Kázání Jiřího Bauera v Sokolově 15. 4. 2017

Od letošního roku máme nejdelší sváteční víkend, plné čtyři dny pracovního volna. Pro zaměstnavatele komplikace s plněním plánů a možná snížení zisků, pro zaměstnance příležitost si odpočinout. Reportéři se zeptali studentů, jak se těší na oslavu Velikonoc a co pro ně znamenají? Vybral jsem několik odpovědí:

V obchodních domech a výkladních skříních začínají Velikonoce už začátkem února. „Připadá mi to směšné, je to jen komerce,“ říká šestadvacetiletý student Martin. Celé ty svátky mi přijdou nesmyslné a jako malý jsem je úplně nenáviděl. Nevím proč bych měl mlátit holky, to přece není slušné. Maximálně zajdeme s kamarády na pivo, ale na tom vlastně nic velikonočního není.

Lenka, třiadvacetiletá studentka říká, že doby, co se naučila vařit, peče každý rok beránky. „Jednoho pro nás a druhého – čokoládového pro babičku, protože vanilkové nejí. Vajíčka barvíme, většinou kupovanými barvami, je to rychlejší a praktičtější. V pondělí mě přijdou vyšlehat kamarádi. Některým dám vajíčka, někteří chtějí radši panáka. A po obědě jdeme k babičce, kde bývá rodinná sešlost, která se většinou protáhne až do večera.“

„Otec od rána pije“, suše konstatuje Zuzana, „matka nazdobí kuchyň hadrovými slepičkami a obarví asi tři vejce pro známé, kteří přijdou. Občas taky koupí beránka, ale to je tak všechno.Vlastně ještě na Zelený čtvrtek jíme špenát. Mě osobně moc tyhle zvyky nezajímají. Možná až budu mít vlastní děti, začnu slavit tyto svátky víc.“

Student David, 25 let, sdělil: „Rodiče slaví Velikonoce docela důkladně, ale já na to moc nejsem. Babička nám upeče mazanec, matka koupí beránka a vyzdobí byt. Používáme nádobí s velikonočními obrázky a tak. Já většinou dopoledne na Velikonoční pondělí prospím. Matku vyšlehám odpoledne, když si na to tak potrpí. Svoji přítelkyni nešlehám, ale jednou jsem ji nakopl. Poslední roky ale spíš jezdím s kamarády na chatu, kde jeden z nich tou dobou slaví narozeniny.“

             Další odpovědi byly víceméně podobné. Popravdě bylo mi z toho trochu smutno, pro nikoho z oslovených studentů Velikonoce neznamenaly duchovně vůbec nic. A co Velikonoce znamenají pro nás? Položme si otázku, co tyto svátky znamenají pro mě osobně, co bych odpověděl? V Bibli nacházíme mnoho odpovědí. Velmi výstižné mi připadá prohlášení apoštola Pavla v listu do Korintu.

1.Korintským 15,3–8 a 11

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Potom se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně… Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.

Poselství o zmrtvýchvstání je spolu s událostí velkopáteční tím nejdůležitějším v křesťanské víře. Ukřižovaný Kristus zvítězil, vzkříšením Bůh potvrdil, že Ježíš Nazaretský je vskutku tím pravým a jediným Mesiášem, který přišel, aby spasil celý svět. Obě události, smrt na kříži a vzkříšení třetího dne, patří neoddělitelně k sobě. Pojďme se na chvíli ponořit do rozjímání o Velkém pátku.

Dnes stojí před našima očima kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením, dokonce bláznovstvím. A i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Když si na Velký pátek připomínáme kříž, není to kvůli symbolu samotnému, ale ctíme tím Toho, který se nezalekl bolesti a ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem – a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně.

Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.
Díváme se dnes na kříž jako do zrcadla, nastaveného zlu, hříchu. Dává nám možnost vidět jednou zlo nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je. Tak, jak ho nikde jinde ve světě nevidíme. Ve světě se zlo vždycky nějak prolíná s dobrem a dobro se zlem. Žádný z našich motivů a skutků není úplně jednoznačný; v bezpočtu lidských konfliktů jsou vždy nějakým způsobem obě strany vtaženy do šerosvitu viny a nevinnosti, jsou zapleteny do složité sítě příčina a následků, křivdy a odplaty.

