Sokolovský sbor se představuje…

Jan Ferenc: Ježíše nikdy neopustím

Za „černou ovci“ mezi svými bývalými a dnes úspěšnými spolužáky na základní škole se považuje nový pravidelný návštěvník bohoslužeb v sokolovském sboru církve adventistů Jan Ferenc, toho času bez domova. „Mým spolužákem byl až do 9. třídy hudebník, skladatel a politik Michael Kocáb,“ říká Honza a přidává další jména úspěšných spolužáků. I on dokončil základní školu bez větších problémů, hodně ho bavil dějepis a hudební výchova, ale na střední škole skončil už po roce a půl, protože byl poprvé beznadějně zamilovaný a nedokázal opouštět svou vyvolenou cestami na internát. O mnoho let života ho pak připravily jeho letité pobyty ve vězení. Žádný člověk však není jenom špatný. Honzovi se například dařilo ve sportu, kdy jako dorostenec hrál divizní soutěž ve fotbalu za Spartak Chodov a na vojně 2. ligu za Duklu Tábor. Z vojny se vrátil jako četař, když absolvoval poddůstojnickou školu pozemního vojska v Boru u Tachova. V Karlovarském kraji založil se dvěma přáteli první romskou kapelu Somnakaj (česky Zlato). Do sokolovského sboru adventistů chodí už téměř dva roky. Zaujme tím, kolik příběhů a veršů si z Bible pamatuje nazpaměť.

Jak ses, Honzo, dostal k adventistům?

Bydlel jsem v azylovém domě, který je kousek od naší modlitebny. Jednou jsem kolem ní šel a zaujala mě nástěnka, kde se psalo o Ježíši. Byly zrovna Vánoce. Přečetl jsem si, kdy se tam lidé schází, a přišel jsem. Jsem rád, že jsem ve sboru našel nové přátele. Budu rád, když mi pomůžou v mojí těžké situaci, ale když ne, na moji víru to vliv mít nebude. Ježíše nikdy neopustím.

Ty jsi věřící?

Všichni Romové věří v Boha. Moji rodiče byli katolíci. Do kostela chodil hlavně táta, my s mámou a sestrou spíše jen na Vánoce či Velikonoce. Měli jsme ale doma Bibli a táta nám z ní často četl. Hodně si vážil chleba. Pamatuju si, že hodit u nás chlebem nebo do něj bodnout nůž, to byl pořádný průšvih. Táta byl frontový voják, bojoval v armádním sboru Ludvíka Svobody a v bitvě o Dukelský průsmyk přišel o nohu. Doma jsme se vždycky modlili u jídla a maminka dávala o Vánocích pod stůl slámu. Dlouho jsem nechápal proč. Dneska vím, že to bylo proto, že se Ježíš narodil na slámě ve chlévě.

Modlíš se?

Modlím se často v sobě. Držím se toho, jak se píše v Bibli, že při modlitbě má jít člověk do své komůrky, zavřít za sebou dveře a modlit se. Tak to přesně dělám. Boha často prosím o pomoc.

Jakou školu sis po základce vybral?

Chtěl jsem být opravářem zemědělských strojů, a tak jsem šel na Střední odborné učiliště do Aše. Bydlel jsem tam na internátu a domů jsem jezdil na víkendy. S rodiči a o dva roky starší sestrou Margitou jsme bydleli nejdříve v Šindelové, narodil jsem se 4.4.1953 v Kraslicích. Později jsme se přestěhovali do Chodova k tátově rodině. Rodiče, ani sestra již nežijí. Na učňáku jsem byl asi rok a půl, pak jsem potkal Boženu, zamiloval se a nastoupil do práce. Máma mi našla práci lisaře u Karlovarského porcelánu v Nové Roli, kde jsem dělal sedm let s dvouletou přestávkou vojny.

Jaká byla vojna?

Nastoupil jsem jako „bigoš“ v Boru u Tachova na Vysočanech. Moc se mi nechtělo. Nechával jsem doma holku a moc jsem se bál, že mě opustí. To se také stalo. Našla si jiného. Na vojně mě dali do poddůstojnické školy, z vojína jsem se stal svobodníkem, pak desátníkem a domů jsem se vracel jako četař. Po návratu jsem pokračoval v práci v Nové Roli a střídal jsem holky jak ponožky. Nelíbilo se mi, že pracuju za malou mzdu, tak jsem šel pracovat do Vintířova do panelárny. Tam jsem vydržel čtyři roky, než jsem šel poprvé do basy.

Cos provedl?

