Kázání Hany Kábrtové ze soboty 7.3.2015

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,hana

otevřeme si společně Bibli a přečteme si text, nad kterým budeme společně uvažovat.

2. kniha Mojžíšova 20, 4, 5: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.

Překlad Slova na cestu: Nebudete si vytvářet napodobeniny čehokoliv, co je v nebi, na zemi nebo hluboko pod zemí. Nebudete nic takového uctívat ani se před tím ponižovat, vždyť vaše úcta náleží jedině mně, Hospodinu, vašemu Bohu.

Zdá se vám, že se vás tento text netýká? Jako adventisté si zakládáme na tom, že nemáme v našich modlitebnách sochy, obrazy, kterým bychom se klaněli. Rádi a s oblibou vysvětlujeme nově příchozím, jak jsme věrní a důslední ve znalostech Desatera, jak katolíci drze vynechali druhé přikázání a desáté rozdělili na dvě. Říkáme: „To my bychom si nikdy nedovolili. Zákon je nám posvátný, nedotknutelný.“

Přemýšleli jste ale někdy o tom, že je možné, že právě toto přikázání porušujeme více než kterékoli jiné? Klaníme se a sloužíme skutečnému Pánu Bohu, nebo jen nějaké naší představě Boha, karikatuře Boha, kterou jsme si sami vytvořili? Nemůže to naše uctívání vlastních představ Boha být skutečnou nefalšovanou modloslužbou? Všimli jste si toho zájmena si – v textu není nebudeš vytvářet napodobeniny, nezobrazíš Boha, ale nezobrazíš si a nebudeš si vytvářet napodobeniny. Když si vytváříme a uctíváme vlastní představy o Bohu, neporušujeme tím druhé přikázání?

Cílem mého dnešního uvažování je ukázat způsoby, jak se přibližovat živému Bohu. Jak nést do světa jeho pravé jméno. Lidé kolem nás se často prohlašují za nevěřící jen proto, že odmítají naše zkreslené představy o Bohu. Ty bývají mnohdy na hony vzdálené skutečnému Bohu, který nám svoji tvář zjevil v Ježíši Kristu. Naše modloslužba, naše vlastní projekce Boha, naše zdůrazňování jedné vlastnosti Boha na úkor druhých, naše špatné představování Boha lidem kolem nás, v našich rodinách, může být příčinou, proč tolik lidí Boha nenachází nebo ho odmítá.

hanaCo je vlastně karikatura? Jednu takovou jsem přinesla… Poznáte, kdo na ní je? Skutečně tak vypadám? Co je podstatou karikatury? Ten, kdo maluje karikatury, přežene určitý výrazný rys či postoj člověka. (V mém případě je to neustále rozesmátý obličej). Kreslíř si tedy svoji kresbu nevymýšlí, jen v ní schválně přehání a člověka zesměšňuje či znehodnocuje. Všichni ještě máte v čerstvé paměti masakr, který se kvůli karikatuře stal v Paříži. Někomu vadilo, že se někdo vysmívá kresbou – karikaturou Mohameda.

Naše karikatury Boha ale nevznikají s cílem Boha zesměšnit, ale s cílem zveličit nějakou jeho vlastnost na úkor druhých podle toho, jak  to vyhovuje nám a jakého Boha chceme mít my. Vytrhneme ze souvislostí nějakou pravdu o Bohu a tu zdůrazníme na úkor ostatních textů. Například chceme mít Boha trestajícího, tak si velice barvitě představujeme, jak Pán Bůh zatočí s těmi zloduchy, kteří nám v životě ubližují. V Bibli je přeci napsáno, že Pán Bůh chrání své děti. Nebo chceme mít Boha jenom laskavého, tak klidně říkáme, že budou zachráněni i ti, kteří o Boha nestojí.

Karikatury Boha jsou ale výtvorem čistě lidským, výtvorem lidské psychiky, který vzniká z našich vlastních vztahových zkušeností či ze střípků informací, které získáváme. Navíc nejsou stále stejné. V osmnácti si člověk představuje Pána Boha jinak, než když mu je třeba sedmdesát. Karikatury se nám mění během života podle toho, jak se vyvíjíme a dozráváme, a to buď k lepšímu, nebo k horšímu. Karikatur Boha by se dalo najít asi tolik, kolik je na světě lidí, kteří si o něm utvářejí nějakou představu. Naše karikatury Boha ale zpětně utvářejí nás, čemu věříme, co uctíváme, takovým se stáváme.

Židovský lékař Viktor Emanuel Frankl, který jako jediný z rodiny přežil koncentrační tábor v Osvětimi, napsal citát: „Malujeme grimasy a píšeme pod ně Bůh“.

