Kázání Luboše Čapka 7.1.2012

 Jednoho dne se Bůh zjevil Abrahamovi a dal mu neuvěřitelný příkaz: My o něm čteme v Gn 12,1. Nech zde vše, co máš rád, a odejdi odtud. Pro Abrahama byl toto nový začátek. Asi tak jako je pro nás novým začátkem nový rok.

Čteme, že Abraham na tento příkaz reagoval vírou. To, se dozvídáme v knize Židům 11,8. Kdo z nás má jasno, co jej tento rok čeká, kdo z nás má jasně dané plány? Kdo ví, kam jej život a cesty zavedou? A máme jasno v tom, že i nás Bůh volá a oslovuje? Že i nás na tomto pomyslném začátku zvedá z místa, a chce nás posunout v životě anebo ve víře, o něco dál?

Abraham

O co Bohu šlo? Proč prohledával národy, aby našel jednoho muže, a pak ho povolal, aby všechno opustil a vydal se na cestu bez mapy, aniž by měl představu, kam půjde, k neznámému cíli? Dokonce muže, který již dávno nebyl mladíkem, muže, který jistě již měl nárok na klid a pohodu. Proč někoho takového Bůh vyzve, aby mu s příkazem – vyjdi – jaksi pozapoměl říct, jak bude živ, čím se bude oblékat, jak zabezpečí rodinu, natož jak daleko půjde. Pouze – jdi a já ti ukážu cestu.

Pán Bůh nás ten minulý rok, ale jistě i tento rok, chce učit tomu, abychom mu zcela a ve všem důvěřovali. Stejně tak jak to učil Abrahama. Jakoby řekl: „Chci, abys mi od tohoto dne nadále svěřil všechny své zítřky. Po celý rok, nebo po zbytek života, vložíš svou budoucnost do mých rukou. Jeden den za druhým. Žádám tě, abys odevzdal svůj život zaslíbením, které ti dávám. Pokud je přijmeš, požehnám ti, budu tvým průvodcem a povedu tě.“

Je to i výzva pro nás? Nebo chceme jít sami či zůstat na místě? Abrahamův příběh je o budování důvěry. Sám Abraham je nám pak příkladem víry, kterou vložil do Hospodina. Stejně tak příběh Abrahama poukazuje na Boha, který nechce, abychom zůstali stát, ale abychom ve všechy oblasti našeho života, mu dovolili směřovat do zaslíbené země.

Stejně tak jako Abraham, i my jistě při této výzvě, máme mnohé co zvažovat. Bohu děláme radost, když mu důvěřujeme. Všem, kteří tak činí je to počítáno za spravedlnost.

Výzva od Ježíše

Pán Ježíš nás v Novém zákoně také vybízí k tomu, abychom vše svěřili do péče našeho Boha. Mt 6,25-34. Nečteme zde žádnou nemoudrou výzvu. Tedy, že není dobré plánovat nebo, že není dobré něco pro svou budoucnost dělat. Ale abychom, možná zapoměli na obavy a úzkosti, které nám berou klid a pokoj. Co bude zítra? Co kdyby? Co kdyby se stalo to či ono?

Tato výzva je mnohém podobná výzvě, kterou slyšel Abraham. I on tehdy, jako my dnes, musel jistě zvažovat otázky týkající se existence života jeho a rodiny. Dopad svých rozhodnutí. Možná i jemu znělo v uších – co kdyby. Ježíš zde naše – co kdyby – přerušuje a říká: „Tvůj Otec ví, jak se o tebe postarat.“

Je pravda, že mnohé nastavení a fungování tohoto dnešního světa, nám v mnohém přidělává starosti. Kdy špatné rozhodnutí nás samotných či jiných lidí, v konečném důsledku může ohrožovat lidský život či zabezpečení rodiny. Věřím, že při každém ohlednutí Bohu děkujeme, jak nás a naše blízké vedl a chránil, třebaže jeho cesta nebyla vždy jednoduchá. Je to pohled zpět do minulosti. To vždy rádi Bohu odevzdáváme. Naše chyby a selhání, pochybnost nebo strach. Naše zkušenosti duchovního růstu, naše radosti a dobrá rozhodnutí. Dáváme to Bohu. Dejme mu však i to, co je před námi, naše zítřky. Nežijeme pro okamžik, ale pro Bohem připravovanou budocnost. Dejte tedy každý náš plán, naději či sen, každou starost Bohu do rukou a učme se tak mu více a více důvěřovat.

 Pavel

Je pravda, že tato důvěra s sebou přináší mnoho radosti, ale také mnoho těžkostí. Když Pavel čekal na své soudní přelíčení v Římě, byl vězněn ve strašlivých podmínkách. Celý den ho střežili vojáci pretoriánské gardy, nohy měl připoutané k vojákovi na každé straně. Tito muži byli primitivní, hrubí, suroví, zatvrzelí, často se rouhali a kleli. Všechno už zažili, a v jejich práci byl pro ně každý uvězněný člověk provinivší se kriminálník, včetně Pavla.

Neměl vůbec čas být sám, ani okamžik svobody. Každá návštěva přátel byla přísně sledována strážnými, kteří se pravděpodobně Pavlově rozhovoru vysmívali. Pro důstojnost tohoto zbožného muže by bylo tak snadné se stáhnout pod tímto zacházením. Zvláště po té, co vše s Bohem zažil a co pro něj vykonal.

Někteří křesťané, kteří Pavla znali, začínali šeptat, že přináší svou situací hanbu evangeliu: „Kdyby byl Pavel opravdu Boží muž, tak by se mu takové věci nestaly. Proč ho Pán neosvobodí? Kde je moc Pavlových modliteb? Jiní služebníci evangelia jsou požehnaní, tak proč ne on?

