M. ŽaludKázání Miloslava Žaluda na zahájení Aliančního týdne modliteb v lednu 2018

Pozdrav:  Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země.

Tištěný materiál k aliančnímu týdnu modliteb začíná křesťanským vtipem: Baví se dva kazatelé a jeden povídá druhému: Můj sbor se stále více podobá Kristu. Ano? Je stále stejný – včera, dnes i navěky. A my rozumíme tomuto vtipu – naráží na duchovní strnulost, na absenci růstu našeho křesťanství nebo dokonce ztrátu sil. Alianční týden modliteb má být věnován obnově Kristovy církve, o jejíž potřebě nikdo ne pochybuje. Dozvuk Lutherovy reformace nám připomíná, že Ecclesia reformata, semper reformanda – církev reformovaná je církví stále se reformující. Secundum verbum dei.

Bezpochyby každý duchovní a každý zodpovědný věřící se vážně zabývá tímto problémem a hledá cesty, jak oživit a obnovit Kristovo společenství, ať se nazývá jakkoli. Zaručeně každý z nich by navrhl trochu jiné řešení a sledoval trochu jiné cíle. Nicméně dnes se můžeme sjednotit. Materiál k aliančnímu týdnu modliteb předkládá našemu společnému zamyšlení dva texty knihy Zjevení. První z nich nám předloží obraz samotného Krista a druhý text nás vyzve, abychom zpozorněli nad Kristovým dopisem křesťanům v největším maloasijském městě závěru prvního století, v Efezu.      Text ke čtení: Zj 1,9-20

Autor Zjevení, říkejme mu apoštol Jan, prožil ve svém vyhnanství na ostrově Patmos mimořádnou zkušenost. Jako kdysi velcí proroci ocitl se ve vytržení ducha a dostalo se mu přednosti vidět v symbolických obrazech to, co se mělo a ještě má stát v budoucnosti. Na závěr tohoto zážitku zazněl mimořádně působivý hlas, který Janovi přikazoval, aby toto Boží vyjevení budoucnosti, ony symbolické obrazy, zaznamenal a v dopise s nimi seznámil sedm maloasijských sborů. Tento mocný hlas zazněl za Janem a jeho reakce byla pochopitelná – obrátil se, aby spatřil toho, kdo na něj promluvil. Co spatřil ve svém doznívajícím prorockém vytržení?

Spatřil majestátní postavu, jak se prochází mezi sedmi zlatými svícny a pečuje o ně. Zjev této bytosti a slavnostní scéna zapůsobily na Jana přemáhajícím dojmem, takže padl k nohám této postavy a zůstal zcela ochromen. Vši-mněte si rozdílu mezi touto scénou a tou, kterou popisuje 22. kapitola. Tam Jan znovu padá na kolena a chce se poklonit andělovi, který byl ve vidění jeho průvodcem po jednotlivých symbolických scénách. Tam se anděl rázně ohradil vůči Janovu gestu úcty. Zde v první kapitole nic takového nevidíme. Majestátní postava neodmítá Janovu uctívání, ona ho slovy i gesty povzbuzuje. V těchto skutečnostech můžeme také my dnes najít povzbuzení.

Je třeba si nejdříve říci, že ona mimořádná postava je Ježíš, který již za své služby  na zemi vztahoval  na sebe titul  Syn člověka.  Majestátní postava evokuje jednak osobu velekněze a jednak osobu krále. Zda je Ježíš oprávněn honosit se těmito úřady řeší později kapitola pátá. Co je pro nás dnes důležité? Nebeský Ježíš pečuje o svícny, které představují různá křesťanská společenství, křesťanské sbory. Co nám to říká? Na své problémy nejsme sami, na břemeno naší duchovní strnulosti nejsme sami. Ježíš, ještě než si vše plně uvědomíme, nechává napsat povzbuzující list a posílá své anděly na pomoc. Na to poukazuje oněch sedm hvězd, které jsou v Ježíšově pravici a které představují jeho posly, jeho anděly, jež vysílá na pomoc církevním sborům nejen v Malé Asii. Když pozorujeme situaci v církvi, můžeme se domnívat, že vše probíhá bez pozornosti nebe. Ne, nebe má o nás zájem, vidí ty, kteří se na různých místech modlí a obrací se jako Jan, aby reagovali na Ježíšův hlas a znovu ho spařili v jeho velkém majestátu. Z jeho osoby vychází naděje. On je první i poslední. On má klíče od smrti i hrobu. On na nás klade konejšivou a povzbuzující ruku. On pečuje o jednotlivce i křesťanské sbory.

Janovo prorocké vytržení končí tím, že Ježíš ho znovu pověřuje, aby ony symbolické obrazy, které se týkají budoucnosti, zaznamenal. Ten, kdo Ježíši naslouchá, uslyší od něho i pověření.  A poslední Ježíšova slova jsou rovněž povzbudivá. Představují jakýsi klíč k porozumění obrazů z vidění. Ježíš tak vybízí Jana a všechny čtenáře, aby se začali vážně zabývat knihou Zjevení. Ježíš nevyjeví poselství, které je za symboly, jen povzbudí ke studijnímu čtení – a uplatnění do života.

Než čtenář Zjevení narazí na složitější obrazy knihy, jeho pozornosti jsou nabídnuty jednodušší verše sedmi listů maloasijským sborům. My se teď dotkneme prvního, adresovaného do Efezu.        Text ke čtení: Zj 2,1-7

Dopis vykazuje zřetelnou strukturu. V úvodu se Ježíš představuje pomocí atributů, kterými se prezentoval Janovi na závěr prorockého vidění. Představil se jim jako ten, drží sedm hvězd ve své pravici, a který se prochází mezi svícny. Na co ukazují tyto příznaky, jsme si řekli před chvílí – na láskyplnou péči nebeského velekněze a na pomoc jeho církvi a jejím členům prostřednictvím nebeských poslů – andělů. To, co jsme si nevysvětlili, je to, že náš Pán slouží sedmi svícnům, které v posledku reprezentují sedm maloasijských sborů a potažmo různé křesťanské sbory během dějin. Tato skutečnost je pro nás velmi důležitá. Je to nejekumeničtější obraz Kristovy církve, jaký nacházíme v Novém zákoně. Kristova církev se sestává z různě vyspělých sborů, některé jsou v očích nebe věrnější a jiné méně, ale o všechny se stará jejich velekněz. Efez nemůže doporučovat Ježíši: Do Sard nic neposílej, vždyť jsou podle tvých vlastních slov mrtví, přičemž sami se tváří jako zdravě živí. Připusťme, že každé Kristovo společenství má svůj svícen u Ježíše v nebi a především ono samo má reagovat na imaginární list, který mu z lásky posílá jeho velekněz. A doma přemýšlejme, zda odlišnost je kategorie, kterou máme měřit mezi křesťanskými sbory, nebo mezi námi a Kristem.

Druhý bod struktury je pochvala. Ježíš chválí křesťany čtvrtého největšího města v říši a hlavního města provincie Asie, že jsou ve své víře horliví. Dále je chválí za to, že dovedou čelit zlu, které je v tomto pohanském městě obklopovalo. Prameny říkají, že zde byly chrámy zasvěcené císaři a různým božstvům, z nich nejznámější vystupuje i v Skutcích apoštolů – chrám bohyně Artemidy, Diany. Byla zde divadla, cvičiště, lázně, nevěstince.  Město bylo střediskem obchodu, peněžnictví a magie. Bylo známé jako útočiště zločinců. A křesťané v takovém prostředí obstáli.

Ježíš je rovněž chválí za to, že dovedli rozpoznat ty, kteří překrucují apoštolskou víru a sahají po autoritě, která byla dána jen jeho věrným poslům. Takto to zaznamenal poslední žijící svědek Ježíšova působení na zemi. Nebezpečí zevnitř je totiž stejně tragické jako nebezpečí zvenčí. Jak mohli věřící posoudit, že někteří jsou falešní apoštolové? Museli znát pravé apoštolské učení. Jak je to s námi?

V druhém bodu struktury je ještě jedna důležitá myšlenka. Ježíš chválí křesťany za statečnost v utrpení. Sám Jan patřil mezi ty, které na začátku devadesátých let smetlo Domitianovo pronásledování. Už měl být mrtvý po utrpení, které zakusil v aréně. Tradice k tomu říká, že Jan byl ponořen do vroucího oleje, avšak nic se mu nestalo. Nyní ho nacházíme ve vyhnanství na ostrově Patmos, asi sto kilometrů od Efezu. My známe velká pronásledování prvního století, nejvíce Neronovské, za kterého byli umučeni velcí apoštolové Petr a Pavel. Nicméně křesťané byli v této době oblíbeným cílem nenávistné perzekuce ze všech stran a to nejen v hlavním městě, ale i v provinčním Efezu a jeho širokém okolí. Jan píše maloasijským sborům jako ten, který spolu s nimi trpí pro Ježíše a který tlumočí Ježíšovu pochvalu za jejich statečný postoj.

