Kázání Tomáše Kábrta na bohoslužbách v sobotu 27.7. 2019

Text z Bible: Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.  Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“ Lukáš 15:11-32

Švýcarský psycholog Jean Piaget napsal knihu, která se jmenuje Morální úsudek dítěte. Popisuje v ní, jak se dítě naučí rozlišovat mezi tím, co je dobré a co je zlé. Jak se člověk v životě začíná rozhodovat, jak dělá morální rozhodnutí. Zajímavé na jeho výzkumu jsou nejen výsledky, ale i způsob, jak zjišťoval informace. Chodil na jaře po Ženevě, a když viděl děti, jak hrají kuličky, tak se jich zeptal 3 otázky: 1. Kolik je ti let?  2. Podle jakých pravidel hraješ? 3. Jak víš, že právě takhle se mají kuličky hrát? Když vyhodnotil stovky rozhovorů, dospěl k zajímavým závěrům. Všechny děti, které hrály kuličky, procházely 3 etapami:

První je, že děti vidí pravidla hry, stejně jako ostatní příkazy, jako něco, co dává vyšší autorita, autorita, která je nezpochybnitelná, nenapadnutelná a kterou je potřeba respektovat. Popisuje například rozhovor se švýcarským chlapcem Falem. Kolik je ti let? 5. Podle jakých pravidel hraješ? Bratr mě naučil. Jak ví, že právě takhle se mají kuličky hrát? Otec ho to naučil. A otce to naučil kdo? Nikdo, jemu nikdo nemusí věci ukazovat, on je zná… Pro děti jsou pravidla něco, co dala nezpochybnitelná vyšší autorita. A kdo je touto autoritou pro dítě? Otec. Rodič. Stojí mezi Bohem a dítětem. Děti si vztah k Bohu vytvářejí skrze rodiče. Co vidí naše děti, když se na nás dívají? Vidí, že Bůh je někdo, z koho netřeba mít strach, ale koho je možné mít rád.

První etapa je etapa pravidel. Když z ní děti vyrostou, tak přichází druhé období – pravidla se jim postupně začnou zdát hloupá, nepatřičná, nemístná, prostě jim nevyhovují pravidla, která zdědily. A tak se většinou dají dohromady a vytvoří si vlastní pravidla. Úplně jiná, zvenku se mohou jevit pochybná, ale pro ně jsou důležitá. Žádná pravidla, která jim dal někdo jiný. Druhá etapa je vytváření a život podle vlastních pravidel, ne podle pravidel nějaké jiné autority.

Jednoho dne ale přijde třetí stadium, kdy děti pochopí, že přece jen je nejzajímavější hrát kuličky  tak, že se budou držet pravidel, kterými na začátku začínali. Že hra (i život) přinesou největší uspokojení, když budou hrát podle původních pravidel. Protože jim je předali ti, kteří je měli na světě nejraději. První období je období pravidel, druhé období Piaget nazývá období vzpoury nebo vzdoru a třetí období je období vztahů. Děti pochopí, že pravidla tu nejsou proto, protože je někdo nadiktoval shora, ale proto, že když chtějí správně hrát, musí mít vzájemný respekt mezi sebou a teď je pro ně důležité právě to, jak spolu vycházejí, a tedy vztahy převyšují pravidla. Vztahy jsou důležitější než autorita. Třetí etapa je etapa vztahů.

Co to má společného s naším dnešním textem? Není to tak, že přesně tento model vidíme v našem příběhu o marnotratném synovi? Že přesně tento model prožíváme v našem duchovním životě, v našem vztahu k nebeskému Otci a k druhým lidem, k náboženství, k životu? Není to tak, že i v našem duchovním životě procházíme těmito třemi etapami? Každý z nás, jak tu jsme, je buď v první etapě pravidel, v druhé etapě vzdoru nebo ve třetí etapě vztahů.

I v našem příběhu, který vyprávěl Ježíš Kristus, máme mladého člověka, který říká svému Otci: mám tady toho s tebou dost, dej mi, co mi patří, a já odcházím žít podle vlastních pravidel… A zarmoucený otec mu nakonec vyhoví. Ale máme tam i dalšího mladého člověka, jeho staršího bratra, který žije stále podle otcových pravidel. Všimněme si, že ty životní etapy v duchovním životě nezávisí na věku. Někdo může celý život zůstat v první etapě pravidel. Někdo může celý zbytek života zůstat v druhé etapě vzdoru. Nikdy nedospějí k třetí etapě vztahů. Takoví lidé zdůrazňují pravidla. Boha chápou jako autoritu, autoritativního otce, spíše šéfa nebo hegemona, který všechno přesně nalinkoval, jak to má být, samé zákony, samé příkazy, samé nebudeš, nesmíš a musíš, pravidla, co je dovolené, co je zakázané a celý tento postoj spočívá na tom, že když budeš dělat, co se má, budeš se mít dobře. Když budeš dělat něco jiného, uvidíš, co s tebou bude.

