S radostí na kole

Téměř každou teplou sobotu jezdím se svým kamarádem Járou do křesťanského sboru na kole. Cesta je dlouhá přibližně patnáct kilometrů. Kus jedeme po málo frekventované silnici a kus po cyklostezce. Cestou tam si povídáme o biblickém textu, který jsme si měli přes týden přečíst, abychom mohli fundovaně diskutovat v sobotní škole, která předchází kázání, a cestou zpátky se vzájemně dělíme o postřehy, myšlenky, které jsme ve sboru načerpali. Vždycky se na naše společné sdílení moc těším. Kromě duchovního uvažování také soutěžíme. Cestou je totiž jeden vleklý kopec a my z něj nikdy nešlapeme. Samovolně necháme kola jet, které dojede dál. Jára má horské kolo se širokými koly a já mám gumy užší a po silnici se točí rychleji. Pravidelně tudíž vyhrávám. Pokaždé dojedu dál a pokaždé se chlubím, že jsem lepší a že jsem trénovanější. Jára se směje a čeká na svoji příležitost. Zná mě. Ví, že přijde první kopec nahoru a že mě hravě předjede. Je totiž sportovec, pravidelně cvičí, závodí v běhu, dokonce každý rok běhá jeden až dva maratóny. Když já funím do kopce, jede vedle mě zlehka a vypráví mi nějaké svoje historky. A já se na něj zlostí nemůžu ani podívat. Jakoby ani nevěděl, že se dřu jak mezek. Někdy dokonce chytne moje kolo za sedačku a tlačí ho i se mnou vedle sebe. A usmívá se…. Soptím.

A tak je to i v našich životech. Když se nám daří v práci, v rodině, v osobním životě, tak jedeme s kopce jak šílení. Jedeme tak rychle, že ani nevidíme lidi kolem sebe, natož jejich potřeby. Jsme zahledění do sebe, do svých úspěchů. Stačí jen pevně držet řídítka, nikoho přeci nepotřebujeme. A je to tak snadné. Nepotřebujeme ani žádnou sílu, nemusíme šlapat, jede to samo. A my se chechtáme, protože vyhráváme. Jenže žádná cesta nevede jenom s kopce dolů. Přijdou rovinky, dny obyčejné, a přijdou kopce nahoru, dny plné starostí, těžkostí a problémů. Někdy jsou tyto kopce třeba jen málo prudké, ale za to hodně dlouhé. Jindy jsou krátké, ale zase téměř kolmé k zemi. Ale nejhorší je, když jsou prudké a ještě dlouhé. Jak jen se s nimi pak porvat, když jsme v dobách plných síly a zdaru netrénovali? Nestarali jsme se o nikoho jiného než sami o sebe. Kde v těžkých chvílích hledat přátele a pomoc?

Jára se nebojí, když ho předjíždím s kopce dolů, že by prohrál. Říká, že jeho kolo jede s kopce sice pomaleji, ale v cíli bude stejně první. Kopců dolů, na kterých jsem rychlejší než on, je totiž na cestě z Libavského Údolí do Sokolova méně než rovinek a kopců nahoru. A má pravdu. V našich životech je to stejné. Časů, kdy zlehka svištíme v blahobytu a bez námahy dolů, je mnohem méně, než časů, kdy ztuha šlapeme nahoru v bolestech a trápení. Udržujme si proto stále konstantní rychlost našeho běhu života. Zvolme takové tempo, se kterým dokážeme vnímat krásu kolem sebe v Bohu, lidech i přírodě v dobách dobrých i zlých. A nestačí jenom vnímat, ale také zobrazovat na sobě. Trénujme a upevňujme naše vztahy, pro které jsme byli stvořeni. Nemusíme mít tak strach, že někdy zůstaneme sami. Sám zůstává jen ten, kdo životem proletěl zahleděn do sebe a zapomněl se rozhlížet. Všude je totiž tolik lidí, kteří nás potřebují a které možná budeme potřebovat my.