Kázání Tomáše Kábrta na odpolední bohoslužbě v sobotu 17. července 2021

„Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: ,Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi.´ Když je uviděl, řekl jim: ,Jděte a ukažte se kněžím!´ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: ,Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?  Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?´ Řekl mu: ,Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.´ Lukáš 17,11-19

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galileou. Ačkoli je to nejkratší cesta, nebylo to zdaleka samozřejmé.  Zvláště Samařsko s poněkud odlišnou zbožností bylo u Židů v takovém opovržení, že se se Samařany vůbec nestýkali a jejich území raději obcházeli údolím Jordánu.  Ne tak Ježíš, ten se svými učedníky vždy při cestě do jeruzalémského chrámu na svátky naopak Samařskem  procházel a setkáním ani  rozhovorům se Samařany se nevyhýbal, naopak je vyhledával. Lukáš nás na úvod upozorňuje: Ježíšova cesta do Božího města vede místy opovrhovaných, vzdor zvyklostem a předsudkům.

A v opovrhovaném Samařsku se takto Ježíš a jeho doprovod setkává s nejopovrhovanějšími z opovrhovaných – s  malomocnými. Řecké slovo „leproi“ zde znamená  postižené odpudivým kožním onemocněním, nedotknutelné, infekčně nakažlivé, lidi v karanténě, v izolaci, kteří nesmějí bydlet ani se nikdy potkat s ostatními a mají na sebe z dálky hlasitě upozorňovat – hlasitě volat: „Tamé! Tamé!“ – Nečistý! Nečistý!

Důvodem k tomuto hlasitému volání je, že je to v Tóře předepsáno, že se to musí. (Leviticus 13,45-46: „Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: ‚Nečistý, nečistý!‘ Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý. Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor.“ Nikoli mimochodem: „A volá“ se v hebrejském originálu jmenuje celá 3. kniha Mojžíšova – Leviticus, jde v ní o volání, Boží i lidské). Šlo o předpis náboženský, ve věci byli od počátku do konce pověřeni rozhodovat kněží. Malomocní byli tedy v opovržení a v izolaci nábožensky – jejich nemoc byla považována za důsledek jejich hříšného života, za Boží trest, a  malomocenství za Boží zásah. Toto onemocnění je velmi trýznivé a tehdy bylo smrtelné, bez naděje na uzdravení – to mohlo nastat zase jen Božím zásahem – zázrakem.

Tihle malomocní ale z dálky volají něco jiného, než je předepsáno. Hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“. Hlasitě volají o smilování, o pomoc. Oslovení z řeckého originálu „Epistata“ – Mistře používají v Novém zákoně pouze Ježíšovi  učedníci – lidé, kteří se sami považují a prohlašují  za Ježíšovy žáky a následovníky. Tímto svým voláním se tedy také těchto deset malomocných hlásí ke Kristovým učedníkům. Tedy k těm, kteří vyznávají, že Kristus pro ně reprezentuje živého Boha. 

Zdejším původním výrazem  „eleéson“ – smiluj se volají zase v Bibli lidé v nejvyšší nouzi k Bohu. Jde o volání lidí, kteří vědí, že jsou ztraceni a že jim může pomoci jen Bůh, pokud se nad nimi smiluje. Prosba „smiluj se“ napovídá, že zde důvodem hlasitého vzývání těchto ztracenců může být také strach z Boha, hrůza ze strašlivého osudu malomocenství, o kterém všichni kolem i oni sami věří, že jej mají od Boha za trest.

Volají  „hlasitě“, velmi naléhavě – proč? Tak volá člověk, který něco zoufale  potřebuje, chce, zde vlastní uzdravení a vrácení do společnosti.

Vidíme, že lidé mají různé důvody k modlitbě, ke zbožnosti. Někteří volají, protože je to nábožensky předepsáno – ti volají více kvůli lidem než k Bohu. Někteří volají k Bohu ze strachu – z nemoci, smrti, z trestu, z Boha samotného.  A zde je důvodem volání k Bohu hlavně něco od něho pro sebe získat – Boží smilování a zázrak za mou hlasitou modlitbu. 

Lukáš dále píše, že Ježíš je uviděl, a používá zde výraz „horaó“ znamenající prohlédnout, také seznámit se nebo i  pochopit. Ježíšovi stačí, co vidí, nekoná očistné či kající obřady, nevyptává se, ani nemocné neuzdravuje. Ale apeluje na jejich víru, na jejich proklamované následování jeho vůle, poslušnost. A všichni malomocní, ačkoli jejich zdravotní stav zůstal nezměněn, skutečně uvěřili a poslechli, následují Ježíšův příkaz a dělají přesně to, co jim nařídil. A teprve tam, na této cestě víry a poslušnosti, jsou očištěni od nemoci – zbaveni malomocenství, strachu z nemoci a smrti, zbaveni nucené izolace a opovržení okolí. A s radostí nám jen těžko představitelnou pokračují podle Ježíšova příkazu ukázat se knězi a absolvovat povinný osmidenní rituál očišťování.

