Na pohřbu tanečního mistra Josefa Kábrta, který zemřel po krátké těžké nemoci v neděli 12. května, pronesli smuteční řeči za rodinu jeho syn Tomáš Kábrt, za město Sokolov starostka Renata Oulehlová, za tanečníky vedoucí taneční skupiny Mirákl Andrea Burešová a za městskou radu starších Jan Rund. Tanečníci drželi čestnou stráž u jeho hrobu po celou dobu konání obřadu. Rodina děkuje všem, kteří se přišli rozloučit, také všem, kteří se podíleli na organizaci i programu pohřbu.

Zde je Tomášova vzpomínková řeč:

Co když život není běh s nějakým koncem, co když je život tanec? Tuto otázku položil britský filozof poloviny minulého století Alan Watts. Všiml si, že v tanci není důležité být někde sám první. Smyslem tance je tanec spolu, jako je smyslem hry hra s přáteli a smyslem života život ve společenství.

Rozdíl mezi tancem a během je, říká filozof, že smysl tance je v každém přítomném pohybu, kdežto smysl běhu je tam (kdesi) být sám rychleji než druzí. Smyslem tance není dotančit z bodu A do bodu B a skončit na nějakém místě v sále. Smyslem též není věc utančit co nejrychleji, ale tak, aby ji člověk naplno prožil. Smysl běhu je někde být rychleji než ostatní nebo zhubnout, smyslem tance je tanec spolu. Běží každý sám, za sebe, tančí se společně, zpravidla ve dvou, nejlépe na plném parketu.

Jaký byl život našeho tatínka a dědečka, o kterého jsme se museli vždy dělit s parketem tohoto domu a města, kterého tu všichni znali právě jako učitele TANCE a SPOLEČENSKÉ výchovy?

Narodil se před Vánoci roku 1927 ve skrovné dřevěné chalupě v České Čermné na Náchodsku do rodiny stejnojmenného pošťáka, rozšafného siláka, ochotnického režiséra a nadšeného malíře českých i biblických krajin a zátiší. Vyrůstal se starším bratrem Ludvíkem a mladší sestrou Helenou vychováván v tradičním katolickém duchu. Válečnými středoškolskými léty na obchodní škole patřil ke generaci náchodských teenagerů reprezentované pozdějším literárním mluvčím všech českých jazzmanů Josefem Škvoreckým.  Stejně jako mnozí jeho vrstevníci si zamiloval tuto taneční hudbu. Nacisté jí ovšem nepřáli a tančit jazz jim zakazovali.

Opojné osvobození v pětačtyřicátém zaválo do rodičovského stavení na byt několik důstojníků Rudé armády. Od nich sedmnáctiletý Pepík poprvé uslyšel temná varování ve smyslu „Jak nás tu vítáte, tak budete rádi, až budem pryč – nemáte představu, co s námi k vám přichází“. Zlomový osmačtyřicátý rok prožíval jako dvacetiletý vášnivý sportsmen ve znamení tehdy na dlouho posledního sletu Sokolů. K povinné vojenské službě byl z rodného Náchodska povolán do Plzně, kde v poddůstojnické škole vyučoval tělocvik. Převelováním do Stříbra a Kostelní Břízy se poprvé dostal i na Sokolovsko, které se mu později stalo novým domovem.

Po vojně vystudoval v Praze Tyršův ústav tělesné výchovy a sportu pro budoucí učitele tělocviku. A tančil. Jazz a počínající rock´n´roll ale opět vadil, tentokrát komunistům, a nejen v Praze mladí čelili zákazům. Na konci studia byl direktivně vyslán jako tělocvikář do Hornického učiliště v Královském Poříčí u Sokolova. Zde založil svůj první vlastní taneční soubor z místních učňů a vesnických děvčat. V té době také poznal svou celoživotní lásku Bohunku z nedalekého Chebu. Po zhruba roční známosti, při které byli vykázáni z nejedné taneční zábavy pro své tehdy prý příliš odvážné taneční kreace, se vzali. Psal se rok 1955.

V následujícím roce přijal místo pracovníka Oblastního klubu horníků v tomto domě a začal zde vést taneční kurzy pro mládež. Uprostřed šedivé, hrubé a zaprášené těžařské aglomerace, uprostřed všudypřítomného špiclování, udávání a ideologického tlaku 50. let, začal Josef Kábrt pro mladé lidi v Sokolově vytvářet svůj pověstný prostor z jiného světa – prostor krásných šatů, elegance, slušnosti, kavalírské galantnosti, hudby, tance, smyslu pro důstojný společný, společenský život. Aby  tímhle svým jiným světem nenásilně, ale nesmazatelně ovlivňoval toto město a jeho atmosféru, generaci za generací,  dalších 60 let.

