Můj vánoční příběh je z Čech, ze Sudet, kde bydlím. Našla jsem ho v časopise bývalých obyvatel této oblasti, Němců. Časopis se jmenuje Falkenauer Heimatbrief, tedy Sokolovské krajanské listy. Je s podivem, s jakou vytrvalostí tyto listy vycházejí. Je tolik let po válce a bývalí krajané, dnes už velmi staří lidé, stále cítí sounáležitost s místem, které znají pouze z dětství. Mají potřebu vydávat časopis, přinášet sobě i druhým informace o sobě, o událostech, které kdysi jako děti zažívali a dodnes zažívají. Jejich láska k domovu je skutečně obdivuhodná a příkladná. Oni nejenom vydávají časopis, ale také tato místa navštěvují a finančně je podporují. Více jak milión korun věnovali například na opravu kostela v Kynšperku nad Ohří. Tohle my Češi moc neumíme. Ale zpět k našemu příběhu.
Němci tedy, jak víme, válku prohráli a byli vyhnáni ze své vlasti. Opouštěli domovy, které vybudovali, které milovali. Mnozí z nich však vlastně nic neudělali. Jistě, válka nikdy není a ani nemůže být spravedlivá ke všem. Falkenauer Heimatbrief podle vyprávění Christiny Schmidtové píše, jak prožívala poslední Vánoce v Česku.
Bylo 24. prosince roku 1945. Přestože byly Vánoce, tento den byl chmurný a ponurý. Christine Schmidtová právě seděla se svou maminkou a bratry u stolu a zasněně hleděla do tmy za oknem na tmavou zablácenou cestu. Vzpomínala na krásné chvíle, které prožila, ještě než tohle všechno začalo. Snažila se vybavit si všechny hezké zážitky s tatínkem, přemýšlela, co asi teď dělá. Vůbec si nepřipouštěla, že by už nebyl naživu a snažila se o tom ani nepřemýšlet.
Z jejich velkého domu se zahradou v Dolním Rychnově u Sokolova se její rodina musela vystěhovat v říjnu roku 1945 a uvolnit místo českému inženýru Josefu Millerovi. Směli si odtamtud odnést jen to nejnutnější. Zbytek museli v domě nechat novému majiteli. Byla jim poté přidělena malá podkrovní garsonka v místním chudobinci. V neútulné místnosti s holými šikmými stěnami pak stály jen malá skříň, dvě postele, stůl, tři židle, kredenc, sporák a dětská postýlka pro Christinina malého bratra Hanse. Zde čekali na deportaci z rodných Čech do neznáma.
Vprostřed pokoje stál malý stromek. Sehnat stromek nebylo tehdy vůbec jednoduché. Po prohrané válce byla pro všechny Němce velmi zlá a nebezpečná doba. Přesto se odvážili a vydali se den před Vánoci uříznout si smrček k nedalekým zalesňovaným dolovým výsypkám. Od svých německých známých si sehnali pár ozdob a stromeček dokonce ozdobili. Vánoční nálada ale stále nepřicházela. Ba právě naopak. Spoře ozdobený stromeček vyvolával spíše depresivní náladu a stísněnost. Ještě nikdy si Christine nepřipadala tak sama. Byli doma, byli ve vesnici, kde se narodila, kde vyrostla, a přece to už nebyl jejich domov. Už ne. Připadali si osamocení na celém světě. Jejich přáním bylo alespoň navštívit své německé přátele ve dva kilometry vzdáleném Sokolově, ale podle nových vyhlášek nesměli Němci po setmění vůbec vycházet ven z domu. Kdyby zákaz porušili, čekal by je trest pro výstrahu, a to zavření na několik dní v tamější márnici.
K jídlu neměli kromě řídké polévky vůbec nic. Tak seděla celá rodina smutně u stolu a myslela na otce, o němž už skoro rok nic neslyšeli. Poté, co narukoval, sloužil u protiletadlové obrany a poslední zpráva o něm přišla na začátku roku 1945 z východní fronty. Dárky nebyly žádné. Obzvláště pro čtyřletého bratra Christine Ottu to bylo hořké, protože stále ještě pevně věřil na Ježíška, jenž mu nosí dárky pod stromeček. Malému Hansovi bylo teprve 11 měsíců a Christine bylo v listopadu třináct. Všem bylo smutno a teskno. Christine vůbec nic nechápala. Nedokázala si vysvětlit, proč už nemůžou být ve svém domě. Nerozuměla tomu, že její rodné místo bylo najednou tak cizí. Proč se k nim lidé chovají teď jinak? Co se stalo?
Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Nikdo netušil, kdo to může být. Kdo z jejich německých přátel by se odvážil teď v noci ven? Všichni byli napjatí a vystrašení a hleděli ke dveřím s velkými obavami. Vtom do místnosti vstoupil – a jaké to překvapení – inženýr Josef Miller. Držel si prst na ústech, protože se nikdo nesměl dozvědět, že nějaký Čech vstoupil k Němcům do bytu. Byl to od něj velmi odvážný a riskantní čin. Kdyby to někdo zjistil, mohl být dokonce souzen jako kolaborant pomáhající nacistům. Doba byla pro Čechy i Němce příliš vážná, nebyl čas na starosti o druhé, každý si chránil jen svou kůži. Přesto se Josef Miller přišel podívat, jak teď rodina bydlí, a popřát jim veselé Vánoce. Ke všemu ještě vytáhl z aktovky vánočku a kus uzené šunky! Radost Christine i zbytku rodiny byla nezměrná. Úsměv na jeho tváři byl neuvěřitelně nakažlivý a dokázal zázračně povzbudit celou rodinu v tak těžké chvíli. Takže do rodiny Christine Schmidtové „Ježíšek“ nakonec přeci jen přišel! I v těžkých časech žijí vždycky dobří a stateční lidé. O čtyři týdny později, 24. ledna 1946, museli Schmidtovi Dolní Rychnov opustit natrvalo. O panu Millerovi už nikdy víc neslyšeli. (hk, mk)