Pojďme být konkrétní. Řekněme si, jaké nejčastější falešné představy o Pánu Bohu mezi námi kolují. Některé jsou velmi závažné, jako například:

1) Bůh, který po nás chce výkony. Člověk vnímá, že sám o sobě nemá žádnou hodnotu – cenu má jen jeho výkon. Má cenu jen natolik, nakolik pracuje a má úspěch. Pro svého pána je užitečný jen jako levná pracovní síla, podobně jako mezek. Příklad takového vnímání Boha vidíme například u staršího syna z podobenství o marnotratném synu. Otec ho nechtěl zotročovat, on mentalitu otroka přijal sám. „Bůh výkonu“ není nikdy s člověkem spokojený, tím pádem ani člověk nemůže být se sebou spokojený. Vždycky toho mohl udělat víc, mohl to udělat lépe, mohl se aspoň víc snažit nebo mít čistší úmysl… Není divu, že v člověku vzrůstá pocit, že Bůh je ten, který mu „dýchá na krk“, jakási nenasytná hydra, bezcitně z něj ždímající poslední síly. Moje babička umřela, když jí bylo 96 let. Poslední roky jí život netěšil, byla zoufalá a nešťastná. Důvodem bylo to, že už nestačila na práci. Ztratila svoji hodnotu ve svých očích. Skutečně přestala být pro Pána Boha zajímavou a milovanou, protože byla stará a nemohoucí? Věříte v Boha výkonu? Já ne.

2) Bůh policajt. Člověk vnímá, že Bůh s karikaturou strážce pořádku je tu hlavně od toho, aby nás hlídal, zdali neděláme přestupky, a pokud ano, aby je evidoval a trestal. Znáte tu dětskou písničku – pozor očičko, kam koukáš… Píseň nám představuje právě takového Boha policajta. Příkladem takového vnímání Boha může být například Job 7, 17-21: „Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“

Věříte v Boha policajta? Já ne.

A máme spoustu dalších karikatur:

Bůh tyran, trapič. Člověk, který žije s touto karikaturou Boha rozpoznává Boží vůli podle principu „čím hůř, tím líp“. Boží vůle je pro něj vždycky něco strašně nepříjemného, nepřijatelného. Takový člověk nejedná často z lásky, ale z pocitu viny, ze strachu z Boha či z lidí.

Další je třeba vodič loutek – všechno je předem dáno, je předurčeno a řízeno předem, člověk do toho vůbec nemá co mluvit. Takto věřící se sám stává manipulátorem druhých.

Nebo Bůh záchranář – sice je tento Bůh hodný a milosrdný, ale omezený jen svou funkcí ochrany člověka před vším zlým, těžkým. Lidé věřící takovému Bohu ho volají jenom tehdy, když jsou v tísni, jinak je vůbec nezajímá.

Nebo trestající Bůh soudce, Bůh smrti, Bůh účetní, Bůh přestárlý, Bůh zákona, nebo dnes rozšířená představa o Bohu „cosi“ je nad námi – nějaká energie, která stojí za vším bytím. Někdo nevěří v cosi, ale v kohosi – tato karikatura připomíná boha baalových proroků, který vůbec nereagoval na jejich volání a rituální tance, je to Bůh „kdosi“ – vzdálený, spící.

A co byste řekli jedné z aktuálních karikatur Boha – Bůh „wellness centrum“? Ve wellness centrech je vše zařízeno tak, aby to člověku napomohlo k navýšení pocitu blaha. Takový Pán Bůh je tu hlavně od toho, aby nám navracel pohodu, zdraví, klid duše, zkrátka „celkovou harmonii“. Duchovní život s touto karikaturou je sebestředný. Jeden můj známý mi vyprávěl, jak vždycky, když je na dovolené, plave v moři, dívá se do nebe a říká: „Bože, ty mi tak žehnáš, já jsem Tvým miláčkem.“ Ty miliony hladových dětí nejsou?

Pak je tu ještě třeba karikatura Bůh kámoš. O kámoše člověk stojí jen příležitostně, když je mu s ním fajn nebo mu je něčím prospěšný, když se mu nechce jít někam samotnému. Ale jakmile ho něčím rozladí, klidně mu vynadá nebo i na čas vykáže ze svého života.

A mohla bych pokračovat dál a dál. Jak jsem řekla – co člověk, to vlastní představa Boha. Všechny ty falešné karikatury Boha nám narušují správný vztah k Bohu, mají na nás negativní dopad, tvoří na naší straně jakousi clonu, která nám zastírá Boží tvář. Náš život, naše chování a jednání jsou odrazem našeho chápání Boha. Pokud je někdo z vás zákoník, vyznává vědomě či nevědomě Boha zákoníka, pasivní člověk zase tíhne k představě Boha jako vodiče loutek atd.

Korigování, tříbení a očišťování představy o Bohu na naší duchovní cestě je velmi důležité. Jednak kvůli nám samým, ale také kvůli druhým lidem, kterým Boha představujeme.

Přemýšlejme, zda-li nepatříme do jedné z těchto tří skupin:

  1. Křesťané, kteří o Bohu nepředávají vůbec nic, nechávají si dobrou zprávu pro sebe, o záchranu druhých neusilují.
  2. Křesťané, kteří biblické pravdy sice zvěstují do světa, ale zkreslené, falešné – Bůh trapič, tyran, Bůh výkonu, kámoš atd.
  3. Křesťané, kteří učí správné biblické pravdy, ale praktickým životem je popírají.