Ale „jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.“ Vyprávění se náhle zaměřuje na jediného z malomocných, a právě na toho, který najednou dělá něco navíc, než dostal přikázáno – obrací se, běží zpět k Ježíšovi a opět hlasitě volá – velebí Boha svým děkováním „u nohou Ježíše“. Když je člověk vděčný, je jeho pozornost obrácena jinam než na sebe samého. Vděčnost otevírá úplně nový svět. Svět, jehož středem nejsem já, ale Bůh. A lidé i dnes, po desetiletích tak zvané postmoderní skepse a bezedného cynismu znovu objevují, že tento jiný svět, než ten, který nás obklopuje, ale který se do něho s Kristem duchovně vlamuje, je svět šťastnější. Jak popisuje mladý muž v tomto svědectví:  

„Nato Ježíš řekl: ,Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?´“ Ježíš směruje naši pozornost na kontrasty: Na jedné straně devět očištěných, na druhé jediný chválící Boha. Na jedné straně našinci plnící příkazy, na druhé cizinec projevující vděčnost.

Chválit Boha není při očišťování v Tóře předepsáno, předepsány jsou obřady a oběti pokání. Možná nám připadá naše doba lhostejná a cynická, ale tento příběh nám (i matematicky) názorně prozrazuje, že i v Ježíšově době byla vděčnost výrazně menšinová. Že vděčnost je trvale, historicky veliká  vzácnost. A že naopak velmi rozšířený je nevděk.

Slýcháváme někdy: Je-li naše spasení svrchovaným dílem Božím, zcela dokonaným na kříži dávno před naším narozením, jsou-li i naše obrácení, víra a následování možné jen z Boží vůle a Jeho silou, jaká je vlastně naše úloha ve spasení? Co vlastně Bůh v díle spasení může očekávat od nás? A zde máme Ježíšovu odpověď: to, co Bůh očekává od nás,  očištěných od hříchu Jeho svatou obětí a Jím uvedených do posvěcujícího společenství církve, je  vděčnost, chvála – v originálu Lukáše „dónai doxan tó Theó – doslova „dát slávu Bohu“, „oslavit Boha“. 

Americký křesťanský publicista Philip Yancey ve své knize vydané u nás pod názvem „Proč se obtěžovat  s církví“ popisuje pravidelný celonárodní turnaj středních škol USA v basketbalu, který jako každý turnaj končí finálovým zápasem dvou nejlepších ze stovek škol a desítek regionálních předkol. Finále bývá vždy velice vyrovnané a stává se v něm, že konečný výsledek obrovského úsilí školního týmu po všech trénincích a cestování a kvalifikačních zápasech závisí často v nervydrásajícím zakončení na jediném rozhodujícím trestném hodu. Když ho určený student promění a získá tak svému týmu finálové vítězství, je nejen v jásající šatně vítězů, ale po celý svůj život oslavován, připomínán a uznáván. Když šestku nepromění a finále své škole ztratí, je navždy zatracován, zlořečen, v lepším případě zapomenut. „Jak může rozechvělý mladý člověk tohle unést?“ zamýšlí se Yancey, „a jsme my v našem životě ve stejné roli při našem spasení?“ Autor připomíná nádhernou zvěst evangelia, že celý zápas o náš věčný život je již vybojován Kristem. Díky Němu naše spása není tím  zoufalým bojem na hřišti, ale onou bouřlivou oslavou v šatně vítězů. Oslavou Vítěze. Kdo by na ní chtěl chybět? Kdo by chtěl být v té druhé šatně?           

V Lukášově vyprávění Ježíš  tomu jedinému vděčnému očištěnému říká cosi pozoruhodného: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Zde použité řecké slovo „sódzein“ znamená zachránit – spasit.  Ježíš očistil a uvedl do společenství všech deset, ale jen tohoto jediného označil za zachráněného – spaseného. Všichni ostatní jsou zde tělesně i společensky uzdravení, ale nejsou spasení, neprožívají štěstí věčné spásy a až zestárnou, zemřou navěky.

Proč ale Ježíš říká spasenému „tvá“ víra tě spasila? Zachránil se snad sám svou vlastní schopností víry jako jakési autosugesce? Máme tedy věřit ve víru, nikoli v Boha, který zachraňuje? Mnohem spíše mluví Ježíš o něčem jiném: Taková, tahle víra, kterou máš ty, víra, která je vděčná, která vyvěrá z vděčnosti Bohu, je víra spásná. Protože právě není soustředěná na sebe, na svou spásu, ale na Boha. Spásná je víra soustředěná vděčností na Boha, který zachraňuje pro věčnost. Nikoli předpis, nikoli strach, nikoli sebeduchovnější soustředění na sebe, ale toto volání k Bohu – volání vděčnosti, je jedinou správnou motivací ke zbožnosti. Proč?

Někteří volají, modlí se, protože je to nábožensky předepsáno. Plnění příkazů  je ale šťastnými neučiní. Naopak. Někteří se modlí, volají k Bohu ze strachu – z nemoci, smrti, z trestu, pekla, z Boha samotného. Ani strach je ale šťastnými neučiní. Naopak. Někteří volají k Bohu proto, aby od něho něco pro sebe získali – smilování, uzdravení, spásu. Soustředění na sebe je ale trvale šťastnými neučiní. Právě naopak. Podle Ježíše je jedinou správnou motivací k víře, k uctívání pravého Boha, vděčnost. Jen člověk vděčný Bohu je opravdu šťastný – spasený.