benešV sobotu 14. května kázal v Karlových Varech na okrskovém shromáždění tří sborů Cheb, Sokolov, Karlovy Vary starozákoník a učitel Jiří Beneš. Tématem kázání byla spiritualita, nebo-li duchovnost. „Zabývat se vlastní duchovností, osobní spiritualitou mě donutily okolnosti. Uvědomil jsem si, že je třeba se více starat o svůj duchovní život, kultivovat jej, abych se nezbláznil, abych vnější nápor, který přichází, zvládl ze zdravým rozumem. Pomohla mi literatura od benediktýnů a karmelitánů, tedy od lidí, kteří se spiritualitou mají hluboké zkušenosti. Snažím se rozumět svému duchovnímu životu a duchovně žít,“ řekl na úvod po svém představení tamním kazatelem Martinem Lindtnerem Jiří Beneš.

Úvodní čtení Bible:

  1. kniha Mojžíšova 6, 4 – 9: „Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!

Milí bratři a sestry,

text našeho kázání je zapsán v 5. knize Mojžíšově , v 11. kapitole od 13. do 21. verše: „Jestliže budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní, a budeš sklízet své obilí, svůj mošt a olej a na tvém poli dám růst bylině pro tvůj dobytek; budeš jíst dosyta. Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim. To by Hospodin vzplanul proti vám hněvem a zavřel by nebesa, takže by nebylo deště, z půdy by se nic neurodilo a vy byste v té dobré zemi, kterou vám Hospodin dává, rychle vyhynuli. Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Budete jim vyučovat své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať budeš uléhat nebo vstávat. Napíšeš je na veřeje svého domu a na své brány, abyste na zemi, o které Hospodin přísahal vašim otcům, že jim ji dá, dlouho žili vy i vaši synové, aby vaše dny byly jako dny nebes nad zemí.“

Text, který jsme si přečetli, začíná podmínkovou větou: pokud nasloucháním nasloucháte mým přikázáním… podmínková věta naznačuje, že se očekává od posluchačů jakési chování, konkrétně, že se očekává, že ti, kdo věří Hospodinu, tak budou naslouchat jeho přikázáním a že to budou dělat kvůli jeho lásce. To znamená, že to budou dělat kvůli tomu, že vědí, že je Bůh miluje. Tímto způsobem lze přeložit první větu.

Lze ji ale přeložit i druhým způsobem: pokud mu budou naslouchat, tak ho začnou milovat. Tím, že naslouchají jeho přikázáním, tak se do něj zamilují. To je první následek, který naslouchání Hospodinovým přikázáním má. Druhým následkem je, že Hospodinu začnou spontánně sloužit. Sloužit znamená dát se mu k dispozici, aby on rozhodoval o tom, co budu nebo nebudu dělat. Sloužit znamená, že mu budu k dispozici, budu mu po ruce, aby si se mnou mohl dělat to, co on chce. Ne aby on mohl dělat to, co já chci. Druhým duchovním následkem, který vyplývá z naslouchání Hospodinovým přikázáním tedy je, že jsem ochoten se dát Hospodinu zcela k dispozici.

Příčina toho, že se zamiluji do Hospodina a že mu budu k dispozici, není v tom, že naslouchám jeho přikázáním, ale ta příčina je v samotných přikázáních. Není ve mně, v mých schopnostech naslouchat, ten potenciál je v těch přikázáních. My jsme částečně vůči přikázáním zablokováni, protože se bojíme zákonictví. Zákonictví si definujeme jako vazbu na přikázání, které je protikladné vůči vazbě na lidi. Zákoník je podle nás ten, kdo je slepě zaměřen na přikázání a nevšímá si lidí. Proto se zákonictví bojíme a tím pádem se bojíme i přikázání. Ostatně nám to i jiné církve často vyčítají. Tím, že dodržujeme sobotu, tak jsme zákoníci. Tento text ale nemá se zákonictvím vůbec nic společného. Tímto textem Hospodin sděluje v první větě: „Moje přikázání mají velký potenciál, ten je třeba dopravit přes uši do vašich srdcí a do vašich duší, nebo-li je třeba vaše srdce a duše zaměstnat mými přikázáními a dostanou se tam přes uši. Jenom nasloucháním.“

Jejich místo není na papíře, ale v našem srdci a v naší duši – se dozvídáme z té první věty. A poznáme, že tam jsou podle toho, že milujeme Hospodina a jsme ochotni být mu k dispozici pro to, co on chce. Ne, že si nárokujeme, aby on byl k dispozici nám pro to, co chceme my. Rozumíte tomu rozdílu? To jsou hodnoty, podle kterých poznáme, jestli už tam ta přikázání jsou nebo nejsou. To ale není všechno.

