Kázání Jiřího Bauera v Sokolově 5. ledna

Čtení před kázáním: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. Gen 1,1-5

Milí sourozenci v Ježíši Kristu,

stojíme na prahu nového roku a není to pro nás situace neznámá. Čím jsme starší, tím jsme nových roků zažili více. Lidé si dávají předsevzetí a mnozí mají odhodlání začít ve svém životě něco jinak. Také jako sbor jsme na prahu nového roku a vždycky je potřeba něco změnit, s něčím začít a nový rok se může stát motivací k novému začátku.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.  To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. J 1,1-14

Úvodní slova prvního verše z Janova evangelia zní: „Na počátku bylo slovo.“ Kdysi a kdesi na nějakém místě, které je nám vzdálené časem i prostorem se stala pro nás nejdůležitější událost, bez níž bychom tu nikdo z nás neseděli.

Kdysi dávno se stalo Slovo. Kdysi v nám vzdálené mýtické době, o které vypráví evangelista Jan a také autor prvních veršů Genesis, byl Bůh a jeho Slovo. Oba dva nás přivádějí k tomu, abychom pohlédli skrze jejich slova na počátek všeho, co je kolem nás, a všeho, kým jsme my.

Na onom pra-počátku všeho byl Bůh, který se rozhodl tvořit. Musel něco dělat, nemohl jen tak být sám v sobě, nepohnutý, majestátný, statický, neměnný? Mohl, ale nechtěl.  Bůh se rozhodl nebýt pasivním, ale být aktivním a kreativním. Bůh se rozhodl jednat, učinit změnu. Bůh se rozhodl stvořit Zemi a na ní život. A jak Bůh tvoří? Bůh vyslovuje svůj záměr, tvoří svým Slovem.

            Bůh nás stvořil k obrazu svému, takže se mu podobáme. Stvořil nás a dal nám také tu velikou moc, kterou nikomu jinému za stvořených živočichů na Zemi nedal, a sice dar řeči.

Slovo nás činí nesmírně mocnými. Slovem můžeme mnohé vytvořit, anebo pobořit. Co všechno je v moci našeho slova?

Především je to sdílení a komunikace s ostatními lidmi. Sdílení se s našimi nejbližšími členy rodiny, ale i se sousedy, spolupracovníky, kamarády, s bratry, sestrami, dětmi a přáteli v našem sboru. Pojďme si přečíst, co o působení lidského slova napsal Jakub.

Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a   je schopen se ovládat v každém ohledu. Když dáme koním do huby udidlo, abychom je   zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže! Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem. Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí. Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. Ze stejných úst vychází žehnání i proklínání. Bratři moji, tak to nemá být! Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? Může snad, bratři moji, fíkovník plodit olivy anebo vinná réva fíky? Stejně tak solný pramen nevydává sladkou vodu. Jakub 3, 2 – 12

Naše slova mají vliv na naše okolí, svými slovy můžeme těšit, milovat, ale i nenávidět a ubližovat. Ne nadarmo se říká, že slovo je mocnější než meč. Známé přísloví upozorňuje, že vystřelený šíp a vyřčené slovo nelze vrátit. Kdo z nás by nechtěl některá slova vzít zpět? Slova, která byla pronesena v hněvu a zlobě, slova, která ublížila, slova, která lze jen těžce napravit. Naštěstí z našich slov se nic nezmění do hmotné podoby, jako se to děje Bohu při stvoření, ale mají přesto velikou moc něco zásadně ovlivnit. Mají moc měnit naši náladu a myšlení, dokonce naše povahové rysy a životní postoje.

Můžeme si jako příklad uvést každoroční novoroční předsevzetí. To jsou také slova, kterými chceme něco na sobě změnit. Vyslovujeme je už se záměrem, že nějak budeme jednat, že po těchto slovech budou následovat i očekávané a žádoucí činy.

A to je také aktuální téma pro náš sbor do nového roku. Naše slova ovlivní, jestli se budeme do sboru těšit a budeme se vzájemně sdílet o svoji víru, povzbuzovat se na modlitbách, nebo jestli budeme přicházet na společná shromáždění s obavou, co zase kdo kritického o nás nebo o někom řekne. S obavou, jestli si mohu dovolit vyslovit svůj názor nebo postoj v sobotní škole, aniž bych riskoval, že mě za to někdo odsoudí, vysměje se mi a shodí před ostatními. Vraťme se opět k citovanému biblickému textu v Evangeliu podle Jana a v knize Genesis.

