fotoJednou jsem čekala v Šabině na autobus. Chtěla jsem jet domů, do Libavského Údolí. Stála jsem na zastávce, když tu zničehonic se zatáhla obloha a zvedl se vítr. Přestože byl ještě den, tak se setmělo a já se krčila u silnice a čekala jsem, až přijede autobus.  Najednou u mě zastavilo auto a pan řidič se mě zeptal, zda nechci odvézt domů. Radostně jsem nasedla a vyrazili jsme. Když už jsem seděla v autě, spustil se obrovský liják, padaly kroupy či sníh a vichřice ohýbala stromy kolem nás. Cestou mi řidič řekl, Hanaže mě vzal proto, že jsem mu před lety přesně na stejném místě zastavila já. „Celou dobu jsem si přál vám vaši laskavost vrátit,“ vysvětloval, „tehdy jste mě odvezla domů a já nyní odvezu vás.“ Byla jsem ráda a uvědomila si, jak pravdivé je – pouštěj svůj chléb po vodě, po mnohých dnech se s ním shledáš. Na pána ze zastávky jsem dávno zapomněla, ale on nezapomněl na mě.