Právě těmto lidem Ježíš tento příběh vyprávěl – podle Lukáše ho vyprávěl farizeům a zákoníkům. Záleželo těmto lidem na jejich náboženství? Velmi jim na něm záleželo. Brali tito lidé Pána Boha a své náboženství vážně? Nesmírně vážně. Když jim tento příběh Ježíš vyprávěl, nebyl pro ně úplně nový. Byl to už tehdy známý příběh a ortodoxní židé jej svým dětem vyprávějí dodnes. Ale končí u těch vepřů… Říká přesně to, že když budeš dělat, co se má, budeš se mít dobře. A když budeš dělat něco jiného, uvidíš, co s tebou bude. Budeš na tom hůř než nečistí vepři. To, co bylo na tom příběhu nové, to, proč jej Ježíš těmto lidem vyprávěl, je to pokračování. Pokračování o tom, jak se ten tak zvaný marnotratný syn rozpomněl na svého otce, jak se k němu vrací, jak jej otec celou dobu vyhlíží, jak mu otec běží vstříc a jak jej v lásce přijímá. A také to, jak zle reaguje jeho bratr, který žije, jak se má. Který žije tak, jak žili první posluchači tohoto příběhu, farizeové a zákoníci. Kterým stačí jen začátek toho příběhu. Podle Piageta lidé, kteří zůstali v první etapě pravidel.

Byl starší syn rád, že se jeho bratr vrátil k otci? Naopak. Podle 28. verše „rozhněval se a nechtěl jít dovnitř“, nechtěl svého bratra ani vidět. Proč? Protože porušil pravidla. Pravidla jsou důležitější než bratr. POZNÁNÍ a dodržování těch pravidel je důležitější než láska. Autorita je důležitější než vztahy. A když mu sám otec jde ven domluvit, tak mu říká: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“ Jak chápe svůj život s otcem? Jako dlouhá léta sloužení, v původním textu je dúleó – „otročím“, a snahy neporušit žádný příkaz.

Člověk soustředěný ve svém náboženství na autoritativní pravidla prožívá podle tohoto příběhu svůj život jako dlouholetou otročinu a neustálé hlídání se, aby neporušil žádné z těch pravidel, kolem kterých se vše v jeho životě točí. K čemu vede takové náboženství? Jak se tento člověk, který žije, jak se má, dívá na svého otce? Vyčítavě – co z toho mám? Nic mi to nedává. Ani kůzle jsi mi nedal, abych se poveselil s přáteli. Vnímá tu svou dlouholetou otročinu jako neveselou a bez přátel. Jak se dívá na druhé? Jak se dívá na svého vlastního bratra? S pohrdáním. Ani ho bratrem nenazve. A přitom se závistí: „dal jsi pro něho zabít tele“. A s pomluvou: „s děvkami prohýřil tvé jmění“. Opravdu? Jak to ví? Že odešel bohatý a vrátil se jako žebrák, to je snad zřejmé, i když ho ještě ani neviděl. Ale že prohýřil jmění s děvkami? To je zlá pomluva, kterou říká něco jen sám o sobě…

Náboženství člověka, který ve svém duchovním životě zůstal v první etapě pravidel, je nakonec podle tohoto příběhu náboženství výčitek, smutku, nepřátelství, závisti, pohrdání a zlých pomluv. Nepřipomíná vám to něco? Toto náboženství pravidel a tyto jeho výsledky se netýkají jen duchovního života jednotlivce, ale i duchovního života sboru. Vzpomínám si, že předchozí starší tohoto sboru, bratr Zámečník, když opouštěl a předával tuto služebnost, tak ve své řeči k nám uvedl jako největší problém tohoto sboru právě šíření nepravdivých informací.

Znám lidi, kterým na jejich náboženství velmi záleží. Kteří Pána Boha a své náboženství berou velmi vážně. Ale nedokážou prožít ani svatou sobotu v klidu a radosti. Jenom proto, že se třesou, jestli neudělali oni nebo někdo druhý něco špatně, nebo se třesou, co o nich řeknou ti, co si myslí že udělali něco špatně, a sobota a celé náboženství se jim stalo smutnou dlouholetou otročinou bez přátelství, břemenem, které je třeba přežít a ne radost, kterou je třeba vychutnat. A znám lidi, kteří právě proto opouštějí společenství církve. A to mě trápí. Toto není řeč proti pravidlům, ta mohou být užitečná. Ale jen do té doby, dokud chrání vztahy. Na to totiž pravidla jsou. Aby jako dobrý sluha chránila vztahy. Ne aby je jako zlý pán nahradila.

