Kázání Luboše Čapka 21.1.2012

Drama, které se odehrálo 11. září 2001, spustilo zemětřesení a otřesy, které můžeme v našich
zemích cítit ještě dnes. Život už nemá stejnou kvalitu, obchodní svět byl nepříznivě ovlivněn a
vyhlídky do budoucnosti se staly velmi nejistými. I my instinktivně vnímáme, že život už nikdy
nebude takový, jaký byl před oním dnem, kdy bylo všechno vytrženo ze zaběhnutého pořádku a kdy nastala nová éra.

Také pozorujeme, že otázka „soužití“ teď představuje problém. Ti „druzí“, zvláště cizinci, nyní
představují potenciální nebezpečí pro naše zaměstnání, náš důchod, náš domov a naši kulturu a také pro naše náboženství, což je téma, kterým se dnes zabýváme. Sobectví a hněv pomalu ale jistě ničí základní hodnoty naší demokracie, kterými jsou tolerance, solidarita, rovnost, úcta a tak dále. Populistické projevy k tomu také přispívají. Jak by tedy měli křesťané, a jmenovitě adventisté sedmého dne – ti, kteří doufají, že mají místo v Božím království – žít ve světě, který se tak radikálně změnil a stal se tak nejistým? Měli by jako Ježíšovi učedníci zůstat věrnými své víře, že jeho království už přišlo a je mezi námi? (L 17,21 ČEP)

1. Rovnost

Abychom nalezli odpověď na tuto nepochybně obtížnou otázku, musíme se obrátit k Božímu slovu, ve kterém najdeme základní potvrzení toho, že všichni lidé jsou si rovni. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby… Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (1 Moj 1,26-27 ČEP) V tu chvíli se ještě nejmenovali Adam a Eva. Byli muž a žena. Společně byli počátkem lidské rasy, jak ji známe dnes.

Z tohoto důvodu mají všichni lidé naprosto, bezpodmínečně a úplně stejná práva i stejnou důstojnost. Všichni byli vybaveni jak inteligencí, tak svědomím. Všichni jsou součástí lidstva, protože všichni byli stvořeni Bohem a On je hluboce miluje. Bez ohledu na to, jaká rozhodnutí v životě učinili, z jaké jsou kultury nebo jaké je jejich náboženství, Bůh je všechny miluje!

Z tohoto důvodu sobectví, odmítání druhých a popírání toho, z čeho se skládá lidská identita, jsou  zvrácenými názory. Jaká mylná představa přiměje věřící, aby se označili za společenství a potom se izolovali od ostatních skupin a dokonce i od jednotlivce? V této souvislosti je nezbytné objasnit toto: nejde o slepé přijetí myšlenek, učení nebo názorů, které mohou být nezákonné. Hovoříme zde jenom o přijetí člověka.

Je důležité dělat rozdíl mezi člověkem a jeho chováním či přesvědčením. Každý člověk je jako
takový naším bratrem nebo sestrou. Avšak jestliže se jejich činy neslučují s tím, co je obecně
považováno za dobré, musí být tyto činy odmítnuty. V tomto příkladě máme na mysli všechny
fundamentalistické postoje, které vedou k slovním projevům nebo činům, jež jsou nepřijatelné.
Avšak musíme si být zcela vědomi, že každý člověk, ať už jakkoli nepříjemný, má nárok požívat
stejná práva, která požíváme my.

2. Svoboda

Svoboda je vzácný dar, který Bůh dal lidstvu při stvoření. Je to svoboda, kterou uplatňujeme v oblasti, jež nás obzvláště zajímá – náboženská svoboda a právo hledat Boha, aniž by nám v tom bylo bráněno, a to bez ohledu na to, jakým jménem je tento bůh nazýván. Z tohoto důvodu nikdo nesmí být nucen nebo opovrhován, ať už Boha našel nebo ne, ať už ho odmítl nebo uctívá jiného boha než toho našeho. V oblasti náboženské svobody nesmí být diskriminace ani pohrdání.

