Kázání Pavla Zvolánka dne 8.10.2016 v Karlových Varech

List Koloským 2, 6-7, 13 až 15, 19b-20a: „Přijali jste Krista jako svého Pána, Zůstaňte s ním v živém spojení. Zapusťte do něj kořeny, na něm budujte celý svůj život. Držte se pevně toho, co jste od něj přijali. A stále znovu za vše děkujte Bohu. Vaše hříchy, vaše přirozená odcizenost Bohu, byly hrobem, do něhož jste se sami uzavřeli. On ale vaše hříchy odklidil, hrob otevřel a propustil vás na svobodu. Seznam vašich hříchů, který svědčil proti vám, přibil na kříž a tím jej navždy zničil. Tak odzbrojil, zneškodnil a na pranýř postavil neviditelné síly, které vás držely v hříchu. Jak slavné vítězství! V něm jsme všichni navzájem spojeni a růst můžeme jen tehdy, bereme-li výživu a sílu z Boha. S Kristem jste vstoupili do nové roviny života.“

Vážení hosté a přátelé, milí Karlovaráci,

dovolte mi dnes trochu netradičně začít vyprávěním strhujícího příběhu, který jsem si nedávno přečetl v časopisu Za obzorem. Je o jednom bohatém muži a jeho milovaném synu. Muž měl ve své sbírce velmi cenné obrazy od Picassa, Rembrandta, van Gogha, Renoira… Vědci odhadovali jejich hodnotu na dvě stě miliónů dolarů. Bohatý muž žil se synem klidný život, dokud nemusel jeho syn odejít do války. V té válce jeho syn padl, když zachraňoval raněného vojáka. Od té chvíle pro jeho otce všechno ztratilo cenu. Přišel o to nejdražší, na čem si nejvíce zakládal.

Po několika měsících navštívil muže člověk, který vděčil jeho zemřelému synovi za život. Přinesl mu dárek. Protože věděl o jeho lásce k umění, namaloval podle fotografie jeho syna obraz. Muž měl z dárku velikou radost a obraz pověsil na nejčestnější místo ve svém domě. A kdykoli se někdo přišel podívat na cenné obrazy v jeho sbírce, ukázal mu nejdříve obraz svého syna.

Po několika letech bohatý podnikatel zemřel a byla stanovena dražba jeho pozůstalosti. V aukční síni se shromáždilo několik desítek bohatých sběratelů umění. Každý z nich chtěl obohatit svou sbírku o další vzácný obraz. Na pódiu byl vystaven také obraz jeho syna. Ten se dražil jako první. Licitátor se ptal přítomných, kolik za něj nabídnou, ale v síni bylo ticho. Měli zájem o slavné obrazy, nikdo nechtěl tento obraz. Licitátor navrhl vyvolávací hodnotu sto dolarů. Pořád bylo trapné ticho. Říkali: „Máme zájem o obrazy slavných malířů. Obraz syna nás nezajímá.“ Licitátor se ale nedal odradit a dál obraz nabízel. „Syn! Syn! Kdo si vezme syna?“ ptal se znovu a znovu. Najednou se z konce místnosti ozval nesmělý hlas. Patřil zahradníkovi, který u majitele obrazů dlouho pracoval. Za obraz nabídl deset dolarů. „Máme zde nabídku deset dolarů. Dá někdo více?“ ptal se licitátor. Nenašel se nikdo. Deset dolarů poprvé, deset dolarů podruhé… Licitátor uzavřel: „Prodáno za deset dolarů!“ Odklepl prodej kladívkem a zvučným hlasem oznámil: „Dražba je ukončena!“ A co ty ostatní obrazy, ptali se ostatní. „Lituji, ale dražba skončila,“ řekl licitátor. A vysvětlil přítomným: „Když jsem byl pověřen provedením této dražby, tak mi notář sdělil jednu podmínku, kterou odkazující vložil do závěti a která nesměla být až do této chvíle prozrazena. Podmínka zní takto: Vydražen smí být pouze obraz syna. Ten, kdo ho koupí, stává se dědicem všeho mého majetku, včetně celé sbírky obrazů. A tak muž, který přijal Syna, tím získal vše.“

V Listu Koloským 1,27, odhalil Pán Bůh skrze apoštola Pavla svému svatému lidu, tedy těm, kteří Boha milují a kteří pro něho žijí, tedy věřím, že nám, největší tajemství našeho života. Přečtěme si jej z překladu Slova na cestu:

„to tajemství zní: Kristus žije ve vás; jeho sláva bude i vaší slávou.“

Milí přátelé, milé sestry a milí bratři, když máte Ježíše, když ve vás Ježíš žije, máte všechno. Když ho nemáte, když ve vás nežije, když tomuto tajemství ještě ke všemu ani nerozumíte, je to jako byste neměli a nebyli nic.

Víte, proč dosud nezanikla církev, přestože se mnozí mocní tohoto světa snažili církev zlikvidovat? Protože v ní žije Kristus – to je tajemství živé církve, to je její know – how. Pokud je toto pravda i zde, pokud Kristus žije v nás, v naší církvi, v našem sboru, ve mně, v tobě, pak máme neodolatelný vliv na své okolí. Pokud v nás Kristus žije, pak za námi lidé sami přichází, radí se, ptají, usilují o naše přátelství, protože vnímají, i když to nedovedou pojmenovat, že máme v sobě cosi nádherného. My ale víme, že to není „něco“, že je to Kristus v nás. Pokud žije Kristus v nás,  jeho slávu, moudrost, lásku, trpělivost, milosrdenství, soucit, pokoj, ale i jeho autoritu a moc nejde zamaskovat, nejde ji zakrýt, prostě nás prostupuje. Dere si cestu ven, září do tmy současného světa.

Lidé možná mluví o pozitivní energii, o auře, která nás obklopuje, o vyrovnané či charismatické osobnosti…ale my víme, že to tak není. To, co lidé vnímají, není naše zásluha. Není to díky našemu výkonu, sebekázni či dokonalému charakteru, je to důsledek toho, že Kristus žije v nás!

Neplatí, že Ježíš plus něco (naše vědomosti, zásluhy, vůle) je všechno, ale platí, a to si dobře zapamatujme: Ježíš plus nic rovná se všechno.

„Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ 1.Janova 5,12

Bůh má pro nás stejnou otázku, jakou měl licitátor na začátku mého uvažování. Kdo si vezme Syna? Bůh ví, že kdo získá Syna, získá všechno.

Pokud je pro nás Kristus někde v nebi, někde v učení, někde ve vedení církve nebo sboru, ale není v našem srdci, tak je to k ničemu. Můžeme o něm krásně hovořit, můžeme dennodenně číst Bibli a citovat z ní úžasné verše, můžeme pořádat přednášky, výstavy, koncerty, sportovní akce a já nevím co všechno, ale není to k ničemu, pokud ve mně, pokud v nás, nežije Kristus. Ten, kdo má vliv, je Kristus. Ten, kdo může uzdravit nemocné a zraněné na těle i na duši, ten, kdo dokáže smířit manžele, rodiče s dětmi, přátele, sousedy, bratry, sestry, dokonce i nepřátele, ten, kdo dává sílu odpustit, ten, kdo mění naše srdce, ten, kdo osvobozuje ze závislostí, je Ježíš Kristus. Pokud v nás Kristus nežije, stáváme se jen trapnými aktivisty, kteří běhají po městě a lanaří lidi do církve. Podivíny, kteří rozdávají rozumy a sami si neví rady se svým životem.