Nepřemýšleli jste někdy o tom, že třeba svým nevěřícím partnerům, dětem, rodičům představujeme jen našeho falešného Boha, například Boha policajta, Boha výkonu apod., o kterého nestojí? Případně jim představujeme pravého Boha, ale naším životem jej stejně popíráme. Co když naše děti nevědí, co je bezpodmínečná láska, co je vřelé objetí nebo odpuštění? Znáte úsloví: „To, jaký jsi, natolik křičí, že neslyším, co mi říkáš.“

Německý katolický kněz Karel Rahner napsal: „To, co si mnozí představují pod pojmem Bůh, naštěstí neexistuje.“ Není to i pro nás někdy úleva? Tak, jak někteří naši bratři a sestry nám představují Pána Boha, je natolik odpuzující, že kdybychom ho sami nepoznali jinak, utíkali bychom mílovými kroky pryč. Ale co ti, co ho teprve mají poznat? Nestáváme se díky našim falešným představám o Bohu, které předáváme, překážkou k tomu, aby vůbec toužili Pána Boha poznat?

Otevřme se nyní působení Ducha svatého, který je hlavním „restaurátorem“ našeho obrazu o Bohu a posuňme se směrem od karikatur Boha k originálu.

Toužíme-li se karikatur Boha zbavovat, čeká nás náročný úkol, který by bez Boží pomoci a milosti stejně skončil fiaskem. Pán Bůh nás nenechal napospas svým představám a nedokonalým lidským vzorům a vlivům. Bůh sám touží dát se nám poznat. Máme solidní prameny poznání Pána Boha:

1) Boží slovo. Pro pokorného a pozorného čtenáře, který prosí o Ducha svatého, se v Božím slově postupně odhaluje pravá Boží tvář a charakter. Důležité je Boží slovo nejen studovat, ale také podle něj jednat, odpovídat na něj.

2) Ježíš Kristus, který byl na svět poslán, aby nám o Otci nejen vyprávěl, ale zpřítomnil nám ho v našem středu. Ježíš říká – kdo vidí mne, vidí Otce. Ježíš je skrze Ducha svatého stále přítomen v našich srdcích, v naší církvi. Modleme se o Ducha svatého.

3) Svědectví mužů a žen Božích – proroci, apoštolové 1 Jan 1,1: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.

4) My sami – zažili jste na vlastní oči proměnu nějakého člověka, který opravdově uvěřil v Pána Boha?

2 Kor 3,18: Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.

Minulý týden jsem byla u soudu, kde se projednávala záležitost kolem Julky Tůmové. Nepříjemně vystupovali zástupci ze sociálního úřadu, psychiatrička, ale soudkyně řekla: „Já znám Julku už mnoho let, ale nelze přehlédnout, jak se za poslední tři čtvrtě roku proměnila, z ní je docela jiný člověk.“ Je to přesně doba, kdy Julka začala pravidelně chodit do sboru, na modlitební setkávání a nyní si dennodenně čte z Bible a neustále mě bombarduje tím, že nedostala úkol, co si z Bible má přečíst. Já na Julky tváři vidím Pána Boha, žádnou falešnou představu, ale pravého mocného živého Boha, který dokáže měnit životy lidí k lepšímu. A mohla bych samozřejmě uvádět další lidi z našeho sboru, z jejichž tváře září pravý Pán Bůh, který oslovuje druhé.

Nevěřím tedy v Boha, který by o mě nestál, kterému by na mne nezáleželo.

Nevěřím v Boha, který by si přál, abych z něj měla strach a úzkost, který by mě hodnotil jen podle výkonu.

Nevěřím v Boha, který by na mne číhal, aby mě přistihl při činu, který by mi nedopřál žádnou lidskou radost, který by neměl pochopení pro mou slabost a zapomnětlivost.

Nevěřím v Boha, který by mi řekl, že jsem ho zklamala a nechtěl mi dát novou šanci, který by si liboval v mém utrpení.

Nevěřím v Boha, který by nijak nereagoval na mé otázky a hledání, který by mě opustil, jakmile se od něho vzdálím.

Nevěřím v Boha, který by se nechtěl dát poznat tomu, kdo ho s upřímností hledá.

Nevěřím v Boha, který by sám nehledal všechny, kdo ho ještě nezačali hledat.

Věřím v Boha, jehož ucelený a pravdivý obraz nám podává Bible, život Ježíše Krista, svědectví proroků, apoštolů a proměňující se tváře a životy těch, kteří jej opravdově následují. Amen

Žalm 111: Haleluja. Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění. Činy Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá navždy. On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný slitování. Dal potravu těm, kdo se ho bojí, navěky je pamětliv své smlouvy. Svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pronárodů.
Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy, pravdou a přímostí vytvořená. Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno.
Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!

Použitá literatura:

Bible – ČEP

Slovo na cestu – parafrázovaný překlad Bible

Kateřina Lachmanová: Karikatury Boha

Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu