Kázání Hany Kábrtové 4.10.

HanaMilé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

 můžu se vás na začátku zeptat, proč jste dnes přišli? Co tady hledáte?

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že jsme přišli proto, že jsme kdysi uslyšeli Boží výzvu k Jeho následování. Někteří nedávno, někteří už hodně dávno. Vzpomínáte si, kdy poprvé jste slyšeli ten jemný Boží hlas, který vám začal měnit život, vaše hodnoty, vaše priority?

Cílem mého dnešního uvažování je:

1) povzbudit ty z vás, kteří se na cestu s naším milovaným Bohem teprve vydáváte

2) předat naději těm, kteří s Bohem už nějakou dobu putujete jako já, někteří i déle

 Přečtěme si dva texty, jejichž obsahem je pokaždé stejná výzva stejnému člověku, pouze v jiné době.

Marek 1, 16 – 18: Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Ihned opustili sítě a šli za ním.

 Jan 21, 21 – 22: Když Petr spatřil Jana, řekl Ježíšovi: „Pane, co bude s ním?“ Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“

Oba texty jsou určeny učedníkovi Pána Ježíše, Petrovi. Možná někteří nevíte, že Šimona později Ježíš přejmenoval na Petra. Proto se nenechte zmást, obě výzvy jsou určeny Petrovi. V prvním případě je množné číslo, protože zde Ježíš mluví jak k Petrovi, tak i k jeho bratru Ondřejovi. Ponechme ale tentokrát Ondřeje stranou a soustřeďme se na Petra. Oba texty jsou určeny Petrovi a jsou stejnou nebo podobnou výzvou k následování – pojď za mnou, následuj mne.

1) Na začátku jsem řekla, že bych chtěla povzbudit ty, kteří se na cestu s Bohem vydávají. O takovém setkání a první výzvě k následování hovoří první text z Markova evangelia. Ježíš se poprvé setkává s Petrem, do té doby se neznali. Petr zde poprvé slyší Boží výzvu k následování. Četli jsme, že Ježíš jde podél Galilejského jezera a uvidí Petra a jeho bratra Ondřeje – rybáře, jak vrhají síť do moře. Oslovuje je, a říká jim: Pojďte za mnou… A jak zareaguje Petr? Ihned opouští sítě a jde za Ježíšem. Následuje ho.

Přemýšlela jsem, kdy jsem já sama poprvé takto zřetelně uslyšela Boží výzvu. Úplně přesně nevím, kdy to bylo poprvé. Pamatuji si ale, že když můj táta přestal chodit domů opilý kvůli Bohu, víře, nenechávala mě ta jeho změna chování lhostejnou. A pak jsem prožila takový zázrak. Jednou jsem šla brzy ráno pěšky domů z plesu v Sokolově. Šla jsem s kamarádkou Ančou a cestou jsme se pohádaly a každá si šla po svém. Měla jsem lodičky, pila jsem předtím nějaký alkohol a chtělo se mi spát. Navíc byla venku děsná zima. Ze Sokolova na Březovou to je kus cesty, a tak jdu a přemýšlím. Sundala jsem si nepohodlné boty a šla jsem bosa. Najednou u mě zastavilo auto, někdy kolem páté ráno, a řidič říká: Nasedni si. Bez řečí jsem si sedla na sedačky dozadu a nechala se odvézt domů. Zastavili jsme před naším domem a já šla domů. Na stole byl talířek a na něm oloupané oříšky, pár kousků ovoce, pečivo, táta mi připravil snídani. Když jsem se později dopoledne vzbudila, vzpomínala jsem na neznámého řidiče a došla mi jedna zajímavá věc. Jak mohl vědět, kde bydlím? Byla jsem přesvědčená o tom, že já mu neřekla vůbec nic. Chování řidiče, možná Božího anděla, ale také mého táty rozhodně patřilo k prvním signálům Božího volání, které jsem začínala postupně vnímat jako výzvu k Jeho následování. Kolik dalších takových muselo přijít, abych se rozhodla k následování! To Petr slyšel a hned šel!

2) Text z Janova evangelia nehovoří o první výzvě k následování, ale je zde naopak zaznamenán jeden z posledních rozhovorů Petra s Ježíšem před jeho nanebevstoupením, tedy po jeho vzkříšení.

Opět se setkává Ježíš s Petrem u jezera, tak jako poprvé. A Petr opět chytá ryby jako tenkrát. Nebyl sám, chytal ryby s dalšími učedníky a nic té noci neulovili. Ježíš k nim přichází za svítání, ale nikdo ho nepoznává. Přikazuje jim, aby šli znovu lovit. Poslechnou ho a vytáhnou velké množství ryb. Učedníci až v této chvíli poznávají svého Mistra a Pána. Společně pak jedí a Pán Ježíš se ujišťuje o Petrově lásce. Třikrát se ho ptá, zda ho má opravdu rád. Ježíš zde Petrovi znovu řekne jako tehdy na začátku: Pojď za mnou, ty mne následuj. Neřeš, jak to bude s Janem nebo s ostatními učedníky, to nech na mě, já se o vše postarám. Já po tobě chci pouze jedno, abys mne následoval. Nepřipadá vám to divné? Copak to Petr celé tři roky s Ježíšem nedělal? Po prvním následování Petr opustil u jezera své sítě, své zaměstnání. Opustil svoji minulost. Když se s ním vzkříšený Ježíš setká znovu, nachází ho znovu při jeho původním zaměstnání, znovu u téhož jezera. Nepřipomíná vám to něco? Nepřipomíná vám to nás samé?  Petr se už s Ježíšem dávno zná, ale Ježíš musí jako tehdy na začátku říct: Následuj mne!