Bůh se rozhodl zjevovat v tomto světě prostřednictvím našich tváří, našeho chování a jednání, prostřednictvím lidí. Jsme jeho spolupracovníci, nástroje, ale to pouze tehdy, když mu dovolíme žít v našich srdcích. Možná máme občas zkušenosti s tím, jak skrze nás Bůh jednal, ale pokud se k němu připojujeme jenom někdy, nestačí to. Prosme Pána Boha, aby v nás nežil jenom občas, ale stále. On po tom touží mnohem více než my. Jak na to? Jak porozumět odhalenému tajemství: Kristus žije ve vás? Podívejme se do předcházejících veršů v listu Koloským, 1. kapitole, od 25. verše, tentokrát z ekumenického překladu:

„Stal jsem se služebníkem církve, jak mi to uložil Bůh podle svého záměru, aby se na vás naplnilo Boží slovo, tajemství, které po věky a po celá pokolení bylo skryto, ale nyní je zjeveno jeho svatému lidu. Bůh jim chtěl dát poznat, jak bohatá je sláva jeho tajemství mezi pohany: Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“

Komu toto tajemství Bůh odhalil? Svatému lidu – překlad Slova na cestu překládá svatým jako těm, kteří Boha milují a kteří pro něho žijí.

Tajemství mohou porozumět pouze svatí lidé. Zda se člověk stane svatým, či nikoli, záleží ne na jeho skutcích a zásluhách, ale na rozhodnutí člověka žít s Bohem, nechat Ježíše žít v sobě. Nejvyšší lidskou hodnotou je dobro, ale Bůh má pro člověka ještě vyšší hodnotu než dobro, a tou je svatost. Co je svaté, nepodléhá zákonům tohoto světa, zákonům džungle, pomíjivosti, co je svaté, Boží, je věčné. Pokud v nás bude žít svatý Ježíš, stáváme se svatými, věčnými i my. Být svatý znamená být jiný, být z jiného světa, než je náš. Jsme ale skutečně jiní? Jsme svatí? Rozumíme vůbec tomu tajemství?

Jak jsem řekl – být svatý, znamená být jiný. Dnešní moderní člověk 21. století žije v uspěchané době, je neustále zaneprázdněný, ale člověk svatý, jiný, žijící ve věčnosti, má času dost. Díky Ježíšově přítomnosti v jeho srdci má dost času, aby navštěvoval nemocné, pomáhal trpícím, hladovým, vězněným, povzbuzoval skleslé na duchu… Možná mu zbude méně času na jeho časné záliby, koníčky, radovánky, ale o to více času má pro ty, kteří si zoufají, kteří hledají pomoc.

Dnešní moderní člověk 21. století žije ze strachu z budoucnosti. Neustále se pojišťuje, zabezpečuje, spoří si na stáří a trne hrůzou, co s ním bude, až bude starý. Člověk svatý, jiný, se budoucnosti nebojí. Žije s důvěrou v Boží přítomnost, má jistotu spásy. Takový člověk se nehoní za penězi, žije skromný život Božího služebníka, správce, který svou roli dobře pochopil.

Závěr:

Znovu se ptám jako licitátor z úvodního příběhu. „Kdo si vezme Syna? Kdo chce Syna? Kdo si odnese dneska Syna?“ Je v tom velké tajemství: Ten, kdo si vybere Syna, získá všechno. Ten, kdo chce něco lepšího než Kristovu laskavou a neúnavnou péči o trpící, ten, kdo Kristovu lásku ke všem lidem odmítá přijmout, ten, kdo si chce užívat co nejvíce radovánek tohoto světa, nezná to tajemství: že totiž nemá a neužije ve skutečnosti vůbec nic. Vzpomeňte na sběratele obrazů, kteří nechtěli bezcenný obraz neznámého malíře, ale hodnotné kousky starých mistrů. Neměli nakonec vůbec nic.

Koloským 2, 6-7: „Přijali jste Krista jako svého Pána, Zůstaňte s ním v živém spojení. Zapusťte do něj kořeny, na něm budujte celý svůj život. Držte se pevně toho, co jste od něj přijali. A stále znovu za vše děkujte Bohu.“