První důležitá událost, kterou kdy Bůh učiní v biblickém příběhu, je to, že promluví. První určité sloveso v hebrejském textu z prvních veršů v Genesis je, že Hospodin „řekl“. Hospodin něco pověděl a ono se to okamžitě stalo skutečností. Bůh na počátku vyslovil, aby bylo světlo, a vytvořil světlo. Bez světla by nebyl možný tak krásný a rozmanitý život, jak ho známe z naší přírody. Bez světla by byl život temný, nejistý a nebezpečný. V hlubinách jeskyní přežívají jen ty nejodolnější organismy, ale nic nevidí, také moc toho necítí, snad akorát chlad a bolest.

Temnota je symbolem špíny, hříchu, opuštění, prázdnoty a izolace. Do tohoto prázdného a neutěšeného prostoru vstupuje Bůh a dává mu světlo. Teprve když je světlo, Bůh dává život, rostlinám, zvířatům a nakonec i člověku. Bez světla bychom byli slepými a nikdy bychom nespatřili krásu Božího záměru, rozmanitost tvarů a pestrost barev jeho stvoření. Úžasné dílo a nesmírné umění by bylo nám všem utajeno a skryto.

Naopak symbolem světla je láska, která je samotnou Boží podstatou. Apoštol Jan ve svých dopisech o tom nádherně svědčí:

A my jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. Kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh v něm. Takto láska mezi námi došla naplnění, takže smíme mít smělou důvěru v soudný den – vždyť jsme na tomto světě takoví, jako je on. V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. My milujeme, neboť on první miloval nás. 1 Jan. 4,16 – 19

Světlo odkrývá to, co bylo zahaleno v temnotě. Světlo nám umožňuje spatřit to, kde jsme a kým jsme. Světlo proniká tmu a tma ho nepohltila. Světlo a láska se zhmotnila a zosobnila v osobnosti Ježíše Krista. Stala pro nás tělem…

Od narození Ježíše Krista máme naději, že i když budeme zažívat temnotu v životě, půjdeme údolím stínů, On nám bude světlem

V něm byl život a život byl světlo lidí.  To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Jan 1, 4.5:

Světlo potřebujeme ve všech životních situacích a zvláště v životě víry, abychom se správně orientovali a abychom nezabloudili. Ježíš je Světlo, které nás jako maják na moři vede pryč od nebezpečných útesů. Světlo, které je pevným bodem, na který se můžeme kdykoliv v našem životě spolehnout.

Podívejte se na tuto svíčku. Sama o sobě nesvítí, je tuhá a vlastně nemá skutečný smysl. Ale když přijde malý plamínek nebo jiskra, která knot zapálí, tak najednou září pro své okolí. Bohatě stačí jedna svíčka a její hřejivé světlo, prostor se okamžitě příjemně promění.

Každý z nás zažil, když náhle v domě se nějakým zkratem vypnul elektrický proud. Blesk udeří do vedení a všude se rozhostí tma. Když se vzpamatujeme z úleku, většinou hledáme po bytě svíčku. Pak škrtneme zápalkou a můžeme zase pokračovat v započaté práci nebo zábavě, v tom, co právě děláme. Pokud je výpadek pouze v domě, svíce nám pomůže najít pojistky a zase máme dostatek světla. Když je to rozsáhlejší škoda, doprovází nás světlo svíčky dlouhou dobu a můžeme si vychutnat příjemné chvíle s její vůní a v její měkké  záři.

My se také podobáme této svíčce. Bez zažehnutí plamínkem Boží lásky jsme duchovně mrtví, náš život nemá skutečný smysl. Bůh nám svou jiskrou dává vědomí sebe samých. Díky tomuto sebeuvědomění jsme schopni vnímat a zkoumat náš vnější i vnitřní svět.

Bez Božího Slova, které vše pořádá, bychom naším rozumem nemohli pochopit svět kolem nás. Podobně jako vosk ani knot sám o sobě nesvítí, tak ani my bez Božího zásahu nemůžeme duchovně žít. Bez Božího Slova, které nás oživuje, bychom zde vůbec nebyli. Bůh proniká svým Světlem hustotu a prázdnotu temnoty, duchovně nás oživuje.

Teprve když Bůh zapálí náš sbor svojí láskou, dává mu skutečný život a smysl. Bez Něho bychom byli prázdní. Světlo Boží lásky prozařuje temnotu a stačí jen malá svíčka, když obrazně vypadne proud a náš sbor zahalí temnota a celý prostor bude proměněn. A pak i my můžeme s tím, co nám dal Bůh, ozařovat své okolí.

