Evangelium v době postmediálníOLYMPUS DIGITAL CAMERA

Tento příspěvek vznikl pro konferenci studentské organizace INRIroad „Křesťan a krása“ v Olomouci. Téma krásy nahlíží z hlediska médií, tedy z hlediska příběhu a jeho zprostředkování.

Krása a svět

Když v Americe adventisté zakládali svou církev, v  Ženevě psal ruský spisovatel Dostojevskij svůj román Idiot. V tomto románu vložil hlavnímu hrdinovi Myškinovi do úst zvláštní větu: „Krása zachrání svět.“ Co je to za myšlenku? O jakou krásu tu jde? Jak by mohla něco zachránit? V reakci na tento výrok se v románu vzápětí bouřlivák Terentěv Myškina ptá, jestli není křesťan. Co vedlo Terentěva k této reakci? Jak souvisí krása se zprostředkováním, s „mediací“ křesťanství?

Spisovatel Alexandr Solženicyn ve své řeči k přijetí Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970 komentoval uvedený výjev z Dostojevského románu takto: „je tu jistá osobitost v podstatě krásy, její přesvědčivost je nevyvratitelná a donutí dokonce i opačně smýšlející srdce podvolit se.“ To je pro media nejvyšší meta – přesvědčivost, schopnost oslovit lidské srdce.

Co se z této vlastnosti krásy můžeme naučit pro současnou mediální praxi?

1. Krása je komplexní (v kontextu, intencích)

V reklamě, bulvárních médiích, předvolebních agitacích nebo v pornografii jsme vtahováni do divně zjednodušeného a demagogického světa, který „funguje“ izolovaně, mimo reálný kontext – ze skutečnosti je důsledně vytrženo jen to, co je masově považováno za krásné, přitažlivé, vzrušující nebo co má jasný citový náboj, a vytváří se tak „realita“ nová, virtuální, na první pohled atraktivnější, lehčí, ve skutečnosti ale prázdná, lživá a zotročující

Básník Vladimír Holan ve své básni Nepřátelům napsal: „lehká jsou jen hovna“… Jeden rakouský katolický teolog řekl, že žít život v tom nejhlubším smyslu šťastný a krásný je nesmírně náročné, zatímco žít život nešťastný a zklamaný je velmi pohodlné.

Pro evangelium v médiích je vědomí komplexnosti krásy výzvou k hledání jejího širšího kontextu: Při zobrazování přírody vypovídat o jejím Stvořiteli, při zobrazování člověka vypovídat o jeho lidské důstojnosti a odpovědnosti, při zobrazování společnosti vypovídat o jejím osobním rozměru atd.

Americký politický filozof Russel Kirk nazývá krásu „morální imaginací“

– krása se tedy podle něho netýká jen estetiky, ale podstatně zasahuje do morálky, filozofie, společnosti a je klíčová pro duchovní a kulturní obnovu

– představivost není v opozici k rozumu, ale je jeho potřebnou součástí, dává schopnost vidět každodenní život v souvislostech, kontextu, a to v kontextu morálním, historickém, duchovním, sociálním atd.

– krása jako morální představivost volá k činu, k uskutečnění, praxi, včetně vstupu do médií     (namísto obav z nich)

Média podle Kirka hovoří jen účelovými jazyky ideologií, tříd, ras… v našem případě jde o účelový jazyk náboženství

– právě v této situaci je intuitivní jazyk krásy, představivosti tak žádoucí a oživující

– vyplňuje mezery mezi řádky, vytváří mosty mezi tábory s radikálně odlišnými světonázory

– kráse rozumějí všichni

– a protože krása nepůsobí skrze definice, ale využívá imaginaci, obrazotvornost, přivádí nás krása zpět k poznání komplexnosti a tajemství společné existence celého stvoření před Bohem

  1. Krása je přiměřená

Přiměřenost (nejen) v médiích se projevuje hlavně tím, že forma je přiměřená obsahu

Obsahem křesťanství je evangelium a jeho formou je skutečný příběh

– krásné, tedy přiměřené, je sdělovat obsah evangelia formou příběhu, skutečného, živého příběhu, skutečného života se všemi jeho radostmi i trápením

Přiměřená vazba mezi obsahem a formou jeho sdělování je nezbytná. Na konkrétní civilní problémy nejsou přiměřená okázalá hesla, ve jménu lásky není přiměřené člověka tlačit ke zdi a ponižovat, není přiměřené myslící a cítící lidskou bytost hodnotit podle toho, jak je mladá, krásná a „mediální“

Kazatel 7:16 Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas?

