Na táborech se věnuje našim dětem Václav Vondrášek

Kapitán letních táborů Vašek Vondrášek: Děti jsou budoucností církve

Letos je to již dvacet let, co se mladý student Teologického semináře v Sázavě Vašek Vondrášek začal naplno věnovat službě nejmladším členům církve adventistů, dětem. Tehdejší účastníci akcí a letních táborů jsou dnes již dospělí lidé, kterým se však nesmazatelně zapsal do vzpomínek svým velmi osobitým přístupem a laskavým humorem. Přestože od té doby uteklo hodně vody a z mladého studenta je nyní otec dvou dospívajících dětí a vysvěcený kazatel šesti sborů na Plzeňsku (Plzeň KVK, Plzeň Klíč, Rokycany, Klatovy, Domažlice, Tachov), své kouzlo a nadšení dosud neztratil. Také děti ze sboru v Sokolově se s ním každoročně potkávají na dalších tematicky bohatých a do detailu propracovaných letních táborech a celoročních víkendových akcích, které spoluorganizuje se svým „zavedeným“ týmem.  O letošních prázdninách bude na táboře Divokého západu na Hadovce u Konstantinových Lázní sytit děti jak Božím slovem, tak jídlem :-). Bude připravovat pobožnosti a zásobovat tábor potravinami. 

Co si myslíš o dětech?

Vašek s maminkou

Vašek s tatínkem

Děti jsou do života nás dospěláků úžasné požehnání, protože jsou naším věrným zrcadlem, které nás někdy povzbudí, někdy obviní… Jsou úžasné svou bezprostředností a tím, jak se umí radovat.  Dokáží pokládat „hloupé“ otázky, na které se nám častokrát těžko odpovídá, protože nerozumí našim dospěláckým frázím, a člověk musí někdy věci těžko a složitě pochopit, aby je mohl jednoduše vysvětlit. Jsou budoucností církve a prvním misijním polem, do kterého můžeme a musíme investovat jako rodiče i jako církev. Nic není podstatnějšího, protože pokud tuhle barikádu zanedbáme, těžko se to později dohání…

Kolik let pracuješ s dětmi a mládeží?

Jako malý jsem od cca 10 let vyrůstal v laskavém prostředí českobudějovického adventistického sboru, kde se nám velice trpělivě a obětavě věnovaly v dětské sobotní školce tety Havlová a Suchá. Nikdy jim za to nepřestanu být vděčný, protože aniž si to uvědomovaly, zasévaly do našich srdíček semínka Boží lásky na celý život. Už jako malý kluk jsem toužil jednou podobně sloužit dětem, protože vnímám, že mám hodně co „církvi“ i dobrému Bohu vracet. Službě dětem se věnuji prakticky od mých studií na Teologickém semináři asi od roku 1995, kde jsme dělali první společný tábor s Davidem Čančíkem. Rád na to období vzpomínám, a když z toho dětem něco vyprávím, tak rád užívám bonmot, že tehdy „měl ještě David vlasy a já byl hubený“. Od té doby jsem měl každý rok letní tábor a pořádal i spolupořádal desítky dětských i mládežnických víkendů a akcí. Jinak v zodpovědnosti za oddělení mládeže Českého sdružení jsem od roku 2007.

Těšíš se na letošní tábor na Hadovce?

Po dlouhých letech budu zásobovač a ten, kdo má na starosti pobožnosti. To bude jízda! Letos bude hlavní vedoucí Honza Mráček za notné podpory Katky Breuerové a Vlaďky Radové. A hlavně bezva party úžasných mladých vedoucích, které většinou neznáte, ale máte se určitě na co – a na koho těšit…

Co si myslíš o našem sboru v Sokolově a o lidech v něm?

Sokolovský sbor mám už dlouhá léta rád, protože jsem tam prožíval bezva víkendy na pinčesových turnajích. Mám ho rád, protože tam je tolik úžasných lidí, kterých si moc vážím a díky kterým jsem mohl pochopit více o dobrém Bohu. Lidí, kteří svou víru někdy naprosto originálně žijí a mají odvahu hledat kudy lépe a jak to udělat jinak. Lidí, kteří spolu vydrželi v jednom sboru ty dlouhé roky, přestože jsou tak diametrálně odlišní a každý je jinak „zvláštní“ :-). Lidí, kteří i dneska statečně nesou své odlišnosti a učí se milovat jeden druhého.

Kdo jsou tvoji rodiče, máš sourozence?

Mám úžasnou maminku, která prožívá požehnaný podzim života v městě měst (v Českých Budějovicích), tatínek už je 6 let  tzv. „na lepším“. Jsem vděčný za bráchu Petra (na fotce vlevo), který žije jako maminka se svou rodinkou v Budějkách. Každý z mé rodiny je tak trošku jinak mimořádný i praštěný zároveň, ale patří k tomu nejlepšímu, co mě v mém životě potkalo.

Kde jsi vyrůstal?

U mě je to složitější – jako většinou v životě. Nejvíce času jsem ve svém životě strávil v úžasných Jižních Čechách, ve vesničce Purkarec a později v blízkosti Českých Budějovic.

Co jsi vystudoval?

Po základní škole v Hluboké nad Vltavou jsem maturoval na zemědělce v ČB, pak jsem vystudoval Teologický seminář a nedávno jsem promoval na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Velice požehnanou součástí mé životní školy byla skutečnost, že jsem (díky vzpouře proti mému tatínkovi, který chtěl mít ze mě inženýra) odešel po maturitě do pracovního procesu, kdy jsem dva roky jezdil s náklaďákem a dva roky dělal v rámci náhradní vojenské služby pomocného stavebního dělníka na stavbě sboru v ČB. Byla to úžasná zkušenost pracovat manuálně mezi „normálními“ lidmi se vším dobrým i zlým, co mi to přineslo.

