Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,

s Helenkou jsem se viděla naposledy v sobotu 23. prosince, den před Štědrým dnem. Ten den byl ponurý, smutný, byl to den státního smutku. Uplynuly dva dny od vraždění šílence v Praze, venku foukal silný vítr, a přestože bylo poledne, doma byla tma. Helence nebylo moc dobře, ale přesto připravila vánoční pohoštění a těšila se na čtení z Bible a společné zpívání a modlitby. Než jsme si přečetli vánoční příběh z Lukášova evangelia, recitovala jsem jí báseň, kterou jsem napsala, když mi bylo 13, 14 let. Stojím na vrcholu, dívám se na svět dolů, hvězdy září nade mnou, jejich stíny pode mnou. Ten stín život znamená, srdce blízká, vzdálená. Kolik stínů, kolik světel, tolik rozsvícených oken. Smutek, pláč, smích hraje všemi tóny, pocit osamění vyzvánějí zvony. Do tmy se odráží na srdci těžké závaží, hádky, chlubení, nenávist, přetváření, faleš, závist. Skrz to světlo prosvítá nemoc nebo láska veliká…. atd…. V básni nebylo příliš naděje, jako není ve světě, kde se nepočítá s Bohem. Náladu nám zlepšilo až vánoční poselství: Bůh se v Ježíši Kristu narodil a žil jako člověk, abychom se ho mohli dotknout, abychom ho mohli poznat, abychom mu mohli důvěřovat. Povídali jsme si o tom, že vánoční příběh je Boží odpovědí na dávnou otázku lidskou – záleží Bohu na člověku? Helenka s radostí přijala velmi osobní výklad poselství z Bible: „Bůh si vyryl Tvé jméno do dlaní. Má tam napsáno Helenka Bartošová.“ Bohu na člověku záleží, ne na lidstvu, národu či nějaké rase, ale osobně na každém jednotlivci, na každém jeho jedinečném dítěti. Jsem ráda, že právě tahle slova mohla slyšet krátce předtím, než zemřela. Věřím, že tak jako většinu svého života žila v naději Boží milosti, tak také zemřela. A Bůh si i pro ni přijde v den vzkříšení.

Helenka prožila tři zlomové události, které poznamenaly celý její život. Všechny se dají nazvat jedním slovem LÁSKA. Láska ke svému muži, láska ke svým dětem a láska k Bohu a tím i k druhým lidem.

První zlomová událost přichází již 16 let po jejím narození. Helenka pocházela z Partyzánské Lupče u Liptovského Mikuláše na Slovensku. Měla tři bratry – Jana, Jozefa a Milana a dvě sestry – Milušku a Aničku. Miluška se odstěhovala za svým mužem do Česka a pozvala na prázdniny Helenku. Helenka za ní přijela a už se na Slovensko nevrátila. Potkala v Sokolově ve svých 16 letech svoji osudovou lásku. Sportovce Mirka. Po třech letech měli svatbu a postupně se jim narodili tři synové, nejstarší Miroslav, prostřední Lubomír a nejmladší Antonín. Díky jejich rodinám tu má dnes velikou rodinu, obětavé a hodné snachy Janičku a Jarmilku, 4 vnoučata Anitku, Marka, Michalku, Kačenku, a také tři pravnoučata Leonka, Adámka a Anabelku. Helenka je měla všechny moc ráda. „Jsem vděčná Bohu, že mi dal do života tak hodné a laskavé lidi,“ říkala a často o všech vyprávěla. S manželem Mirkem oslavila v roce 2013 diamantovou svatbu. Mirek z tohoto světa odešel před téměř třemi lety a Helenka dál statečně žila díky velké pomoci rodiny i pečovatelek v jejich bytě na náměstí v Sokolově.

Druhou zlomovou událostí bylo rozhodnutí zůstat s dětmi doma a starat se o domácnost.

Helenka chodila do základní školy v obci Bešeňová u Ružomberku a vyučila se už v našem kraji obchodní příručí, dnes bychom řekli prodavačkou. Po vyučení pracovala jako pokladní v prodejně obuvi Baťa na Starém náměstí v Sokolově. Po odchodu na mateřskou a narození prvního syna zůstala doma, kde byla s dětmi celých patnáct let. Manžel pracoval jako mechanik na dráze a také se angažoval jako funkcionář v boxu a vzpírání. Často nebyl doma, a tak se o domácnost a děti starala Helenka. Jezdila i na dětské tábory jako vedoucí nebo pracovala jako dobrovolná sestra u Červeného kříže. Po patnácti letech doma se vrátila k Baťovi a pracovala u něj na poloviční úvazek až do důchodu a ještě i tři roky potom. Říkala: „Prožila jsem a stále prožívám ve svém životě velká požehnání. Nechodila jsem mnoho let do práce, ale bídu jsme nikdy neměli.“

Zlomový okamžik v jejím životě přišel ještě jednou. Bylo to ve chvíli, když přijala pozvání na bohoslužbu církve adventistů. Pozvala jí Věrka Lippertová, s níž jí seznámil manžel Mirek, který pracoval s manželem Věrky Karlem Lippertem. Tehdy byla zrovna slavnost Večeře Páně. Helenku program zaujal a začala na bohoslužby chodit. Na Slovensku byla vychovávaná k víře od malička, chodila do kostela, na náboženství a také svatbu měla nejen na národním výboru, jak se tehdy muselo, ale i v kostele. K jejímu osobnímu obrácení k Bohu ale došlo až v tomto novém společenství, kde se nechala v Karlových Varech v roce 1976 pokřtít. Bohu zůstala věrná až do konce svého života. Denně si dělala bohoslužby, četla si Bibli, zpívala písničky a modlila se za všechny, které měla ráda, i za ty, se kterými třeba prožívala těžkosti. Dokud mohla, tak chodila navštěvovat nemocné, staré. Byla velice obětavá, pohostinná, štědrá a spolehlivá. Přestože byla během svého života i hodně nemocná, nikdy nebyla Helenka nic líná udělat pro druhé.

Takto o ní před pár lety napsal pár řádek její manžel: „Rád bych touto cestou poděkoval mé milované manželce Helence za to, že má se mnou takovou trpělivost, vzorně vychovala naše děti, celý život se dokonale stará o naši domácnost a pomáhá i sousedům a lidem v našem okolí. I když jí některé věci z mé strany přišly líto, pokorně vše nesla a přemáhala svou laskavostí. Náš celoživotní krásný vztah je její zásluha.“

Taková byla naše Helenka Bartošová. Takový byl vzácný lidský život, který jsme měli tu velkou přednost poznat a sdílet a který nás všechny více či méně ovlivnil. Život vytrvalé víry, radostné naděje a obětavé lásky. Život, který zde nekončí, ale pokračuje v našich srdcích a má své místo ve věčnosti, v Helence tak drahé lásce Boží.       Hana Kábrtová