Všichni jsme slyšeli rčení: „Špatné věci se stávají dobrým lidem.“ Během pár minut či hodin se mohou naše okolnosti úplně obrátit nohama vzhůru. Každý zítřek se nám vymkne z rukou a naše plány a sny se mohou rozplynout jako dým.

Pochybuji, že bychom neznali někoho, kdo tím prošel. Stane se nějaká tragédie, něco, co se nedalo předvídat, a změní to všechno.

Konec konců, trápení přichází na nás na všechny. Jejich okolnosti změnily jejich radost na pocity bezmocnosti a neužitečnosti. Mnozí se ve své bolesti ptají: „Proč se to děje zrovna mně? Je na mě Bůh naštvaný? Co jsem udělal špatně? Proč neodpovídá na moje modlitby?“

Pro Pavla nebylo problémem: „Proč se to stalo mně?“ ale spíš: „Jak na tuto situaci reaguji?“ Pavel měl v této situaci dvě volby. Mohl se dostat do chorobné zatrpklosti a ptát se znovu a znovu soběstřednou otázku: „Proč já?“ Místo toho se Pavel raději ptal: „Jak moje současná situace přinese slávu Kristu? Jak velké dobro vzejde z mojí zkoušky?“ Tento Boží služebník se rozhodnul: „Nemohu změnit svou situaci. Mohl bych docela dobře v tomto stavu zemřít. Ale vím, že mé kroky řídí Pán. Budu velebit Krista a budu pro svět svědectvím i v těchto řetězech.“ „…jako vždy tak i nyní bude Kristus veleben na mém těle, ať už skrze život nebo skrze smrt“ Fil 1,20.

Víte, můžeme promarnit všechny své zítřky úzkostlivým očekáváním, že budeme ze svého trápení vysvobozeni. Jestliže se soustředíme jenom na tohle, úplně mineme zázrak a radost z toho, že jsme osvobozováni v naší zkoušce.

Zamysleme se nad Pavlovým vzkazem Filipským: „Chtěl bych však, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, přispělo spíše k prospěchu evangelia“ (Filipským 1:12). Pavel tu v podstatě říká: „Nelitujte mě a nemyslete si, že se strachuji o svou budoucnost. A prosím, neříkejte, že moje práce skončila. Ano, jsem v řetězech a trpím, ale skrze to všechno se káže evangelium.“

Nerozumějte tomu špatně, Pavel žádným způsobem nerezignoval ani nebyl netečný ke svým okolnostem. Neustále cítil bolest způsobenou jeho řetězy. V jeho mysli nebylo: „Tohle moje trápení Bůh dopustil, tak z toho udělám to nejlepší. Nebudu si stěžovat, na obličej nasadím úsměv. Nikdo mou bolest neuvidí.“ Ne, nikdy! To není vložení všech zítřků, a důvěry do Božích rukou.

Zde je poselství, které zní prostřednictvím Pavla a Abrahama: nemusíme udělat pro Pána něco velikého. Musíme mu jen věřit. Naší úlohou je vložit své životy do Božích rukou a věřit, že se o nás postará. Když to prostě uděláme, je kázáno Jeho evangelium bez ohledu na naše okolnosti. A Kristus v nás bude zjeven obzvláště v době našich těžko zvladatelných okolností.

Závěr

Jaký tedy bude tento nový rok. Co nás, mě v něm čeká. Je to hodně zítřků, hodně starostí, hodně energie a práce. Pavel píše: „Pevně se držte slova života, abych se v Kristův den mohl chlubit, že jsem neběžel nadarmo ani se nadarmo nenamáhal“ Fil 2,16. Pavel si představoval den, kdy bude stát v Kristově přítomnosti, a tajemství vykoupení budou odhalena.

Písmo říká, že v ten den budou naše oči otevřené, a uzříme Pánovu slávu, aniž by nás káral. Naše srdce budou zapálená, jak nám bude odhalovat všechna tajemství vesmíru a ukáže nám svou moc, která za tím vším je. Naráz uvidíme, co pro nás bylo dostupné v našich pozemských zkouškách: moc a zdroje z nebes, andělé k ochraně, stálá přítomnost Ducha svatého.

Potom nám Kristus ukáže Otce a to bude ohromující chvíle. Až uzříme majestát našeho nebeského Otce, pochopíme v plné míře jeho lásku a péči k nám, a komu byla dána veškěrá naše důvěra, komu byly dány naše zítřky.

Zde je, proč se Pavel „pevně držel“ jeho slova o Boží věrnosti. V ten slavný den nechtěl stát v Pánově přítomnosti a myslet si: „Jak jsem mohl být tak slepý? Proč jsem plně nedůvěřoval záměrům svého Pána? Všechny mé obavy a pochybnosti byly zbytečné.“

Chci se v ten den radovat, až budou moje oči zcela otevřené. Chci být schopen vychutnat si každé zjevení s vědomím, že jsem důvěřoval Jeho zaslíbení, že jsem, plný pochybností, nejednal po svém. Chci vědět, že jsem se držel Slova života ve všech svých reakcích na svá utrpení, že jsem bojoval dobrý boj, prokázal jsem, že můj Pán je věrný.

Podobně jako Pavel, Abraham těšme na své zítřky, protože víme, že Pán se stará…že drží své Slovo…že dává dohromady všechny věci pro naše dobro…že je se námi a nikdy se nás nevzdá…že Jeho zaslíbení nikdy nezklamou.

Svěřme všechny své zítřky, nové dny tohoto roku, Pánu. Amen