Sokolovský sbor se představuje… « Sbor Církve adventistů 7. dne Sokolov

Luboš Olah: Nedokážu už žít bez Pána Boha

16. dubna letošního roku přistálo v Praze letadlo a přivezlo z Anglie do rodné země devítičlennou rodinu Luboše Olaha. V Anglii žili pouhých pět měsíců, ale prožitek z pobytu mají zřejmě na celý život. Po návratu neměli kde bydlet, co jíst, nevěděli, co s nimi bude. Luboš Olah se v této těžké chvíli setkal s Pánem Bohem. Prostřednictvím svého známého, kterého po mnohých modlitbách „náhodou“ potkal na schodech úřadu práce, získali velký byt v Sokolově. Vděčnost Pánu Bohu přišel Luboš vyjádřit na sobotní bohoslužbu do sboru adventistů na Šenvertu a od té doby se stal nejen jeho pravidelným návštěvníkem, ale i hudebníkem, který sbor doprovází při zpěvu, a vedoucím zpěvu dětí. Luboš je pět let ženatý s Monikou, ale žijí spolu již dvacet let. Vychovávají pět dětí vlastních a v současnosti mají ještě dvě děti v pěstounské péči. Další dvě dívky, o které se starali, založily již vlastní rodiny.

Luboši, proč jste se s Monikou rozhodli pro pěstounskou péči?

Nemohli jsme se smířit s tím, že by děti od našich příbuzných, kterým se rozpadla rodina, šly do dětského domova. Před dvanácti lety jsme si proto rozdělili s manželky sestrou Haňou pět dětí od jejich bratra, který šel tehdy do vězení. Haňa si vzala kluky – Lukáše a Vláďu a my jsme si vzali holky – Petru, Silvii a Markétu. Jejich máma se s dětmi nestýká, pobývá střídavě na svobodě a ve vězení, táta nyní žije s novou rodinou v Bukovanech. Jejich mámě se narodila ještě Monika, která má už ale jiného tátu než ostatních pět sourozenců. Haňa si přibrala ještě do péče i ji. Naší Petře je už 25 let a s přítelem mají dvě děti – Valentýnku a Francesca, bydlí jako my v Sokolově a často k nám všichni chodí. I o dva roky mladší Silvie má již dcerku Michaelu, s přítelem bydlí v Rotavě. Doma nám zůstala už jen 17-letá Markéta a také čtyřletý Matěj. Matěje máme doma od jeho tří týdnů. Vzali jsme si ho od jiných příbuzných, protože se o něj nestarali. Jeho rodina jsou kolotočáři, kteří vedli špatný život.

Co vaše vlastní děti?

Nejstarší je Luboš, je mu sedmnáct let a učí se na Živnostenské škole v Sokolově v oboru kuchař – číšník. O rok mladší je Jolana, čtrnáct let je Sáře, devět let Anetce a osm let Kubovi. Ti chodí ještě na základní školu. Mám ještě 29-letého syna Aleše z předchozího vztahu. Mně bude v říjnu 48 let a moje žena je o pět let mladší. Od návratu z Anglie bydlíme v Sokolově, kde jsem se i narodil, ale jinak většinu života jsme bydleli v Lokti. Chodil jsem tam i do školy a bydlel tam se svými rodiči a sedmi sourozenci. Moje sestry jsou Eva Olahová a Věra Biharyová, které chodí do našeho sboru. Další sestrou je Jolana Pačanová, kterou také znáte. Ještě mám dvě další sestry a dva bratry.

Jak ses seznámil se svojí ženou Monikou?

