ŠintajoviJanko Šintaj: Bůh mi splnil všechny mé sny

Za celý svůj život nikdy nepoznal, jaké to je chodit do školy. Janko Šintaj se narodil jako nevidomý před 35 lety rodičům Boženě a Jánu Kavurovým. Tehdy v roce 1982 pro postižené děti neplatila povinná školní docházka, což dneska Jankovi hodně chybí. Jeho rodiče v době jeho narození nebyli ještě manželé, proto získal příjmení po předchozím manželovi svojí maminky a nejmenuje se stejně jako jeho otec Kavur, ale Šintaj, jako jeho dva nevlastní bratři. Díky tomuto příjmení však objevil svoji manželku Markétu, se kterou 19. listopadu oslaví první výročí svatby. Ta na sociální síti požádala neznámého člověka právě s tímto zajímavým příjmením o přátelství. Tak začal jejich příběh lásky, který na svět přinesl letos 29. srpna dcerku Lilianku. Zatímco ale Petr Šintaj již zemřel, skutečný otec nevidomého Honzy stále žije. Bydlí na Vřesové. Maminka Božena bydlí na Slovensku v Bžanech, odkud také pochází. Janko začal chodit do sokolovského sboru adventistů na pozvání Vojtěcha Pačana, který tu v roce 2014 vedl romské bohoslužby. Přišel hrát na klávesy a zpívat. Do sboru nechodí pravidelně, protože je muzikant, který právě o víkendu hraje na různých akcích, svatbách, rodinných oslavách a zábavách. V našem sboru se ale setkal s Bohem, kterého chce následovat.

Janko, je rozdíl mezi tvojí „zděděnou“ vírou a tou získanou?

Doma jsme byli vždycky věřící, i když do kostela na Slovensku v Bžanech jsme jako rodina chodili jenom jednou za rok. O Velikonocích, kdy jsme tam nesli košík s jídlem, aby nám ho pan farář posvětil. Jednou za rok jsme se také společně modlili, to zase o Vánocích. Já sám jsem ale chodil častěji, hrával jsem tam na kytaru. Osobního Boha jsem poznal až u vás. Farář nám nic nevyprávěl a najednou jsem u vás slyšel tolik příběhů z Bible. Musím prozradit, že jsem ale k vám chodil nejdříve jenom kvůli penězům. Vojta mi dával za sobotu 500 korun. Po několika návštěvách jsem mu ale sám řekl, že nechci žádné peníze, že chci hrát zadarmo. Začal jsem si vážit toho, co jsem slyšel. Vadilo mi, když si někdo dělal z Boha nebo z náboženství legraci. No a nyní jsem hrdý, když můžu na bohoslužbách hrát. Někdy se večer s Markétou modlíme a těšíme se na poslech Bible. Na sobotní bohoslužby chodím moc rád, ale není to pro mě tak jednoduché. Jsem v invalidním důchodu a jedinou příležitostí, jak vydělat pro rodinu pár korun navíc, mám jen o víkendu, kdy můžu hrát s kapelou na slavnostech. Rád bych si vychoval nějakého mého náhradníka, který mě na bohoslužbách zastoupí, když já nebudu moci.

V jaké kapele hraješ?

Vystupuji ve dvou kapelách. První se jmenuje Šarkani, což česky znamená draci. S touto kapelou hraju už více jak 15 let. Je nás v kapele celkem pět – ještě jeden klávesista, basista, kytarista a houslista. Většinu písní skládá Marek Bubenčík, některé společně se mnou.  Druhou kapelu jsem založil já v roce 2009. Jmenuje se Gipsy Peruni (Romské blesky). Této kapele píšu texty a hudbu já. Scházíme se nepravidelně, většinou jsme tři s kluky z Vřesové. Nejlíp se mi vymýšlí písně, když sedím za klávesami. Musím ale hned zaznamenat do počítače, když mám nápad, jinak ho zapomenu.

Jak sis vybral hudební nástroj?

