Čtvrté přikázání v příběhu o potopě

Novozákonní pisatelé nacházejí ve známém vyprávění o potopě (Gn 6-9) materiál, který jim slouží k ilustraci základních témat křesťanství, jakými jsou například druhý příchod Ježíše Krista (Mt 24,37-38), víra (Ž 11,7) nebo křest (1 Pe 3, 19-22). Při pozornějším čtení zejména 8. kapitoly knihy Genesis si můžeme všimnout, že se v tomto příběhu zrcadlí jako odraz na vodní hladině ještě jeden motiv. Tím je čtvrté přikázání Desatera.

Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. (Gn 8,1)

Osmá kapitola Genesis začíná jedním z klíčových pojmů Bible – pamatovat. Stejným slovesem začíná i čtvrté přikázání o dni odpočinku: Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. (Ex 20,8)

Pamatování na sebe navzájem je pro vztah mezi Bohem a člověkem klíčové. Když Bůh pamatuje na člověka, vždy to přináší cosi životodárného (Gn 19,29; 30,22; 1 S 1,19; Ž 8,5). Příběh o potopě je prvním místem v Bibli, kde se s tímto termínem setkáme. A tady jde skutečně o život. Právě proto, že pamatuje Bůh na člověka, se uklidňují běsnící živly (Gn 8,1-3) a člověku se otevírá naděje na nový život.

Pamatování je rovněž důležitý pojem pro život ve smlouvě, přičemž smlouvě rozumím jako prostoru, který jediný umožňuje soužití Boha a člověka. Bůh i člověk jsou smlouvou zavázáni k tomu, že na sebe budou vzájemně pamatovat. Pamatovat na sobotu znamená pamatovat na Hospodina samotného. Pamatovat na to, že na pouti životem se mohu zastavit v přítomnosti toho, který rozdává život.

V neposlední řadě je pamatování důležité pro porozumění bohoslužbě. V bohoslužbě jde o připomínání – pamatování na minulé Boží životodárné – spásné činy. Vzpomeňme například na slavnou Ježíšovu výzvu, kterou slýcháme pravidelně při bohoslužbě Večeře Páně – to čiňte na mou památku. Biblické pamatování je mnohem více o přítomnosti než o minulosti. Vzpomínka na minulost proměňuje naši přítomnost, protože si uvědomujeme, že tak, jako se vztahoval Bůh k člověku v minulosti (při Večeři Páně hraje zásadní roli pamatování na událost kříže), se k nám sklání i dnes. Při pamatování jde o uvědomování si, že Boží pouto k člověku je pořád stejné. Sobota jako náš bohoslužebný den je takovým pamatováním určena.

Dalším společným motivem osmé kapitoly Genesis a čtvrtého přikázání je odpočinutí. Zaznívá pokaždé, když je zmíněno jméno hlavního hrdiny Noeho – celkem 7x. Číslo sedm se v osmé kapitole Genesis objevuje ještě na dvou místech v Gn 8,10.12; a to pokaždé v souvislosti s čekáním na záchranu. Je tak dalším společným pojítkem naší kapitoly ke čtvrtému přikázání. V Gen 5,29 je jméno Noe vyloženo – ten nám dá odpočinutí. Kromě toho nacházíme v osmé kapitole ještě tři místa, kde se motiv odpočinutí rovněž objevuje. Archa odpočinula na pohoří Araratu (Gn 8,4). V Gn 8,9 zatím nenašla holubice místo, kde by si mohla odpočinout. A do třetice na konci příběhu, když Noe obětuje oběť zápalnou, Hospodin ji přijímá jako příjemnou vůni (Gn 8,21), která doslova přináší odpočinutí. Když obrátíme list do čtvrtého přikázání Ex 20,10-11, slyšíme, jak Hospodin sedmého dne odpočinul.

Zkuste se na chvilku vžít do kůže posádky archy. Co všechno prožili v zatuchlém korábu, kde strávili mnoho dní bez záruky, že z ní jednou vykročí suchou nohou na pevninu? Je to obraz naší pouti životem. Všichni plujeme na jedné pěkně zatuchlé lodi jménem Země a čekáme podobně jako Noe a jeho rodina na odpočinutí, kdy budeme moci stanout „suchou nohou“ v přístavu jménem Boží království. Každou sobotu lze vnímat jako „malou záruku a ochutnávku“ budoucího odpočinutí. Ještě však nejsme v cíli naší pouti, a tak je každá sobota zároveň výzvou k základnímu postoji k věcem budoucím. Tím postojem je čekání, avšak ne ledajaké. Ne tak, jako když čekáme na nádraží na zpožděný vlak. Jde o čekání, které je prodchnuto radostí, nadějí a důvěrou – jde o aktivní čekání, jako když se těšíte a připravujete na vzácnou návštěvu u vás doma.

Závěrem si ještě všimněme toho, že osmá kapitola knihy Genesis obsahuje některé motivy (voda, duch nebo vítr, propast a další), které svědčí o tom, že příběh o potopě je v podstatě vyprávěním o novém stvoření. Ve 2. Korintským 5, 17 Pavel označuje křesťany jako nová stvoření, protože žijí v Kristově přítomnosti. Sobota je dnem, který nám může pomoci zůstat v tomto novém, ničím nenahraditelném módu bytí.

Martin Lindtner