Monika pochází ze Svatavy, kde bydlela moje sestra Helena. Ta nás vlastně seznámila. Chodit jsme spolu začali v Lomnici na pálení čarodějnic. Já jsem v té době měl nefungující vztah s přítelkyní Danou. S ní mám syna Aleše, který dnes bydlí v Horním Slavkově. Ono je to všechno mnohem složitější. Aleš se nám narodil v dubnu v roce 1987, bylo mi osmnáct let a v září jsem rukoval na vojnu do Jihlavy. Dana na mě ale nečekala, i když jsem si to myslel. Jednoho dne mi oznámila, že se bude vdávat. Rozešli jsme se a já jsem si našel jinou dívku, Brigitu. Po čase jsme spolu čekali dítě, jenže se stala velká tragédie. Šli jsme spolu v Novém Sedle po chodníku, Brigita v třetím měsíci těhotenství, a zezadu do nás narazil ve velké rychlosti trabant. Brigita byla na místě mrtvá a já se zachránil jen díky její rychlé reakci. Těsně před nárazem se otočila a uviděla řítící se auto, tak do mě pořádně strčila. I tak jsem byl dlouho v nemocnici, měl jsem 38 stehů na hlavě, rok a půl sádru a šel jsem do plného invalidního důchodu. Ale na rozdíl od ní jsem přežil. Dana se mezitím rozvedla a rodiče chtěli, abych se k ní vrátil, když jsme spolu měli syna. Tak jsem to udělal, ale nerozuměli jsme si. A pak jsem poznal Moniku, kterou mám moc rád. Jsme spolu už dvacet let. Svatbu jsme ale měli teprve před pěti lety, v únoru v roce 2011. Brali jsme se v kriminále na Kolové, kam za mnou Monika přijela.

Proč jsi byl ve vězení?

Moc jsem si přál mít barák, a tak jsme si koupili v Rotavě domek. Jenže Monice se tam nelíbilo, chtěla bydlet v bytě. Ten jsme si koupili předtím v Novém Sedle, a tak jsme se tam vrátili. Barák jsme pronajali lidem, kteří nám ho zcela zdevastovali. Na barák i byt jsme měli hypotéku, kterou jsme ale přestali platit. Následovaly exekuce. Neměli jsme peníze, hráli jsme v té době automaty, a tak jsem vymyslel, že pojistím domek v Rotavě a pak ho nechám podpálit. Na všechno se přišlo hned a já jsem dostal tři a půl roku vězení za pojistný podvod. Po 21 měsících mě propustili na podmínku. Ta mi skončila letos v lednu, měl jsem dohled probační a mediační služby.

Jaké je tvoje povolání?

Já byl grázl, učení mě nebavilo. Po základce jsem hned nastoupil do práce, bylo mi patnáct let a pracoval jsem ve sklárně v Novém Sedle. Později v drůbežárně, v nemocnici v Lokti a pak mě čekala vojna. První rok na vojně byl krutý, chtěl jsem dokonce spáchat sebevraždu. Hrozně mě tam šikanovali, nerad na to vzpomínám. Jednou jsem dostal sedm dní basy, odvezli mě do Havlíčkova Brodu, a tam jsem strašně zkusil. Druhý rok vojny byl lepší. Založili jsme s několika kluky kapelu a jezdili jsme hrát na různé akce. Já kvůli tomu, abych se z kasáren dostal pryč a mohl zpívat a hrát na kytaru v kapele, jsem se dokonce stal svazákem :-). V kapele tehdy s námi hrál varhaník dnešní slovenské skupiny Vidiek. Po vojně jsem pracoval na dráze a pak přišla ta již zmíněná nehoda. Stal jsem se invalidním důchodcem, ale s důchodem 1 300 korun nešlo vyžít. Vrátil jsem se tedy do práce a nastoupil jsem zase do sklárny, kde pracoval táta Gábiny Pačanové pan Klempár. Měl svou živnost a dělal jsem u něj úklidové práce. Jenže přišel rok 1993 a přišel další zlomový okamžik mého života. Šel jsem před Vánoci na diskotéku v Lokti a tam obtěžoval „černý šerif“ moji sestru Růženu. Ona s ním nechtěla tancovat a on vzal pistoli, namířil na ni a táhl ji ven. Chtěl jsem jí pomoci a on mě při rvačce střelil do kyčle. Tři měsíce jsem ležel v nemocnici a pak jsem šel domů, i když jsem věděl, že mi znovu praskl kloub. Neřekl jsem to a odešel. Rok a devět měsíců jsem žil s velkými bolestmi, než konečně přestaly. Jenže kloub se nějak posunul a já měl stále kratší a kratší nohu. Po 21 letech už dokonce o osm centimetrů. Celé ty roky jsem kulhal, až jsem se rozhodl podstoupit novou operaci. Po vyjití z vězení jsem šel k doktorovi a na začátku roku 2012 jsem dostal v sokolovské nemocnici umělou kyčel. Lékařům se podařilo mi prodloužit nohu o celých osm centimetrů. Operace trvala více než sedm hodin a následné léčení několik dalších měsíců. Když jsem ale zjistil, že nekulhám, měli jsme všichni velkou radost. Já jsem konečně nemusel zkracovat jednu nohavici u kalhot.