Krása je přiměřená kultuře

O Letnicích byl Duch dán ne pro jednu monolitní náboženskou kulturu, ale do různých kultur (jazyků, stylů) různě

– tato vlastnost krásy nás učí, že církev nemá šířit kulturu, ale různé kultury mají šířit církev (evangelium)

– například v Číně se misionáři musejí vyrovnat s tím, že obraz draka z knihy Zjevení vnímají lidé primárně pozitivně jako ztělesnění štěstí

Existuje adventistická kultura? Jistě, a pro mnoho zájemců o evangelium je překážkou. Máme právo požadovat po lidech, aby přijali nejdříve naši kulturu, a teprve potom evangelium?

– Novozákonní příběh o Ježíšovi a samařské ženě ukazuje, jak Ježíš zcela samozřejmě v zájmu evangelia překračuje všechny bariéry a předsudky – zeměpisné, kulturní, náboženské, sociální…

– takto dnes všechny bariéry mediálně překonává například internet

– když je někdo jiný než já – je to krásné? Není to problém, ale požehnání.

– to, že jsem já a můj příběh jiný, jedinečný – je to krásné?

– zvěstování evangelia musí proto začít zájmem o okolí, nasloucháním, otázkami, empatií – vcítěním

– na začátku Ježíšovy misie po jeho veřejném vystoupení při křtu nebylo prohlášení, formulování věrouky apod., ale otázka: Co chcete? (Co hledáte?) (Jan 1:38)

Krása je přiměřená době

Kazatel 3:11 On všechno učinil krásně a v pravý čas.

– kulturní přiměřenost se mění i s dobou – například když Ježíš řekl před 2 tisíci let o Herodovi, že je „liška“, znamenalo to v té době, že Herodes je sukničkář, nikoli že je lstivý, jak vnímá přirovnání k lišce dnešní kultura

– dnešní doba je považovaná mimo jiné za dobu „postmediální“ –  projevuje se devalvaci médií, bezbřehou  interaktivitou, která se ocitla mimo institucionální kontrolu (moderování, redakci)

Zatímco například u tištěné knihy je určitá záruka toho, že se textem zabýval kromě autora i odpovědný redaktor atd., u informací na internetu žádná taková záruka neexistuje. Tím se hlavní médium doby ocitá mimo důvěru, mimo přesvědčivost (fámy, propaganda, zmatené nemoderované diskuse) a podle některých komentátorů jde o návrat k předmediální situaci – lidé dnes věří jen tomu, na co přijdou sami

– lidé v postmediální době nepotřebují naše odpovědi, potřebují podporu v tom, aby si odpovědi našli sami

– krásné, dobově přiměřené, je tedy dnes spíše klást otázky, vnášet do veřejného prostoru skrytá témata, provokovat k vlastnímu přemýšlení, než poučovat a předkládat instantní odpovědi

– Ježíš na otázku „Kdo je můj bližní?“ odpověděl příběhem o milosrdném Samařanovi, jehož pointou byla stejná otázka jako na začátku – podnět k vlastnímu zamyšlení (Lukáš 10:36)

Francouzský psychiatr Felix Guattari nazval dnešní pojetí krásy „kolektivním znovuosvojením si individuality“

– jde podle něho o tzv. sdílenou subjektivitu, vyprávění živých příběhů (jako kdysi u ohně)

Někteří filozofové nazývají naši dobu také dobou „meta-moderní“ – velké příběhy (Bible) jsou „postmoderně“ zdiskreditované, ale lidé si uvědomují, že bez nich je život prázdný – chceme věřit, žít s nadějí, šťastně

Sdělovat krásnou zvěst evangelia přiměřeně této době je tedy nastolovat témata, tázat se, pomoci lidem, aby sami hledali vlastní odpověď, aby sami prožili zkušenost s Bohem, sílu osobního příběhu

– být přiměřený v „postmediální“ či „metamoderní“ době je být otevřený a otevírat společnost