Klávesy jsem si vybral asi v jedenácti letech, když mě omrzela harmonika. Začínal jsem totiž s harmonikou, když mi bylo pět let. Byli jsme jednou u mého bratránka na návštěvě a mně se líbilo, jak hrál na harmoniku. Táta mi ji hned koupil a strejda mě musel také naučit hrát. Šest let jsem pak vyhrával na harmoniku a pak se rozhodl, že zkusím jiný hudební nástroj.

Vybral jsem si klávesy a začal skládat i vlastní písně.

Kdy rodiče zjistili, že jsi nevidomý? 

Až pozdě, byly mi už asi tři roky. Nevidím od narození a nikdo neví proč. Moji rodiče i bratři žádný takový problém nemají.

Kde ses narodil?

Navzdory tomu, že moji rodiče pochází ze Slovenska, já jsem se narodil v Sokolově. Moje maminka se právě tady seznámila s mým tátou, když jednou přijela ze Slovenska do Čech na návštěvu příbuzných. Bydleli jsme spolu v Habartově, a když mi bylo 5 let, vrátili jsme se všichni na Slovensko. V mých 13 letech se rodiče rozvedli, táta se odstěhoval zase do Habartova a já jsem střídavě pobýval u mámy, nebo u táty. Dva měsíce jsem byl třeba s mámou, pak zase dva měsíce s tátou, a tak různě. Do školy jsem nechodil, tak to bylo jedno. V 18 letech jsem na Slovensku poznal Lucii a vzal ji s sebou do Čech. To už táta nebydlel v Habartově, ale na Vřesové, kde dostal byt od šachty, kde pracoval. Bydleli jsme s Lucií u něj patnáct let. Pak mi propadla občanka a já musel na Slovensko pro novou. Odjeli jsme společně s Lucií, ale nevěděl jsem, že se se mnou chce rozejít. Byly mezi námi neshody, ale já nevěděl, že až tak velké, že mě opustila. S mým bratránkem odjeli do Anglie, ale už jsou zase zpátky. Neměl jsem se kam vrátit, táta v té době byl v nemocnici po mrtvici a já nemůžu bydlet sám, potřebuju pomoc. Zůstal jsem tedy u mámy. Byl bych tam asi dosud, kdybych se na internetu „náhodou“ neseznámil s Markétou ze Sokolova. Po osmi měsících jsem se vracel na známá místa, ale k neznámé ženě. Díky Bohu jsme si „sedli“ a brzy jsme měli svatbu. Před měsícem jsme dostali v Sokolově městský byt, tak jsme moc šťastní.

LiliankaJak se vám v Sokolově žije?

Je to pro nás těžké období hledání, objevování, nalézání. Učíme se znát okolí. Markéta malinko vidí, já vůbec, takže občas i cestou domů z nákupů zabloudíme. Zrovna předevčírem jsme došli k jinému paneláku, než bydlíme. Vzájemně se ale doplňujeme. Já mám dobrou orientaci, hodně si pamatuji a Markéta alespoň trošku vidí, když se hodně soustředí. Ještě chvíli jsme chodili a domů jsme nakonec došli 😊. Je tu hodně uliček.

Jaké to je pečovat o    dcerku?

Je to pro nás krásné období. Jsme pod kontrolou dětského lékaře, který kontroluje, jestli je naše péče dostatečná. Doktor je velice spokojený, tak máme radost. Vždycky jsem si dceru přál. Bůh mi splnil všechny sny, které jsem měl. Chtěl jsem žít jako zdraví lidé, chtěl jsem milou ženu a chtěl jsem zdravou dceru. To všechno teď mám.

Takže už nemáš žádná přání?

Jsem opravdu spokojený. Kdybych si někdy mohl sáhnout do moře a letět letadlem, tak bych to určitě neodmítl. Jsem ale rád, že máme s Markétkou zdravé dítě.

Máš nějaké koníčky?

Rád hraju na počítači hry pro nevidomé. Přál bych si počítačový program pro nevidomé, který by dokázal nahrávat písničky, které hraju na klávesy, do počítače.

Janko, moc díky za čas, který jsi mi věnoval. Ať se Ti daří, i celé Tvojí rodince!

HANA KÁBRTOVÁ