Jak ses dozvěděl o bohoslužbách v našem sboru?

Sestry mě do sboru zvaly pořád, ale já jsem nevěděl, proč bych tam měl chodit. Mým bohem byly peníze. Byl jsem pro získání peněz schopen udělat cokoli. Žil jsem hrozně špatný život a vydělával si nečestným způsobem. Nejhorší bylo, že jsem ty peníze sháněl hlavně proto, abychom mohli s Monikou hrát automaty. Nemysleli jsme na rodinu, na děti, ale na automaty. Tížilo mě svědomí a pořád jsem sliboval Bohu, že všechno dělám naposledy. Ale nikdy to nebylo naposledy. Nakonec jsme se rozhodli, že změníme naše životy tím, že se odstěhujeme z této země pryč. Myslel jsem si, že když změníme prostředí, bude všechno jiné. A pak se stala taková zvláštní věc. Šel jsem pro dceru Anetku do školy a tam jsem potkal paní, která mě oslovila. V první chvíli jsem se bál, že je od policie, ale nebyla. Přišla mi pogratulovat k výhře v soutěži Prostřeno, která běžela v televizi. Já se tehdy zúčastnil, protože mě přihlásila ve škole dcera Jolana. Já jsem tu soutěž vyhrál, vařil jsem romská jídla – holubky, pišot s uzeným masem a sýrovou omáčkou, hovězí polévku s domácími nudlemi a upekl jsem štrůdl. Paní mi řekla, že mám vyřídit svojí manželce, že na mě může být hrdá, a dala mi dárek – mýdlo s andělem. Bylo to pro mě takové znamení. Sestra Eva říkala, že nemáme nikam jezdit, ale já jsem to takhle neviděl. Potřeboval jsem začít znovu. V listopadu 2015 jsme odjeli celá rodina do Anglie.

Jaké to tam bylo?

Sestra Moniky, která tam žije, nám pomohla najít bydlení. Bydleli jsme v Bradfordu. Bylo to náročných pět měsíců. Museli jsme dětem najít školu, doktora, hledali jsme práci. Často jsme neměli co jíst, barák, ve kterém jsme žili, byl prázdný. Děti brečely a chtěly domů. Jejich spolužáci byli nepřátelští. Za námi ještě přijel i syn Aleš a Silvie s přítelem. Bylo mi hrozně. Chodil jsem spát s brekem a vstával jsem s brekem. Dnes ale vím, že i tam byl s námi Pán Bůh. Například jsem volal na inzerát kvůli práci a telefon vzala paní, která byla Češka, a já jí mohl říct, jak moc potřebujeme pracovat. Zaměstnali nás na ruční mytí aut a majitel firmy nám dokonce v den nástupu dal auto, abychom se měli jak dostávat do práce. Stejně jsme ale všichni toužili po návratu domů. Díky pomoci rodiny se nám podařilo z Anglie vrátit se do Čech. Po pěti měsících jsme byli v Praze. Neměli jsme nic, ale byli jsme šťastní, že jsme zpátky.

Jak jste našli střechu nad hlavou?

Rodina si nás rozdělila do domácností a já jsem začal hledat bydlení, abychom mohli být zase pohromadě. Nebyli jsme zvyklí žít bez sebe. A pak přišla ohromná zkušenost. Potkal jsem kamaráda, který nám bez kauce sehnal bydlení, a my jsme se mohli nastěhovat. Tehdy jsem asi poprvé v životě cítil opravdový zázrak od Pána Boha. A chtěl jsem mu za něj poděkovat, tak jsem na pozvání sestry Věry vyrazil na sobotní bohoslužbu. Dodnes nevím, kde jsem vzal odvahu tam vstát a veřejně přede všemi Pánu Bohu poděkovat a přiznat se k Němu, že chci, aby byl Pánem mého života.

Máš nějaké přání?

Baví mě pomáhat v církvi s dětmi, nacvičujeme duchovní písně na bohoslužby, rád bych našim i dalším dětem pomohl se zapojením do zájmových kroužků a akcí, aby trávily volný čas zdravě a naučily se dobře žít. Nedokážu už žít bez Boha, ukázal mi cestu, nejsem dokonalý, ale chci jít touto cestou s Ním.