– oslovovat otázkami, krásným životem, jiným nasměrováním, – evangelium je i dnes dobrá, krásná zvěst, není dogma, ale osobní pozvání

4. Krása mění, očišťuje, kultivuje

Krása působí dynamicky, mění, prohlubuje, kultivuje

– nejde jen o počáteční atraktivní dojem, nic nezůstává stejné, zritualizované, mění, vyvíjejí se gesta, slova a témata, nově se vykládají, aby neustálým opakováním nepozbyla svůj původní význam

– tím krása narušuje dojem osvědčenosti, zralosti, vykolejuje zaběhlé chlácholivé a sentimentální sebeuspokojení

– jen tak může vždy nově přinést očištění, katarzi, pokání, znovuzrození

to je i význam dětských pohádek – dítě se dozví, že je tu zlo, že je s ním třeba se utkat a že je možné zvítězit – s nadpřirozenou pomocí

Na monumentální fresce Poslední soud v římské Sixtinské kapli (- v adventistické kultuře „Druhý příchod“) lidé obdivují krásu, žasnou, ale jak dílo působilo na jeho autora? Jak on zamýšlel jeho vyznění? Michelangelo se do něho sám namaloval jako vytřeštěný člověk zoufalý ze svého života, který tváří v tvář Božímu soudu nahlédá svou hříšnou ubohost a ztracenost

– je tento „rušivý“ Michelangelův autoportrét v Sixtinské kapli krásný?

Jistě, je to katarze, proměna, pointa. Totéž platí v literatuře, na koncertech, v divadle, filmu – jsou krásné, když po jejich prožití jsme jiní, lepší než předtím – je to stejná potřeba krásy coby katarze jako u bohoslužby

5. Krása je tajemství

Když nerozumíme příběhu a musíme jej promýšlet, vykládat – je to krásné?

– jaká krása je tam, kde je od počátku do konce vše naprosto jasné a bezvýhradné? Jaká krása je tam, kde na každou otázku máme předem odpověď, prohlášení?

– jaká očistná katarze tam, kde chybí namáhavé, ale zároveň povznášející vnitřní zápasy; palčivé, nikdy nekončící hledání plné vlastních omylů a zároveň šťastných objevů.

– německý teolog Paul Tillich ve svém kázání „Hloubka existence“ prohlásil: „není hlubiny bez cesty do hlubin. Pravda bez cesty k pravdě je mrtvá“

Simone Weilová, francouzská filozofka: “Ve všem, co v nás probouzí čistý a autentický sentiment krásy, je, skutečně, přítomen Bůh. Je to druh inkarnace Boha do světa a krása je Jeho znamením..“

– středem krásy i našeho poselství k lidem a do médií je Bůh – a Bůh není prohlášení, ale tajemství, velký otazník

V Kroměříži se nedávno, v rámci festivalu duchovní hudby Forfest, uskutečnilo kolokvium Spiritualita v hudbě

–  vystoupil na něm se stejnojmennou přednáškou PhDr. Jaroslav Šťastný známý i pod svým uměleckým jménem  Peter Graham, skladatel a učitel na JAMU Brno. Celá jeho přednáška zněla takto:

„Spiritualita v hudbě někdy je a někdy není – i když se třeba jedná o tutéž skladbu. Duch si vane, kam chce, a nikdo nemá na Něho patent.“

– totéž platí pro Boží působení skrze příběh evangelia v našich životech a v médiích

V čem je tedy ta katarze krásy, která má podle Dostojevského zachránit svět? Je to Boží láska, která nám odhaluje krásu a zázračnost všedního života, pudí nás k vlastnímu promýšlení, k výkladu, k iniciativě, ale zasahuje nás i k pokoře vlastní neznalosti a nepochopení, do dobrodružství skutečného života, problémů, vztahů, soucitu a hledání živého, nekonečného Boha

Jak při jiné příležitosti uvedl Alexandr Solženicyn: „Krása přináší svobodu a podpírá pravdu a dobro tam, kde je moderní zpolitizovaná doba zašlapává. Krása nenutí přijímat cizí ideje. Krása je pozvání. Nechává prostor bázni před tajemstvím. Nechává otevřený závěr a čistou nepopsanou stránku pro každého.“