Kromě těchto spirituálních následků, které se týkají našeho srdce a duše, mají Hospodinova přikázání ještě důsledky v našem okolí. Jakmile přes uši vstoupí dovnitř a jsou tam, tak se to projeví i v okolí, nebo-li Hospodin na to, že jsou jeho přikázání v našem srdci a v naší duši bude reagovat takto, zaslibuje v další větě – 14. verši: „Dám déšť vaší zemi.“ A pak jsou tam další dva výrazy, které popisují déšť. Hospodin tady sděluje, že se potenciál jeho přikázání, když jsou uložena v nás, projeví deštěm. Bude vláha, nebude sucho. Sucho nebude tehdy, pokud Hospodin dá déšť. Sucho nebude tehdy, pokud my dopravíme přes sluch jeho přikázání do svých srdcí a duší. A obráceně to platí také. Pokud tam přikázání nebudou, tak bude sucho. Sucho nebo déšť je další kritériem, které nás konfrontují s tím, jestli jsou ta jeho přikázání v nás, jestli už prošla skrz ten sluch, anebo nejsou v nás. Ale to má další následky. Jakmile bude déšť, tak já si nasbírám obilí, mošt a olej, bude-li déšť, bude na poli zelená bylina. Bude-li déšť, bude mít dobytek co žrát, budu mít co jíst já, nebo-li budu sytý. Budu žít kvalitní život. Nebudu mít nedostatek základních životních potřeb. To není následek deště, to je pořád následek naslouchání Hospodinovým přikázáním.

Až sem to všechno dopadá. Jakmile se ta přikázání dostanou dovnitř, tak se najím, budu sytý a nají se i můj dobytek. To znamená, že naslouchání Hospodinovým přikázáním má ekologické dopady. My nasloucháním Hospodinovým přikázáním vlastně ovlivňujeme ekologii ve svém okolí, včetně kvality pole a kvality života dobytka. To bychom neřekli, protože my jsme zvyklí uvažovat úplně jinak. My si myslíme, že déšť vůbec nesouvisí s poslušností Hospodinovým přikázáním. Déšť přeci souvisí s jinými mechanismy – třeba s elninem, s ozonovými dírami nebo s oteplováním naší planety, to znamená se smogem. Déšť je pak vlastně výsledkem působení neosobních meteorologických mechanismů. Takhle jsme si zvykli o tom přemýšlet, takže nás se pak netýká, jestli země je suchá, jestli je zelená bylina, jestli dobytek má co žrát. Začne se nás to týkat, až my nebudeme mít co jíst, ale to už bude pozdě. Tenhle ten mechanismus jsme vytvořili možná proto, aby se nás to netýkalo.

Tento text nás konfrontuje s jiným mechanismem, na který nejsme zvyklí, kterého se lze zmocnit jenom důvěrou. My tomu tedy můžeme buď věřit, nebo nevěřit, to záleží na nás. Pokud tomu věříme, tak nás to zavede do blízkosti Hospodinových přikázání a k tomu, abychom s tím a se sebou něco dělali. Pokud tomu nevěříme, tak nás to samozřejmě nezavede nikam. Spouští se to vírou. Nedá se pro to najít žádný jiný racionální argument. Je to alternativa, která nás konfrontuje s tím, jestli náhodou ty mechanismy, jichž jsme součástí, nefungují na jiném principu, než si myslíme. Jestli tedy my na suchu, které přichází, nemáme nějaký podíl. To je nepříjemná otázka a nejradši bychom hned řekli, „v žádném případě, vždyť jsme přeci slušní lidé“. Možná to tak ale není.

Text ale pokračuje dál. Jediný příkaz, který tam je, je v 16. verši, jediný nárok, jediný pokyn na jednání. Předtím to nebyly pokyny, předtím to byl jenom podnět a pak konstatování. Ten pokyn zní: „Soustřeďte se, aby vaše srdce netlachalo.“ To sloveso, které je tam použito, skutečně znamená tlachat. A člověk tlachá tehdy, když nemá svoje mluvení pod kontrolou, když ho nechá volně proudit, působit. A srdce tlachá tehdy, když není naplněno Hospodinovými přikázáními, když má možnost dělat si, co chce, když není spravováno Hospodinovými přikázáními. Tento text říká, dejte si na to velký pozor, ohlídejte si to, je  velmi nebezpečné nechat srdce bez kontroly.