Byl jsem v Chodově na zábavě a naproti mně seděla krásná blondýna. Byl jsem už opilej, a tak jsem se vsadil, že si se mnou zatancuje. Sázku jsem vyhrál, protože tancovat opravdu šla. Při tancování jsem jí dal pusu na tvář a asi i jinak jsem se k ní víc měl, tak na mě vyjel její frajer. Začal mě bít, a tak jsem mu řekl, aby šel ven. Venku jsem mu dal facku a on spadl ze schodu dolů a měl z toho otřes mozku. Dodnes moc lituju, že jsem se s ním pral. Nevšiml jsem si totiž, že má jen jednu ruku. Nikdy bych ho nebil, kdybych to věděl. Šel jsem na dva a půl roku do vězení v Novém Sedle u Žatce. Po návratu domů jsem nemohl najít práci, a tak mě zase zavřeli na 10 měsíců za příživnictví. Tentokrát v Mladé Boleslavi. Pak už jsem se střídavě vracel do vězení a domů, pral jsem se. Předposlední trest jsem si tři roky odpykával v Bánské Bystrici. Pak jsem byl 21 let doma, než jsem šel znovu do vězení.

Co se dělo těch 21 let, žes tzv. sekal dobrotu? 

V roce 1999 jsem si na Městském úřadu v Chodově vzal za ženu Zuzanu. Děti jsme spolu neměli, ona byla po operaci vaječníků. Měla ale už dvě děti z předchozího manželství. Ve stejný rok, jako jsme měli svatbu, mi umřela máma. Se Zuzanou jsme pak bydleli spolu v garsonce po mámě. Manželka měla rakovinu plic, ledvin, jater a v roce 2008 mi umřela, takže jsem vdovec. Měl jsem ji moc rád. Do práce jsme nechodili, byli jsme na sociálních dávkách. Spolu jsme se dokonce rozhodli najít azyl v cizině. Byli jsme ve Štrasburku, v Bruselu, Würzburgu, ale nikde jsme neuspěli. Po návratu do Chodova jsme už neměli kde bydlet. Město nám dalo holobyt, kde jsme do smrti mé ženy bydleli. Mně se samotnému tam pak nelíbilo, a tak jsem se odstěhoval na Vřesovou na ubytovnu. A pak přišel další trest a znovu vězení.

Proč? Co se stalo?

My, Romové, jsme choulostiví, když nám někdo prokleje mámu nebo ženu,a to se přesně stalo. Byl jsem u sestřenice na návštěvě a jeden chlap, kterého znám od dětství, se takhle do mých nejbližších pustil. Byl jsem napitej a neovládl jsem se. Bodl jsem ho nožem a byl jsem odsouzen na pět let. Seděl jsem v Horním Slavkově od roku 2010 do roku 2015. S tím mužem vše dobře dopadlo, dodnes se kamarádíme, bydlí pořád v Chodově. Jen já se od propuštění z vězení toulám. Pobýval jsem v Sokolově chvíli u kamarádů, chvíli v azyláku či noclehárně. Všechno jsem ale pokazil tím, že jsem nepřišel na Úřad práce v Sokolově ve stanovený den. Špatně vidím a přečetl jsem si, že mám schůzku 30. a ono tam bylo 20. Vyřadili mě z evidence, což pro mě znamená, že nemám nic. Ani bydlení, ani peníze na jídlo, oblečení. Přestože jsem již v důchodu, k tomu, abych dostával starobní důchod, mi chybí ještě dva odpracované roky. Zaevidovat se na úřadu můžu znovu až 20. prosince, to pak můžu jít zase bydlet třeba na ubytovnu, protože budu mít nárok na sociální dávky. Nyní bydlím v brlohu a moc bych si přál normální bydlení.

Honzo, z čeho žiješ? Co jíš? 

Co najdu. Lidé toho hodně vyhodí. Někdy najdu úplné poklady. Co se týká jídla, tak jsem skromný, moc toho nepotřebuju. Horší je to s oblečením. Když si ho nemám kde vyprat, vyhodím ho a najdu si jiné, čisté. Viděla jsi mě snad někdy špinavého?

Ještě řekni něco o kapele Somnakaj…

Založil jsem první romskou kapelu v kraji. Byli jsme tři a všichni jsme hráli na kytaru. Přemýšlel jsem, že se naučím na jiný hudební nástroj. Strejda mi doporučil bicí. Od příbuzných, kteří pracovali v Amati Kraslice, jsem dostal krásnou soupravu bicích, a tak bylo rozhodnuto. Hrál jsem na bicí. Velkým úspěchem bylo pro nás 2. místo na soutěži  amatérských kapel v Plzni.

Co by sis ve svém životě ještě přál?

Není toho moc. Rád bych nějak v klidu dožil. Chtěl bych se ještě oženit a žít aspoň trošku jako člověk. Jsem šťastný, že mám Boha. Vím, že mi pomáhá.

Děkuji za Tvoje upřímné odpovědi. Snad se nám společně podaří Ti nějak pomoci.

Hana Kábrtová