Také máte pocit, že následujete Krista od jeho první výzvy? Petr po oslovení Ježíšem žil určitě celou dobu v domnění, že následuje Krista. Určitě se o to snažil, dělal pokroky na té své cestě. Důkazem jeho skutečného následování bylo Petrovo přiznání se k Ježíši jako k Mesiáši, Synu Božímu, které se odehrálo u Cesareje Filipovy.

Přečtěme si ho v Bibli:

Matouš 16, 13 – 16: Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Oni řekli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“

Na Petrově příběhu vidíme, že Petr prožil trojí spočinutí v Boží milosti:

Poprvé ve chvíli, kdy všechno opustil a vydal se na cestu následování

Podruhé když tato cesta v něm probudila vyznání, které se celému židovskému světu muselo jevit jako rouhání – nazývá Ježíše Synem Boha živého, Mesiášem.

Potřetí Kristovo milosrdenství zavolalo nevěrného Petra nazpět a odpustilo mu tak všechny jeho hříchy.

Milí přátelé, i my jsme uposlechli první výzvu k následování Krista, proto jsme tady. Většina z nás přítomných vyznává, že Kristus je Syn Boží, a přesto je jisté, že potřebujeme Boží milost prožívat stále znovu. Potřebujeme ji každý den.

Bůh nás volá nazpět k sobě, na cestu následování. A i když se nám může zdát, že ho stále následujeme, tak jako si to myslel Petr a nakonec se objevuje zase se sítí v ruce u jezera,  můžeme mu být naopak nevěrní. Proto potřebujeme opět slyšet třetí, čtvrtou, pátou, další Boží výzvu, stačí jen s Bohem počítat. Bohu na nás záleží a stále nás volá. Připomeňme si píseň, která se zpívá často v našem sboru…Volá Ježíš ovce ztracené…

Ježíš říká: Jak se rozhodují druzí, není tvá věc. Ty mne následuj.

Na začátku jsem řekla, co je cílem mého uvažování.

Jednak jsem chtěla povzbudit ty z vás, kteří se na cestu s naším milovaným Bohem teprve vydáváte. Stojí to za to. Nic smysluplnějšího a krásnějšího jsem v celém svém životě nepoznala. Viděla jsem a prožila dosud mnoho krásných věcí. Mám milující rodiče, do školy jsem chodila ráda, narodili se mi krásní zdraví kluci, poznala jsem mnoho zemí na kole, pěšky, vlakem, letadlem, koupala jsem se v moři a jedla spoustu dobrého jídla, mám několik skutečných přátel, mám rodinu, na kterou se mohu spolehnout. Dokonce jsem na tom jako můj táta, dobrodruh a cestovatel, který když vidí vodáky, jak sjíždějí řeky, tak se raduje, že už je starý, že on už to má dávno za sebou, že už nemusí. Já když vidím, jak mladí, ale i starší a staří hledají různá zalíbení, zábavy, požitky, tak se již také raduji, neboť vím, že mi nic nikde neutíká. Nic mě v tomto směru nerozrušuje. Našla jsem totiž poklad nejvzácnější. Tím pokladem je Ježíš Kristus. Ráda bych svoji radost z nalezeného pokladu předala vám, kteří se teprve na cestu vydáváte a nevíte, co vás čeká. Nebojte se, nebudete zklamaní. Bůh je přítelem a pomocníkem nejvěrnějším a také nejmocnějším. Po mém 25-letém chození s Bohem mohu již zodpovědně prohlásit, že – jak se zpívá v nám známé písni – nic krásnějšího není nad dílo Kristovo….

Pak jsem také chtěla předat naději těm, kteří s Bohem už nějakou dobu putujete jako já, někteří i déle. Možná jste jako já během této cesty mnohé zkazili a stále kazíte, možná jste mockrát selhali, možná jste Pána Boha dokonce na čas opustili, ale Pán Bůh nikdy neopustil vás a svoji výzvu k Jeho následování opakuje celý váš život. Nikdy není pozdě, vždycky je čas na nový začátek, nové nasměrování, narovnání té naší křivolaké cesty. Kdysi jsem do Vyhlídky napsala povídku o GPS. GPS je přístroj, který vás vede tam, kam si zadáte cíl vaší cesty. A pokud jste s ní někdy někam jeli, víte, jak funguje. Když se odvrátíte od naplánované cesty, v přístroji je nejdříve chvilku ticho, pak vybízí k okamžitému otočení nazpět, protože je jasné, že takto k cíli nedojedete, nakonec GPS rezignuje a oznamuje, že nabízí novou alternativu, jak dojet do vytčeného cíle. Prodloužíte si ji, zkomplikujete si ji, ale do cíle vás vede dál. Tak to dělá i náš Pán Bůh. Chvíli se snaží odvrátit nás od špatných záměrů a pak už jen přeplánuje naši cestu, kterou jsme si sami tak zkomplikovali. Ale neopouští nás. A co víc? Na té námi vybrané křivé cestě nás stále používá. Snad proto se nám může zdát, že naše cesta je vlastně tou pravou, protože máme možnost pomoci lidem, které jsme vlastně vůbec nikdy neměli potkat. Tak to ale není. Bůh jen z těch odpadků, které mu přinášíme, umí ještě dělat i krásné věci.

Žalm 95, 6-8a: Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce…