MíšaPro někoho docela obyčejné věci mohou být pro jiného docela neobyčejné. Patnáctiletý zdravotně handicapovaný chlapec Míša poznal, že není na světě sám, že ho má někdo rád, a děkoval za tento prožitek při sobotní bohoslužbě  24. ledna Pánu Bohu.

Stalo se to v jeden studenější lednový den, když se vracel ze školy. Jel podle domluvy  z Chebu, kam chodí do speciální školy, do Sokolova. Domluvil se s Věrkou, která o něj pečuje, že se sejdou v Sokolově v hale. Jenže Věrka myslela nádražní halu a Míša sportovní halu. Nesetkali se a Věrka zpočátku jen myslela, že Míšovi ujel vlak. Když ale nepřijel dalším vlakem, začala si dělat starosti. Navíc se začínalo stmívat.

Zatímco Věrka začala rozjíždět pátrání po Míšovi, procházel se Míša po Sokolově po místech, která znal a kam s Věrkou obvykle chodí. Nikde ale nebyla, ochlazovalo se a Míšovi bylo smutno. Věrka dokonce zmizení nahlásila na Policii ČR a do pátrání se zapojili i policisté, a to jak v Chebu, tak v Sokolově. Smůla byla, že se nedařilo kontaktovat Michalovu maminku. Venku už byla tma jak v pytli, o Míšovi nikdo nevěděl už několik hodin, když se najednou ozvala smskou jeho maminka. Konečně! Mohla se tak dozvědět, že se její syn ztratil, a protože každá maminka zná svoje dítě nejlépe, netrvalo dlouho a milého Míšu v Sokolově našla. To bylo radosti! Odjel k Věrce domů a čekalo ho radostné přivítání a teplá koupel.

Míša byl samozřejmě rád, že má zase střechu nad hlavou, protože jak sám říkal, prožíval pocity člověka bezdomovce a byly to krušné chvíle. Největší radost ale měl z toho, že někomu chyběl – Věrce, mamince, státu… „Byl jsem najednou moc rád, že mě někdo hledal,“ říkal Míša. Poznal totiž, že má na světě místo, že není lidem ani společnosti lhostejný.

A právě tenhle pocit, že někomu chybíme, může zažívat úplně každý člověk. Bůh, který člověka stvořil a který má každého člověka bez výjimky rád, každého z nás vytrvale hledá a volá, protože každého z nás nesmírně miluje.