Jak a kdy jsi poznal Pána Boha?

Tím že je v této otázce minulý čas, tak na ní nemohu poctivě odpovědět, protože dodnes Pána neznám tak, že bych věděl „všechno“. První Boží doteky jsem prožíval skrze laskavost a moudrost mé maminky, která kdysi vůbec nebyla věřící. Později, když jsme přišli do sboru, to bylo mnoho tváří, ze kterých se na mě Pán Bůh usmál. Jak říká maminka – „moc si vážíme církve adventistů, protože skrze tuhle církev jsme poznali Pána Boha a Písmo, což změnilo náš život.“ To nejúžasnější, a to co mě nejvíc v životě fascinuje, je Boží milost – a není větší dobrodružství, než jí poznávat shůry, vidět v lidech kolem mě a prožít, že někdy protéká i skrze mě.

Kdy jsi měl křest a kdo tě křtil?

Ke svatému křtu jsem šel spolu s mým bráchou Petrem a ještě dalšími čtyřmi duchovními sourozenci tuším v červnu 1988, samo že v „městě měst“, křtil mě můj tehdejší velký vzor a úžasný člověk i kazatel Karel Raška.

Jak jsi poznal svou ženu, jaká je?

Svou ženu Raduš jsem poznal na akci mládeže Hradecká kytara v roce 1995. Zaujala mě tím, jak jsme si spolu hezky popovídali, teprve pak jsem si uvědomil, že je vlastně i hezká a líbí se mi. Následující léto jsme spolu jeli klasicky na vodu, naštěstí pršelo a mohl jsem v ní poznat holku do nepohody. Jaká je? Hodněkrát jsme si od doby, co jsme životem začali jít spolu, řekli, jak je zvláštní, že jsme se dali dohromady, když jsme každý z nás tak jiný. Moje žena je opak mě – pečlivá, tzv. dotahovačka, chorobně čistotná, dbající na zdravou životosprávu, dbající na to, aby oblečení dokonale ladilo, aby věci vypadaly hezky a účelně sloužily.  Je to jeden z nejhodnějších lidí, které jsem poznal, jsem vděčný, že je mým zázemím, kam se rád vracím, matkou mých milovaných a úžasných dětí. Kvůli nikomu jsem se ve svém životě tak nenatrápil, s nikým jsem neprožil tolik krásného – co mohu vyprávět – i co je naším spikleneckým tajemstvím. Jsem vděčný, že můžeme spolu budovat něco krásného a smysluplného.

 Kolik máte dětí, jaké jsou?

Nikdy jsem si nemyslel, že je tak úžasným dobrodružstvím a štěstím být otcem – v tom krásném i v tom, co někdy bolí.  Pán nás obdaroval dcerou Anežkou, které je 16 let a 12 tiletým synem Vašíkem. Oba jsou myslím bezva lidi, někdy až legrační otisk svých rodičů. Spolu s mou ženou patří k tomu nejlepšímu, čím mě Bůh obdaroval.

Jaký jsi kazatel, jaké téma vybíráš nejčastěji?

Chtěl bych být „dobrý“ kazatel, ale čím jsem starší, tím větší mám o sobě pochybnosti, což mě vede k pokoře před Bohem, který vše zvládne v lepším případě se mnou, v horším i beze mě (dokonce se beze mě obešel celých 6 000 let!!!).  Pokaždé když jdu z kazatelny dolů, říkám si, co budu kázat příště… A čekám na nový prožitek, abych mohl sdílet něco nového, živého, svou poslední zkušenost s Pánem. Rád používám textová kázání, praktická a konkrétní.

Koho si nejvíc vážíš?

Určitě své maminky i tatínka (teď už stále více chápu, že hrál s kartami, které měl). Určitě můj brácha Petr. A pak to budou desítky vzácných lidí, které mi Pán poslal – vždy v konkrétním období do života, aby mě „potáhli“ dál. Nejvíce si vážím lidí, z kterých je čitelná laskavost a smysl pro humor. Myslím, že to jde těžko bez Boha.

Máš nějakou oblíbenou osobnost v Bibli? Která kniha tě nejvíc oslovuje?

Z Bible to bude určitě apoštol Petr, zvlášť pro své bláhovosti a nemoudrosti, tím jak někdy rychleji mluví, než myslí. Jeho život je mi častým zrcadlem. I pro svou čistotu srdce, když je se svou člověčinou konfrontovaný a se statečností, když něco pochopí a jde životem NAVZDORY dál. Moje nejmilejší biblická kniha je samozřejmě Kazatel – realita, řešení, naděje, směrování…

Povzbuzuje tě nějaké moudro?

Obě tyhle věci jsem si nechal vepsat do své Bible – první od mé ženy Radky: “Každý musí zemřít, ne každý však skutečně žije.“ (z filmu Statečné srdce) a druhé od mé maminky: „Bez lásky je kříž těžký, bez kříže je láska prázdná.“

Co si myslíš o této době?

Rychlá, neosobní, posedlá výkonem, ale také s možností tuhle hru nehrát a užít si daru toho nejúžasnějšího, co jsme od Boha dostali, a to jsou vzájemné vztahy.

Co by sis přál?

Prožívám nejkrásnější období mého života, vše potřebné jsem od Boha dostal a mám spoustu bonusů, kterých si užívám…

Co tě baví?

Život :-).

Vašku, dlouhá léta jsem tě sledovala a vnímala hlavně jako maminka dětí, které také prošly tvýma rukama. Nesmírně mě těší, že už tě znám daleko blíž. Moc přeju tobě i nám dospělým a dětem, abys svůj elán a nakažlivou radost neztratil.

Děkuji ti za příjemný rozhovor.  Ivana Látalová