Kázání Hany Kábrtové na odpolední bohoslužbě v sobotu 5. prosince (úvaha Jiřího Beneše)

Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Skutky apoštolů 2; 41, 42, 46

Řeč je o prvních křesťanech, učednících či následovnících Ježíše Krista, kteří měli potřebu se denně scházet k lámání chleba, nebo – li k Večeři Páně. Co je k tomu vedlo? Určitě to nebyla tradice, nějaká náboženská povinnost či ustálený zvyk, ale opravdová vnitřní touha. Prostě ji potřebovali. Proč? Proč nám dneska stačí Večeře Páně jednou za čtvrt roku či méně?

Tři rozměry Večeře Páně: minulostní, přítomnostní, budoucnostní

1) budoucnostní: Ježíšova řeč v Evangeliu podle Lukáše 22, 16: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“

– Večeře Páně s viditelným Ježíšem nás čeká v Božím království

Žalm 23: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.

2) minulostní: Večeře Páně jako vzpomínka na poslední Ježíšovu Večeři Páně tady na zemi jako začátek jeho utrpení a pozdější smrti na kříži. Připomenutí si okamžiků, které jsou s jeho smrtí spojené.

Židé tehdy slavili svátky Pesach, Velikonoce – vzpomínali na zázračné Boží vyvedení z otroctví v Egyptě, v rodinách se konaly každý rok hostiny (nekvašené chleby, kalichy). Právě během tohoto svátku se Ježíš setkal s učedníky na hostině při oslavě svátku Pesach, nebylo to nic neobvyklého.

Nové byly dvě věty, které tam Ježíš tehdy pronesl. Nepatřily do liturgie oslav, proto jsou zaznamenány. A právě tyto dvě věty jsou základem naší Večeře Páně. Z těchto dvou přímých vět vznikl nový obřad.

1. Lukáš 22, 19: Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“

2. Matouš 26, 27 – 28: Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů…“

O Večeři Páně píše i apoštol Pavel, který u poslední Ježíšovy Večeře Páně na zemi nebyl. Zná ji jen z vyprávění, ale nese dál tradici, předává ji.

1. List do Korintu 11, 23 – 27: Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně…

(nehodně – někdo, kdo se přišel třeba jen najíst, užít si společenství hostiny apod. a neuvědomuje si svoji nehodnost, všichni jsme totiž nehodní)

3) přítomnostní (pro nás nejpodstatnější):

1. věta – „To čiňte na mou památku,“ říká Ježíš, když vezme chléb a rozláme ho. Lidé mají na jeho památku něco činit, nikoli něco prožít. Zde není řeč o emocích či obřadu, ale o činu. TO ČIŇTE. Člověk nemá být pasivním pozorovatelem, konzumentem, mít nějaký úžasný prožitek s vážnou tváří při obřadu. Nejedná se o vzpomínku, která nás má naplnit emocemi:

„Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“

Co má člověk činit? Nevztahuje se sloveso čiňte k tomu – tělo, které se za vás vydává? Co to je? Nezve nás Ježíš do toho, co sám prožíval?

Kdo je tím tělem: 1) Ježíš sám 2) Tělo – církev Kristova, společenství jeho následovníků

Nezve nás Ježíš k tomu, abychom se lámali, vydávali pro druhé? Abychom ho následovali v lámání sebe?

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Matouš 16, 24-25

Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Matouš 10, 38-39

Tělo se musí nalámat, sníst, je určeno k výživě. Když ztratíme svůj život v druhých, tehdy náš život získává kvalitu, tehdy jsme pochopili, co znamená, že máme činit na Ježíšovu památku. Následování Krista je bolestivé. Zapři sám sebe – to bolí. Potom vezmi svůj kříž – vezmi popravčí nástroj, nástroj, na kterém se umírá pro druhé.

2. věta – „Pijte z něho všichni,“ říká Ježíš nám všem. Jeho krev se má dostat do nás.

„Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů…“

Jak se může do nás dostat Ježíšova krev, když jsme plni té své? Je potřeba tu naši vypustit a napustit se krví Ježíšovou. Musí v nás kolovat Ježíšova krev, ne ta naše.

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic… Jan 15, 1-5

Naše krev nic nezmůže. Naše míza musí zmizet. Ale jak? Je třeba rozlámat sebe pro druhé, musí vzniknout otvory, kterými naše míza, naše krev, vyteče. To je následování Ježíše, k tomu nás Ježíš vyzývá – to čiňte na mou památku. Lámejte se pro druhé, nechte vytéct vaši mízu, naplňujte se moji krví.

Jak to dělat?

Jsou chléb a víno pouhé symboly těla a krve? Ježíš říká o chlebu – toto je mé tělo… Ježíš říká o víně v kalichu – toto je má krev. Co platí? Co vidíme my, nebo co slyšíme od Ježíše? Co má větší váhu v našem životě – to, co říká Ježíš, nebo to, co my sami vidíme? Co přijímáme – chléb a víno, nebo tělo a krev? Čím je nám ten chléb a kalich? Je nám tělem, stáváme se součástí jeho těla? Věříme, že tomu tak je? O tom rozhodujeme my svoji vírou. Věřit tomu, co říká Ježíš víc, navzdory tomu, co vidíme vlastníma očima. Chléb a víno nejsou symboly, buď to je to chléb, nebo je to jeho tělo. Věříme-li tomu, co říká Ježíš, přijímáme jeho tělo a krev. A toto je přítomnostní rozměr Večeře Páně, který nám odpovídá na na začátku položenou otázku. Proč se první křesťané měli potřebu scházet k lámání chleba každý den?

Večeře Páně je úkol, ne obřad. Ježíšovi následovníci si připomínali, že je Ježíš volá k tomu, aby se lámali pro druhé. Při Večeři Páně se dobíjeli, potřebovali to, jen tak byli pak schopni dál se lámat pro druhé tak, jak to Ježíš od nich vyžadoval. Při Večeři Páně se máme dobíjet, abychom byli schopni se lámat pro druhé tak, jak to Ježíš od nás vyžaduje. Bez něj to nejde. Amen