Nevpustit Hospodinova přikázání přes uši do srdce je velmi nebezpečné, má nebezpečné důsledky. Jsou dvojího typu – náboženské a ekologické (existenciální). Náboženské – jakmile váš život nebude zevnitř určován mocí Hospodinových přikázání, tak vy se odvrátíte od Hospodina, začnete sloužit jiným bohům a dáte se jim k dispozici. V textu se neřekne, kdo jsou to ti cizí bohové, jenom se konstatuje, že budete vydáni někomu jinému a budete dělat to, co on chce. Budete v moci jiných sil. A to se projeví takto: Hospodin se rozpálí hněvem, neboli do nepříčetnosti rozčílíte Hospodina, vyvoláte v něm velmi silnou emotivní reakci. Jemu to nesmírně vadí, říká tento text. Velmi mu záleží na tom, abyste ho milovali, a nesmírně mu vadí, když váš život není ovlivňován potenciálem Hospodinových přikázání. Dá to najevo tím, že se rozpálí hněvem, ale to není všechno. Jakmile se rozpálí hněvem, zavře kohoutky, uzavře nebesa, neboli přestane pršet, doplatíte na to. Přestane pršet, země nemá déšť, nedá úrodu, a jakmile nebude pršet, a nebude úroda, rychle zahynete, je řečeno Božímu lidu. Příčina je v tom, že jste si neohlídali srdce, to znamená, že jste se nepostarali, aby srdce bylo ovlivňováno Hospodinovými přikázáními. To jsou následky.

Podle těchto následků můžeme poznat, jak na tom jsme. Sucho nás informuje o našem duchovním stavu, to je zvláštní perspektiva. Ale je to v podstatě totéž akorát naopak, co už jsme si četli. Tam bylo napsáno, „když se vystavíte Hospodinovým přikázáním, bude pršet a bude dobře, když ne, nebude pršet a nebude dobře“. Končí polovina našeho úseku.

Druhá polovina od 18. verše říká totéž akorát jinými slovy. Je tam napsáno a není to pokyn, je to konstatování: „Kladete tato moje slova na vaše srdce.“ To je jinými slovy řečeno to, co je psáno ve 13. verši. Rozdíl mezi 13. a 18. veršem je v tom, že při naslouchání přikázáním nejsme aktivní. My jenom otevřeme ucho a nezabráníme tomu, aby to přikázání tam vstupovala. Ve druhé větě se klade důraz na to, že se máme na tom nějak podílet. Očekává se, že my budeme klást jeho slova (přikázání) na naše srdce. To naše srdce spojuje.

Když žijete zdravý duchovní život, tak se to projeví tím, že jeho slova přenášíte dovnitř. Tam je jejich místo. Jak se to dělá, to se tady neřekne, my to ale víme z té předchozí věty – nasloucháním, přes ucho, a to je zvláštní, že se to nedostává třeba přes oko, přes jazyk. Možná je ten text postaven tak, že říká, že jakmile se Hospodin rozčílí a jakmile bude sucho, tak se spustí tento mechanismus, vy najednou se vzpamatujete a začnete Hospodinova slova klást na svoje srdce. Možná je to následek toho sucha, možná teprve to sucho s námi zacvičí natolik, abychom se sebou něco udělali, abychom se těm jeho slovům vystavili. Proto je to za sebou. Já jsem nejdřív říkal, že je to paralelní, ale nemusí to tak být, může to být přirozené pokračování toho textu.

„Ta moje slova vaším přispěním mají být na vašem srdci a na vaší duši. Uvazujete si je jako znamení na svou ruku a jako čelenku mezi své oči.“ Tady si můžeme vzpomenout na naše židovské bratry, kteří si při modlitbách uvazují modlitební řemínky na ruku a na čelo, protože oni si přeložili tento pokyn jiným způsobem, než si ho překládáme my. Oni si to přeložili takto: „Napíšete si ta moje slova na papírek, smotáte si papírek, vyrobíte si krabičku, vložíte papírek do krabičky, uzavřete krabičku, přišijete ke krabičce řemínky a pomocí řemínků si to upevníte na ruku a na čelo.“ Takhle to tam ale psáno není. Přesto tím dávají najevo, že to jsou závažná slova, která berou vážně. Tato praxe je výrazem toho, že chci vzít Hospodina vážně, že to považuji za důležité sdělení. Otázka, jak se uvazuje zvuk na ruku a na čelo se neřeší, není to pokyn k jednání. Jen tam pouze oznamuje, že když nasloucháte mým přikázáním, tak kladete Hospodinova slova na srdce a uvazujete si je na ruku.