V Koránu se nachází pasáž, která říká: „Kdyby to bylo bývalo vůlí tvého boha, všichni by bývali
uvěřili – všichni, kteří jsou na zemi! Ty tedy přinutíš lidstvo proti jejich vůli, aby uvěřili! (Súra 10, Jonáš, 99). Nás zajímá, jaký postoj měl k této konkrétní otázce Ježíš. Marek 9,38-41: V této situaci učedníci bránili muži, který činil zázraky v Ježíšově jménu, protože nebyl z těch, kteří ho následovali. Jinými slovy, bránili mu proto, že nepatřil do skupiny (církve), kam patřil Ježíš. Avšak odpověď, kterou Ježíš dal, je příkladem úcty, která patří víře toho muže.

„Nebraňte mu…“. Ostatní „náboženství“ mohou také obsahovat něco dobrého. Když se vrátíme k naší původní otázce – jaký by měl být postoj nás křesťanů v tomto zcela změněném a hluboce znepokojivém světě – odpovědí je, že bychom měli žít v co největší podobnosti Kristu. Musíme jasně dávat najevo naše přesvědčení a stát si za svými rozhodnutími, ale vždy musíme respektovat svobodu druhých. Nikdy bychom neměli zapomínat, že je to Bůh, kdo rozhoduje o tom, kdo vstoupí do jeho království. „Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´(Mt7,22-23).

Ale také: Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. (Mt 25,34 ČEP). Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? (verš 37). Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´ (verš 40). Boží slitování je tajemné a zcela mimo naše chápání!

3. Člověk jako obraz Boha

Boží sláva se odráží v lidstvu! „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,5-6 ČEP). Protože člověk byl stvořen „podle Boží podoby“, a pokud bychom v lidstvu viděli „lidskou tvář Boha“, jak to vyjádřil svatý Augustin, každé zneuctění druhé lidské bytosti by se rovnalo rouhání. Z tohoto důvodu je nemožné uctívat Boha, modlit se k němu, vzdávat mu čest a zároveň pohrdat svým bližním. Ježíš toto opakovaně, a někdy i docela ostře, připomínal farizeům: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ (Mt 23,15).

Závěr

Chceme toto zamyšlení uzavřít poznámkou, bez níž by naše úvahy nebyly kompletní a bez níž by mohl vzniknout dojem, že tento pohled na lidstvo široce otvírá dveře všemožným rizikům a nebezpečím. Bylo by vážným neporozuměním věřit, že z těchto velkých a vznešených principů, které jsme si zde uvedli a zdůraznili, může vycházet jistá důvěřivost a naivita. Princip rovnosti, svobody a úcty, která náleží člověku, se nevztahuje na jeho každý jednotlivý čin. Tento nárok se ztrácí, když jsou tato práva zneužita za účelem spáchání zločinů nebo když se jich člověk neoprávněně domáhá. Tyto principy se vztahují výhradně na danou osobu, jak už jsme zmínili dříve a zde to ještě jednou opakujeme.

Ve všech zákonodárných textech každé země i v mezinárodní sféře podléhají práva jedince přesně stanoveným omezením. Například Článek 18 Mezinárodní smlouvy o občanských a politických právech, který pojednává o náboženské svobodě, uvádí: „Svoboda dávat najevo své náboženství nebo víru může být podřízena jenom těm omezením, která jsou předepsána zákonem a která jsou nezbytná, aby byla ve společnosti zachována bezpečnost, pořádek, zdraví a morální nebo základní práva a svoboda ostatních.“ Co k tomuto tématu říká Bible? Ř 13,1-7: „Každý ať se podřizuje vládní moci…“ Všichni lidé, jsou si rovni. Všichni jsou svobodní. Všichni si zaslouží naši úctu, ale vždy v rámci zákonem stanoveného systému a hranic, které jsou stanovené mojí osobní svobodou a Božím slovem.

Víra, že Bůh nám dal svobodu, neznamená, že tuto jistotu budeme pouze pasivně přijímat. Znamená to, že také budeme aktivně hledat cestu k našemu Osvoboditeli. Když my jako svědomití křesťané budeme aktivně respektovat lidská práva a zároveň budeme prožívat naši víru, staneme se znamením Božího království na zemi. A přesně takto bychom měli žít, neboť to od nás Ježíš žádá: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.“ (Mt 7,12)