A to je to, co říká otec staršímu synovi v našem příběhu. To je to, co tímto příběhem říká Kristus farizeům a zákoníkům v nás. Pravidla tu nejsou proto, aby nahradila radost ze vztahu, ze setkání s milujícím Bohem a s milovanými druhými lidmi. Pravidla tu nejsou proto, abychom sloužili Bohu a druhým s útrpným, nepřátelským a vyčítavým pohrdáním, jen proto, že se to tak má a že se to tak musí. Nemusí. A nesmí. Takto Kristus domlouvá ve svém příběhu i tobě, sokolovský sbore: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“

Jedna žena, Ellen Whiteová, již v roce 1897 napsala v knize (That i may know him) „Abych ho poznal“ na straně 120 tato slova: „Neradostné podřízení se Boží vůli vypěstuje v člověku charakter vzbouřence. Pro takového člověka služba je těžkou dřinou. Nedělá ji radostně a z lásky. Kdyby se odvážil, tak by se vzbouřil. Jeho vzpoura je jen potlačovaná. Takováto služba nepřinese duši žádný pokoj, žádné odpočinutí.“

Starší bratr z dnešního příběhu, člověk pravidel, nikdy nebude radostným křesťanem. To jeho mrzuté podřízení se „Musím to dělat, když chci nebeské koláče“, „I když toho mám plné zuby, musím“ nepřinese duši žádný pokoj, žádnou radost ani žádné spasení. Mnoho mladých lidí přišlo do církve proto, že někdo jim řekl, že když nebudou dělat právě tohle, tak ztratí věčný život. Ani pomyslet nemohou na spasení. Mnoho lidí zůstalo v církvi právě proto, že někdo jim řekl, že když nebudou takhle věřit a tohle dělat, když se odváží nějak jinak, tak o to spasení přijdou. A mnoho lidí nalezlo své poslání v tom, aby dohlíželi na to, jestli ti druzí plní příkazy, které jsou z vyšší autority. Aby ti druzí začali brát vážněji ta pravidla.

Ale lidé s mentalitou farizejů a zákoníků, s mentalitou staršího bratra, lidé v té první etapě pravidel, ve skutečnosti neprožívají a tedy nešíří radost a pokoj, neprožívají a tedy nešíří Boží lásku. Otec není takový, jak jej vnímá nešťastný a naštvaný starší bratr. Bůh není takový, jak jej představují tito lidé. Ježíš o nich řekl, že jen  vkládají na druhé břemeno neradostného náboženství, které sami nemohou unést. Žádná radost v srdci, žádná laskavost. A to vše jen proto, že neví a snad ani nechtějí vědět, jaký ten Otec vlastně je. Jaký div, že jsou nešťastní a působí na druhé lidi, kteří přicházejí do církve, nepřátelsky a odstředivě.

Tento krásný Ježíšův příběh nám ukazuje, že tito lidé jsou stejně ztracení, jako ti v druhé etapě vzpoury symbolizovaní mladším tzv. marnotratným synem. I lidé, kteří se naopak vzbouřili proti pravidlům a proti Bohu a odešli a odcházejí od něho, v naprosté většině nevědí o tom, jak nádherný ve skutečnosti Bůh je. Teprve když jej skutečně poznají, tak jako ten mladší syn v tomto příběhu, se dostanou do etapy vztahu. Teprve tehdy naleznou radost a pokoj. Naleznou Otce, který si váží vztahů víc než pravidel. Tak nás to Ježíš učí.

 

Není to tak, že by si otec nevážil pravidel. Váží si ale vztahů více než pravidel. To, co bylo ve skutečnosti narušeno mezi člověkem a Bohem v ráji, byl vztah, ne pravidla. Když otec vyhlíží svého syna a běží mu naproti, je to proto, že miluje více jeho než pravidla, která porušil. Když Bůh hledá svoje děti, je to proto, že chce napravit vztahy, ne pravidla. Jsou lidé a jsou společenství, která považují za svou úlohu nápravu pravidel a ne vztahů. Kterékoli společenství, které za své hlavní poslání považuje nápravu pravidel a ne nápravu vztahů, tak se na tomto světě minulo svým cílem. Kterýkoli člověk, který za své hlavní poslání považuje nápravu pravidel a ne nápravu vztahů, tak se na tomto světě minul se smyslem svého života.

Podíváme-li se opět do díla Ellen Whiteové, v knize Kristova podobenství píše na straně 415: „Poslední poselství milosti, které má být zvěstované světu, je zjevení Božího charakteru lásky.“ Posledním poselstvím nejsou pravidla, ne vzpoura proti nim, ne pranýřování této vzpoury, ne pranýřování pravidel, ale „zjevení Božího charakteru lásky“.

Třetí etapa duchovního života je vztah lásky k Bohu jako k Otci, který nám v naší posedlosti pravidly domlouvá, který nás v naší vzpouře proti pravidlům ujišťuje svým nezměněným vztahem lásky a podpory, který nás při našem odpadnutí vyhlíží a při  našem návratu k Němu nám běží naproti, aby nás objal, bezpodmínečně přijal a oslavil se tak radostí, přitažlivostí a následováním všech kolem. Každý se může vrátit, ten, kdo se ztratil v církvi, i ten, kdo se ztratil z církve.

Představit pravé vztahy soustředěné na Boha a jeho lásku. Na Boha, který jen z lásky k tobě šel až na kříž a až do hrobu. Z Boha není třeba mít strach, Boha je možné milovat a zažít, jak nesmírně jsem jím milován. To je dnešní poslání Kristovy církve, to je dnešní poslání tohoto sboru. To je dnešní pozvání pro každého z nás.