Podíváme se obráceně, nebudeme se dívat, jak se to má dělat, ale jaký to má efekt. Moje slova nejprve musí být ve vás, vevnitř – na srdci a na duši. Srdce je místo, kde vzniká naše vůle ve Starém zákoně, naše emoce, naše myšlenky, naše rozhodnutí, 13. komnata, která ovlivňuje celý náš život. Tak tam v ní  musí být program a tímto programem jsou moje přikázání. To znamená, že ze srdce nás bude to přikázání ovlivňovat.

První krok je, že musí být Hospodinova přikázání vevnitř. Jakmile jsou vevnitř, pak je to na nás také vidět, je to vidět na ruce a na čele mezi očima. Je-li tam něco, tak je to na nás vidět. My si nemusíme nic vyrábět, aby to na nás bylo vidět.

Další krok – učíte jím své syny. Pokud si vybavujete text, který jsme četli před kázáním, tak tam je napsáno – ne učíte, ale opakujete. Pokud to máte v sobě, je to na vás vidět a je to z vás i slyšet. (Co na srdci, to na jazyku). Komu je určeno to, co máte uvnitř? Synům, nové generaci, jim je třeba to předat. Proč? Aby oni začali mluvit, aby je ta slova přivedla k mluvení, aby jim určila jejich mluvení. A oni když začnou mluvit, tak to i z nich bude slyšet. Kdy? Vždycky a kdykoli. Čtyři slovesa – Když usednete v domě, když chodíte po cestě, když ulehnete a když povstanete. To jsou slovesa, která popisují naše činnosti úplně automaticky a vůbec o nich nepřemýšlíme. Sednout si někam, chodit, ulehnout a povstat – o tom nikdo nepřemýšlí, při všech činnostech, které děláte zcela automaticky, to vaši synové budou říkat. Co budou říkat? To, co máte v srdci. Výpověď o vnitřní misii. Takhle se předávají ty hodnoty nové generaci.

A pak to pokračuje poslední větou – napíšeš je na rámech svého domu a na svých branách. Dům ve Starém zákoně je definován jinak než dům v naší kultuře. Dům u nás je stavba se čtyřmi stěnami, okny, komínem, střechou… Ve Starém zákoně je to ten obsah – ti lidé, kteří ten dům tvoří. Dům jsou lidé. „Jakmile máš moje slova v sobě a jsou na tobě vidět a jsou z tebe slyšet a jsou slyšet i z tvých synů, pak je těmito slovy popsán tvůj dům a tvoje brány.“ To znamená, že tvoje bezprostřední okolí a tvoje širší komunita, která je ohraničena několika domy, které jsou chráněny hradbami a branami. To, co máš v sobě, poznamenává nejenom tebe, nejenom tvoje syny, ale všechny, kdo tvoří tvůj dům, a všechny, kdo tvoří komunitu, jejíž jsi součástí. To už je misie vnější. Takhle se to šíří. Jakmile to máš v sobě spontánně, přirozeně a zcela automaticky to ovlivňuje tvoje okolí. Tím, co máš v sobě, kultivuješ svoje okolí. Schopnost kultivovat mají jenom Hospodinova slova. To znamená jenom jeho přikázání, ne naše myšlenky, ne naše ideologie, ne naše představy, jenom jeho slova mají tu moc kultivovat duši člověka.

A závěr zní – kvůli tomu se rozmnoží tvé dny a dny tvých synů na zemi tam, kam vás Hospodin pošle. Rozmnoží se dny. Může to znamenat, že se dožijete vyššího věku, nemůže to asi znamenat, že vaše dny budou mít 36 hodin, abyste stačili ještě víc, než stačíte. Pravděpodobněji to neznamená kvantitativní rozmnožení, ale kvalitativní. Ty dny, které prožijete, nebudou marné. Život vám neproteče skrz prsty. Když se ohlédnete, nebudete mít pocit, že jste ten svůj život promarnili. Jediné zhodnocení našeho života je spojeno s tím, že do sebe pustíme jeho přikázání. Potenciál jeho přikázání se projeví tím, že prožijeme kvalitní život. To už jsme v textu na začátku četli – Hospodin otevře nebe, bude déšť, pole bude zelené, dobytek se nají, my budeme mít dostatek. Tady je řečeno totéž jinými slovy – rozmnoží se naše dny.

Text končí optimisticky. Kvalita našeho života je přímo spojena s Hospodinovým slovem nebo s jeho přikázáními v našem srdci a v naší duši. Odvažte se tomu důvěřovat.

Z audionahrávky na webu karlovyvary.casd.cz zapsala Hana Kábrtová