O další rok později přišel na svět první syn Josef, další sportovec a tanečník. Nová role otce a radosti i starosti rodinného života.  K tomu dálková studia na pražské taneční konzervatoři. Další taneční a společenské kurzy v kraji. Kurzy pro romskou mládež. A další syn, Tomáš. A svobodné nadechnutí šedesátých let. S rodinou cestování a poznávání nových zemí. Domácí knihovnu naplnil s manželkou novými necenzurovanými knihami,  časopisy, gramodeskami a magnetofonovými pásky. Pro Sokolováky organizoval autobusové výpravy na tehdejší slavná divadelní a taneční představení do Prahy, po představeních jim připravoval ještě besedy s účinkujícími herci a tanečníky v pražských kavárnách.

Při následné vojenské okupaci ho za to normalizační prověrková komise označila za „rozněcovatele nacionalistických vášní“. Byl vyhozen z práce kulturního pracovníka. Našel si místo skladníka v páchnoucím kombinátu ve Vřesové. Mnoho dobrých přátel emigrovalo. Cenzura a špiclování obnoveny. Staršího syna nepustili na průmyslovku. Došlo i na domovní prohlídku tajné policie. Večerní taneční kurzy mu ale zázračně nechali. I když při předvolání na okresní výbor KSČ odmítl požadavek, aby mladé lidi v tanečních místo oslovování „dámy a pánové“ učil „soudružky a soudruhy“. Soudružko, smím prosit? To se nesluší, řekl jim.

Ale tatínek pracoval i na novém místě, jak nejlépe uměl. Sklad mu vzkvétal, chrlil zlepšovací návrhy. Po čase se stal zásobovačem kombinátu, jezdil na veletrhy a podniky zahraničního obchodu. Vášnivě cestoval i s rodinou, kam nás pustili. Při tom s maminkou tančili. Doma, v kavárnách, na tanečních kurzech. Zavedl v Sokolově další kurzy – pro děti, pro dospělé, předtaneční, jazzgymnastiku pro ženy, country tance… Organizoval pro jejich žáky prodloužené a plesy s předtančením.  Neustále prohluboval a předával své odborné znalosti a zkušenosti mladým. Redigoval časopis Svazu učitelů tance ČR, psal a publikoval inovativní texty o trendech taneční výchovy, vystupoval na seminářích svazu.

Po demokratickém převratu v roce 1989 začal ve svých dvaašedesáti letech podnikat a založil v tomto domě svou taneční školu s řadou zaměstnanců. Pomáhal obnovit místního Sokola, jako cvičenec se s ním zúčastňoval obnovených sletů a do svých devadesáti tu předcvičoval seniorům. Působil v místním sdružení podnikatelů, v komisích nové městské samosprávy, jako poradce kulturních zařízení. Dočkal se městských i státních ocenění. A také nových snach a pěti vnuků.

Přišly i velmi smutné věci. Úmrtí bratra, rodičů. Těžký úraz staršího syna. Věznění mladšího syna. Těžká nemoc a úmrtí manželky. Nepřátelství a pomluvy. Tatínka nezlomily. Tančil. Těšil se ze společenství v rodině a s přáteli. Navštěvoval duchovní akce místních církví a přemýšlel o Božím požehnání a štěstí vděčnosti. Neokázale a štědře přispíval na dobročinnost. Byl velmi šťastný a nadšený z toho, jak tanec v Sokolově žije a jaké má následovníky i s celostátním a mezinárodním ohlasem. Pečlivě sledoval dění kolem sebe a upřímně se radoval z úspěchů svých synů, snach a vnuků, ze všeho krásného a dobrého, z každého úspěchu tohoto města a jeho obyvatel. U toho, co se nedařilo, vždy hledal, jak sám přispět k řešení a zlepšení věcí. Až do konce.

Jeho život nás učí: Tančete, hrajte si, dělejte zbytečně pohyby, hledejte v životě krásu, radost a společenství. Pak se vám může stát, že vám život neuběhne jako běh, ale že váš život bude naplněný a inspirující jako tanec. Krásou, barvami, složitostí, smysluplností, pozoruhodností v každém pohybu a společenstvím s druhými.

Díky, tati.