Další bod struktury sedmi dopisů je Ježíšova výtka. I když křesťané v zá-věru 1. století snášeli prudké poryvy pronásledování a perzekuce, tito křesťané se neubránili tomu, aby jejich zanícenost pro Krista nebyla vytlačena něčím blí-že nespecifikovaným. Ježíš to vyjadřuje takto: už nemáš takovou lásku jako na počátku. Je vůbec možné uchovat si první zanícenost? Zřejmě ne, ale co je třeba, přetransformovat ji do plnohodnotného zodpovědného vztahu, který je oživován rozumnou spontaneitou.

Ježíš pak ve svém dopise naznačuje, jak vyléčit tento stav či tuto tendenci: Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Jak rozumět této výzvě, kterou můžeme považovat za další bod struktury Ježíšových dopisů? Nesporně při vší statečnosti, kterou tito křesťané vykazovali, a při vší ostražitosti vůči falešným apoštolům, nezabránili tomu, aby se s jejich křesťanstvím něco nežádoucího stalo. Proto Ježíš radí ohledat hodnoty, na kterých se zrodil a byl zbudován jejich vztah s Kristem. Rozpomeň se, co zrodilo tvé křesťanství? Jak to bylo na počátku tvé cesty za Ježíšem? A máme to činit často, protože v původním jazyce není  rozpomeň se, ale rozpomínej se. Máme to činit opakovaně.

Ono navrať se můžeme také přeložit čiň pokání, změň smýšlení. Ježíš na nich žádá něco, čemu se člověk často vyhýbá, protože to člověka zneklidňuje, protože by musel připustit, že učinil něco chybně, protože tato změna od něho vyžaduje mnoho vnitřní energie a protože by se musel rozloučit s něčím, co mu mezitím přirostlo k srdci. Jiné řešení však není. Pokud to efezský křesťan, a nejen on, podnikne, poslední část Ježíšovy výzvy bude možná: jednej jako dřív. Jako varování, jako douška, která má zvýraznit závažnost situace, Ježíš dodává: pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestli-že se neobrátíš. Ježíšův záměr s efezskými křesťany nebyl vymazat je ze společenství jeho církví; touto pohrůžkou je chtěl pouze vyburcovat k obrácení. Ježíšova nepříjemná slova jsou vždy nástroji jeho zachraňující lásky. Vždyť je ihned chválí: nenávidíš skutky Nikolaitů stejně jako já. On na nich vidí, že jsou oblasti, v kterých jsou dokonale zajedno se svým Pánem. Nikolaité byli heretičtí křesťané, kteří v zájmu vstřícnosti vůči pohanským sousedům se účastnili jejich modloslužebných obřadů. Otevřeli se tak jejich nemorálnímu vlivu a neodolali mu. Chtěli se tím vyvarovat izolovanosti a předejít perzekuci z neznalosti křesťanů. Efezští křesťané si však zachovali moudrou a láskyplnou distanc od spoluobčanů, kterou pochválil i Pán církve.

Dopis končí těmito slovy: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji. Rád bych upozornil pouze na dvě věci. Všimli jste si onoho množného čísla církvím? Dopis do Efezu a dalších šesti maloasijských měst je určen pro všechny další křesťany. Proto se jimi zabýváme, proto je vhodné se zabývat i symbolickými obrazy dalších částí knihy Zjevení.

Dále vás musím upozornit, že slova tomu, kdo zvítězí by se měla přeložit spíše takto: tomu, kdo nepřestává vítězit.  To nás upozorňuje, že nestačí jednou na počátku vyznat Krista a připojit se do jeho společenství, ale jakkoli jsou tyto kroky nesmírně důležité, naše spasení souvisí s drobnými vítězstvími všedních dnů, kdy Boží království vítězí v našem srdci a životě.

To jsou podněty pro naši reformu a obnovu našeho společenství víry.