V pátek 14. června zemřela v den svých 81. narozenin paní Otilie Slabihoudová v domově pro seniory v Pochlovicích u Kynšperka nad Ohří. Rodina a přátelé se s ní mohou rozloučit na hřbitově v Aši v sobotu 13. července od 10 hodin, kde dojde k uložení urny. Smuteční řeč povede kazatel Bohuslav Zámečník. Paní Otilie Slabihoudová byla „adoptovanou“ babičkou Jaroslava Nového, člena sokolovského sboru adventistů a pečovatele v domovech pro seniory. Paní Otilie několikrát také, pokud její zdravotní stav dovolil, bohoslužbu v Sokolově s Jaroslavem navštívila.

Zde jsou Járovy vzpomínky na Otilku: Když jsem se před dvaceti lety stěhoval z Březnice do Kynšperka nad Ohří do domu na půli cesty za svým kamarádem Pavlem, netušil jsem, jaký poklad v tomto městě najdu. Kynšperk mi dal rodinu, kterou jsem nikdy neměl. Spřátelil jsem se s rodinou Kábrtových, kteří mě přijali mezi sebe, a já získal rodiče, sourozence, synovce, neteře, ale to není všechno. Ve zdejším domově důchodců, kam jsem nastoupil jako pečovatel, jsem našel i svoji milovanou babičku Otilku.

Pamatuji si přesně den, kdy jsme ji přijímali. Bylo to v roce 2004. Hned na první pohled mě zaujala, protože byla jiná než ostatní obyvatelé domova. Byla usměvavá, komunikativní, radostná a pozitivní. A co víc, zapojovala se aktivně do dění v domově. Jak jsem měl čas, už jsme hráli karty, člověče, nezlob se, nebo jsme šli na procházku, a hodně jsme se spolu smáli. Asi dvakrát jsme se dokonce spolu vydali vlakem a autobusem do Aše, když chtěla navštívit svého syna. Často jsme si vyprávěli příběhy z našeho života, věděli jsme o sobě skoro všechno, protože jsme si dennodenně telefonovali. Mohl jsem jí vyprávět o svém životě v dětském domově, o holkách, které jsem poznával, ale také o Bohu, který pomalu a čím dál více vstupoval do mého života. Párkrát jela se mnou i na bohoslužbu do Sokolova. Jak moc jsem byl rád, že se zúčastnila mého křtu v Šabině v Ohři přesně před deseti lety! (na fotce vpravo a dole) Mysleli jsme na sebe o narozeninách, Vánocích, vozil jsem jí dárky z výletů, psal jsem jí rád pohledy, když jsem byl na dovolené.

Ani jsem si nedokázal připustit, že nastane někdy doba, kdy o svoji babičku přijdu. Poprvé jsem o ni měl velký strach v roce 2012. Těžce onemocněla, nevnímala, nemluvila a ani nás nepoznávala. Každý den jsem za ní chodil, mluvil na ni, ale nereagovala. Trvalo to asi dlouhé tři týdny, kdy se stal zázrak. Začala se uzdravovat a časem zase byla tou veselou Otilkou, kterou jsem znal. Bylo to v roce, kdy jsem musel z domova důchodců odejít. Zdejší ředitel na mě ušil boudu a já musel uvolnit místo někomu jinému. Tady jsem poznal Otilku zase úplně jinak. Když se ode mě mnozí odvrátili, křivě mě obvinili, uměla se mě zastat. Dokonce v letošním roce navštívila novou ředitelku domova s žádostí, aby mě přijali zpátky. Bylo to od ní hrdinské a nevšední, moc jsem si jí vážil.

Po odchodu z domova důchodců jsem ji navštěvoval, jak jen to bylo možné. Někdy i třikrát za týden, někdy méně, záleželo na tom, jak jsem měl volno v nové práci v Chebu. Otilka měla ráda ovoce, hlavně hrušky, jablka, švestky, a tak jsem jí je vozil ze zahrady, kde pracuju brigádně, protože jsem vyučený zahradník.

Po celou dobu našeho krásného vztahu jsme spolu sem tam mluvili o mé víře, o Pánu Bohu. V poslední době ale mnohem častěji. Řekl jsem jí, že ji má Pán Bůh rád, že ji nikdy neopustí. Když byla krátce před svojí smrtí v sokolovské nemocnici, podruhé jsem se o ni moc bál. V té době jsem už věděl, že je velice vážně nemocná a že jí do konce života moc času nezbývá. Vypadala moc špatně, plakal jsem u její postele a modlil se za ni. Po nějaké době se její stav zlepšil a ona se zase vrátila do Pochlovic. Navštěvoval jsem ji ještě víc než předtím a pokaždé jsem se s ní loučil se slovy, že ji mám moc rád. Jak jsem měl volno, byl jsem u ní a snažil se plnit všechna její přání.

Rád bych ji také poděkoval za byt, který jsem si díky ní loni koupil. Kupoval jsem Otilce totiž minerálky a posílal jsem jí je po člověku, který v domově pracoval a jezdil do práce autem, abych to neměl těžké. A jednou k němu nesu minerálky a jen tak mimochodem jsem se ho zeptal, jestli neví o někom, kdo prodává byt. A tak jsem se dozvěděl, že on. Během pár měsíců byl můj za velice pěknou cenu. Beru to tak, že mě za moji péči a lásku o Otilku Pán Bůh ještě navíc podaroval. Pro mě ona sama byla velkým darem od Pána Boha.

Ten poslední den setkání přeci jenom nakonec musel přijít. V noci před její smrtí jsem byl v práci a ráno mě čekala cesta do Olomouce na půlmaraton. Přesto jsem hned po noční jel nejdříve do Pochlovic za Otilkou, měla totiž narozeniny. Bylo to 14. června. Koupil jsem kytku a chtěl jsem ji překvapit, což se taky podařilo. Nečekala, že přijdu tak brzy. Povídali jsme si a trochu si i dělali legraci, že už je konečně plnoletá, bylo jí 81 let, tak obráceně 18. Smála se a já jsem ji políbil a řekl, že ji mám rád. To bylo naposledy. Odjel jsem do Olomouce a v osm hodin večer mi přišla smska od její dcery Jany, že Otilka umřela. Vím, že umřela smířená s Bohem a že se s ní zase znovu shledám. Nikdy jsem neměl rodiče, kteří by se o mě starali, báli, kteří by mě měli rádi, ale v Kynšperku jsem tohle všechno našel. Jsem vděčný Pánu Bohu, že mi Otilku poslal do života a že jsem poznal krásný vztah vnuka a babičky. Budu na ni vzpomínat až do konce svého života.