na ni zapomenout. Jednou mi dokonce poslala knihy životopisů herců z první republiky, které sbíral její manžel.

Co se týká krátkodobějších přání, tak nemám kdovíjak dobré finanční zázemí, šetřím si postupně na různé věci. Nyní si chci koupit pořádný polštář a potom stůl, lustr, matraci…. 🙂 a sehnat si levnější obědy. Moc bych si přál nájezd pro vozíčkáře do modlitebny na Šenvertu, abych mohl zvát na bohoslužby i další vozíčkáře, které znám. Teď se těším se na balet v divadle ve Františkových Lázních s panem Tomášem Kábrtem, který se mi také hodně věnuje, a na výroční sobotu sboru adventistů v Sokolově. Skutečně mě zajímá, jak sbor vznikl a jak mohl fungovat v dobách komunismu.

Romane, moc Vám děkuji za čas, který jste si udělal pro čtenáře Pěkné vyhlídky, za vaši upřímnost a moc Vám přeji, aby se většina vašich přání splnila. Hana Kábrtová