Uprostřed hledání sám jsem byl nalezen aneb ….

Kázání Martina Lindtnera

Uprostřed hledání sám jsem byl nalezen – aneb biblické svědectví o víře

Možná jste se už setkali s duchovními, kteří se během své služby stali ateisty a ze služby odešli. Určitě znáte kazatele, kteří o sobě tvrdí, že byli dříve ateisty, pak uvěřili, vnímali povolání ke službě a vstoupili do ní. V posledních letech se však objevil na holandské scéně unikátní případ faráře Klaase Hendrikse, který o sobě tvrdí, že v Boha nikdy nevěřil a ateismus neopustil ani poté, co se rozhodl stát se farářem. Naopak jej teologická příprava na službu duchovního v jeho ateismu ještě více utvrdila. V roce 2007 vydal knihu s názvem „Věřit v boha, který neexistuje: manifest ateistického faráře“, ve které tvrdí, že vždy byl, je a hodlá zůstat ateistou.

Asi v nás podobné příběhy vyvolávají negativní reakce. Ale zdá se mi, že případ faráře Hendrikse není v současnosti jev až tak ojedinělý. Dnešní generace věřících lidí je ochotná věřit Bohu, o jehož existenci má silné pochybnosti. Je ochotná se modlit k Bohu, o kterém pochybuje, zda je skutečný a aktivně naslouchající. Nejde však jen o zápas náš – generace dnešních křesťanů. Znáte prosbu otce, který žádá Ježíše o osvobození svého syna z moci zla slovy: věřím, pomoz mé nevíře (Mk 9,24). Nebo příběh církve (Sk 12), která se modlí za vysvobození Petra z vězení a pak, když se to stane, řeknou ženě, která přináší zprávu o Petrově vysvobození, že se zbláznila.

Prozatím si každá generace vždy znovu pokládala otázky: Co je křesťanská víra? Jak k ní dospět? Jaký má smysl věřit? Jak dlouho se ještě budeme takto ptát? Neptají se naše děti už jinak: Má ještě vůbec víra nějaký smysl ve společnosti, která věří a káže o bohu, který neexistuje?

Rád bych společně s vámi otevřel biblický příběh, kde se poprvé objevuje pojem víry. Když pátráme po základním smyslu a původu víry, je právě tohoto kroku zapotřebí.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Kde se vzala víra – pokládáme otázku biblickému textu. Je to jen určitá psychologická anomálie, mentální dysfunkce, či výplod lidské fantazie; jak tvrdil Sigmund Freud? Nebo měl pravdu církevní reformátor Jan Kalvín, který tvrdil, že člověk je Bohem obdařen schopností věřit? Tedy, že máme v sobě cosi, co nám pomáhá přijmout, že Bůh existuje a chce s námi být ve spojení – komunikovat. Můžeme tomu říkat třeba šestý smysl nebo sensus divinatis, jak to „cosi“ nazval samotný Kalvín.

Český publicista, filozof a křesťan Jaroslav Šimsa, který se po začátku nacistické okupace aktivně podílel na II. odboji, se chystal v únoru roku 1945 sepsat v Dachau traktát „Jak jsem se stal křesťanem“. Stačil napsat jen nějakých sedm osm vět, pak zemřel. O své cestě k Bohu napsal, že se „s jinýma vydal na cestu hledání a uprostřed hledání sám byl nalezen“. To je i biblické svědectví o původu víry v člověku.

Termín uvěřil z uvedeného verše je v původním jazyce Starého zákona ve zvláštním gramatickém tvaru, který bychom mohli označit jako způsobovač. Hebrejská gramatika použitím tohoto tvaru naznačuje, že v pozadí určitého jednání stojí Hospodin jako zdroj, z něhož toto jednání vyvěrá. Abramova víra má svůj původ v Bohu. Bůh ji v Abramovi způsobil. Bůh Abrama doslova rozvěřil.

Všimněte si, že jen málokdo vám řekne, že jeho víra je výsledkem přijetí nějakých logických argumentů. Logické argumenty totiž víru neprobouzejí, ale spíš prohlubují. Když lidé popisují, jak a kdy uvěřili, používají často výrazy související se smyslovým vnímáním. Říkají například, že cítili Boží přítomnost; byly uchváceni pohledem na hvězdné nebe; měli pocit, že se jich někdo v hloubi jejich nitra dotkl. H. C. Ruemke jeden z významných nizozemských psychiatrů 20. století, který se zabýval dispozicí člověka k víře či nevíře říká, že se během své vědecké práce „ještě nesetkal s případem, kdy by se víra zrodila v člověku prostřednictvím uvažování nebo volního úsilí“.

Je-li ovšem víra darem, nemůžeme si ji nijak zasloužit. Je ale možné navštěvovat místo, kde je velká pravděpodobnost, že bychom tento dar mohli dostat. Přesně tak jedná i Abram v našem příběhu. První verše 15. kapitoly Genesis (v. 1-5) jsou záznamem vášnivé diskuze mezi Bohem a Abramem o zaslíbeném potomku. Abram se díky tomuto rozhovoru ocitá v Boží přítomnosti – ve sféře Božího působení.  A v našem 6. verši je pak doslova napsáno: I uvěřil Abram v Hospodinu… V Hospodinu se rodí víra; v Boží blízkosti, nebo přesněji jen díky Boží blízkosti. Jeho přítomnost je zdrojem naší víry. Víra se rodí ze setkání s Bohem.

Ptáme se, ale také po smyslu naší víry. Proč věřit? V pozadí hebrejského termínu pro víru nacházíme dva konkrétní obrazy. Oba směřují k myšlence stálé jistoty. Zaprvé je to obraz pevné rodičovské ruky, která ochraňuje bezbranné miminko. Druhým obrazem jsou pilíře či sloupy, které zajišťovaly stabilitu chrámové stavby (2 Kr 18,16). Abramova víra je cestou od totální nejistoty k základní a jediné jistotě života. Pilířem, který jediný obstojí v čase chvění a strachu z budoucnosti, kterému Abram čelí. Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer. (Gn 15,2) Aktuální biblické svědectví v čase, kdy mnohá moderní pojetí představují víru jako cosi pravděpodobného, snad pravdivého, ale rozhodně nic jistého. Říká se, že každý člověk má v sobě jeden pevný bod, který když objeví, dokáže pohnout celým jeho světem. Tím pevným bodem je biblická víra.

Paul Tillich významný teolog 20. století chápe víru jako odvahu. Své pojetí víry popisuje v knize Odvaha být. Víra je podle něj odvaha důvěřovat, že život má nějaký smysl navzdory strachům ze smrti, budoucnosti, viny, osudu, prázdnoty a nesmyslnosti. Mám za to, že to jsou slova, která přesně vystihují smysl Abramovy víry. Vyjádření blízké nám, věřícím ve 21. století. Amen