Když jedna svíčka zapálí druhou, tak nepřichází o svůj plamen. Nedaruje ho beze zbytku, jen dopomůže dalšímu k tomu, aby také dál daroval svoje světlo. Bůh nás povolává k tomu, abychom byli takovými svícemi, které rozdávají světlo svému okolí. Ježíš v Matoušově evangeliu praví: Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.

Stejně jako tato svíce i my máme omezený dar vosku, který zde na tomto světě můžeme propálit. Naše životy mají svůj konec. Vosk vyhoří, knot se rozpadne a světlo života uhasíná. Bůh si svou jiskru bere zpět. Náš život nekončí tím, že zhasneme na tomto světě, ale naše světlo dál pokračuje u zdroje všeho světla, u Boha. Vzkřísí nás při svém slavném příchodu a potom s Ním budeme žít věčně bez omezení. A je na nás, jak svůj vosk na tomto světě využijeme. Jestli budeme své světlo nabízet druhým, prozařovat ostatním život a jejich cestu.

Svíčka nemá v sobě plamen a musí být vnějším zásahem zapálená. Také duchovně bez Boží lásky nemůžeme hořet a tím  v duchovní rovině pozbýváme smyslu. Tak jako Jan Křtitel nejsme tím světlem, my ho jen neseme, vydáváme o něm svědectví. Neseme ho dál pro další lidi. V nás všech bylo Bohem zažehnuto světlo.

Boží světlo nezáří jen ven, ale i dovnitř nás, kde prozařuje naše temnoty, vrhá světlo na naše skryté myšlenky a touhy, dává nám poznat naše hranice a selhání. Ale toto světlo není od toho, aby nás pálilo a ničilo. Je zde, aby nás osvětlovalo zevnitř, abychom poznali lépe sami sebe. Přes všechny naše nedostatky můžeme být Bohu vděčni, že nás přijímá jací jsme a postupně nás proměňuje ke svému obrazu. Díky Božímu světlu můžeme sami sobě pohlédnout do tváře a odevzdat se cele do Jeho vedení.

Poslední verš našeho dnešního textu zní takto: 

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1, 14

Bůh stvořitel, Bůh, který zažehnul svíci veškerého života na Zemi. Bůh, který slovem tvoří světlo a hýbe hvězdami. Nekonečně vzdálený a nepostihnutelný Bůh přichází k člověku a stává se tělem. Stává se jedním z nás, aniž by ztratil něco ze sebe. Bůh se stává člověkem, ale nepřestává být Bohem. Stvořitel vesmíru, určující racionální princip, který panuje nade vším, se stal doslovně masem, tělem z masa, kostí a krve. Vznešený, duchovní, neuchopitelný Bůh se stává pro nás naprosto konkrétním, hmatatelným a lidským. Bůh se s člověkem ztotožnil.

Bůh nesídlí jen v nekonečné vesmírné vzdálenosti, kam by ho mnozí lidé rádi umístili, aby byl daleko od naší země, našeho života a našeho soukromí. Málokdo z lidí má rád, když mu druhý kouká do talíře. Jen málokdo má rád, když mu druhý mluví do toho, jak si má v životě počínat. Chráníme své soukromí, jak to jen jde, před lidmi i před Bohem. Následně zjišťujeme, že jsme však osamělí a prázdní. Určitá vzdálenost mezi lidmi, určitá distance mezi člověkem a Bohem může na první pohled uklidňovat. Duchovně se ale bez Boha žít nedá. V životě se vyskytnou zklamání, objeví se překážky, zahalí nás temnota, pocítíme nejistotu a zjistíme, že bez Něho jsme bezradní, slabí a ztracení.

Na cestě víry, ať jako jednotlivci, tak jako celý sbor, potřebujeme světlo a teplo Boží lásky. Když se necháme zapálit, můžeme dál šířit tento plamínek a zapalovat jeden druhého a jako svíce prozářit temnotu. A tak světlo spasení dáme  k dispozici všem lidem v našem okolí, kde žijeme, pracujeme, bavíme se nebo něco tvoříme. Tak jako Bůh tvořil slovem, dal také nám moc tvořit slovem. Využijme tohoto daru, abychom dobrým slovem dokázali druhé pohladit, povzbudit, podpořit a posílit tak, abychom se ve sboru jeden na druhého těšili a v tomto společenství cítili Boží lásku a Jeho přítomnost. To vám i sobě přeji ze srdce do celého roku 2019. Amen