Pašijový příběh nám líčí cestu Ježíše Krista, který byl bez hříchu, jediného skutečně spravedlivého, jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo, neodpověděl ani zrnkem zloby a nenávisti. Kříž je nezkalenou hladinou, v níž hřích může poznat sebe sama. Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny „mocnosti světa“ nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického establishmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Ale jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě svého Syna. Pilát jen nechápavě přihlíží náboženskému sporu, kterému nerozumí, a vyhoví náboženským představitelům a zfanatizovanému davu.

A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů – a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí. Vítané vyrušení z nudy: vášeň krutosti, vzrušující rozkoš působit utrpení. A tyto ruce povlečou Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma, davem lhostejných a tupě zevlujících – na místo za hradbami, místo zvané „lebka“, hebrejsky pak Golgota.
A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců, ale s mocným výkřikem, který doslova ocitoval Marek i Matouš. Ze tmy kříže Ježíš volá silným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil! Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel.

Možná jste už slyšeli velikonoční song Svatopluka Karáska, v němž se zpívá, že když Ježíš zemřel na kříži, nešel hned k Otci nahoru, nejdříve šel dolů, zlomit pekel závoru. Představy pekla jsme se možná příliš rychle vzdali, vymetli jsme ji tiše spolu se všemi směšnými obrázky lidové čerchtmanské fantasie. Peklo však není nic z toho; peklo je nicota, nejzazší nicota odloučenosti od Boha. A z tohoto kalichu bolesti, bolesti z nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky. To je ten kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele. Apoštol Pavel neváhá říci: stal se pro nás hříchem. Reformátoři Luther a Kalvín učili, že Ježíš na kříži zakusil všechna muka zatracenosti.

Ježíš musel projít temným údolím pocitu totální opuštěnosti od Boha a peklem radikální pochybnosti. To je důležitá zvěst pro všechny, kdo jsou ponořeni do podobné zkušenosti. Mnohdy v procesu umírání – a to i těch nejzbožnějších lidí – se mohou objevit okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství. Terezie z Lisieux vyznala na smrtelném lůžku: „Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů“. Terezie přijala tuto zkušenost Božího mlčení jako svou „oběť za nevěřící“, jako projev určité vnitřní solidarity s těmi, kteří v Boha nevěří. S těmi, kdo jsou ve své nevíře jsou od Boha odděleni tak, že sami ani necítí, jak je to studené a děsivé žít bez Boha, protože nikdy nepoznali jeho něhu a blízkost.
Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo strašnými pokusy mocností zla. Mnoho věřících lidí bylo tak raněno touto silou zla a došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají zapravdu Friedrichu Nietzsche, který prohlásil, že Bůh zemřel. Nemám na mysli hloupý a povrchní, stádový ateismus konzumního světa, jejichž bohem je požitek a zábava, ani pyšný ateismus těch, kteří tvrdí, že „bůh nesmí být“, protože by jim překážel v jejich vlastní hře na bohy. Myslím zde onen „zarmoucený ateismus“ lidí, které tíha vlastního utrpení a zla kolem nich naplňuje takovou bolestí a starostí, že jim nezbývá místo pro naději a víru. Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat, bagatelizovat je, utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě Boha, prostě když si budeme počínat jako Jobovi přátelé. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty Bůh zemřel.

Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh – v tomto smyslu je věta „Bůh zemřel“ zcela ortodoxně křesťanská. Avšak dodejme i toto: onen pocit, ba více, duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná. Prošel jí náš Pán na kříži, a nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných chvílích jeho utrpení.
Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku.

Jan Zahradníček v jedné své básni napsal, že se všechny mocnosti zla v dějinách snaží udělat vše pro to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Podstatou velikonoční víry křesťanů je přesvědčení, že Velkým pátkem dějiny nekončí. A nekončí jím ani příběh života našeho Pána.

Kdyby byl jen kříž bez vzkříšení, znamenalo by to, že Ježíš patří do řady mučedníků, kteří obětovali svůj život za spravedlivou věc, ale nebyl by to ten, v němž Bůh sestoupil za člověkem. A kdyby bylo vzkříšení bez smrti skutečného člověka Ježíše z Nazaretu na kříži, byla by to jen jedna z mnoha legend o bozích, kteří znovu ožívají a vracejí se z říše mrtvých zpět na zem. Biblická zvěst o vzkříšení je ale něco docela jiného než jen návrat ze smrti do života.

S obojím, s křížem i vzkříšením, byly vždycky potíže. Farizeové připouštěli možnost vzkříšení, ale u Ježíše jim vadila smrt na dřevě kříže, která pro ně byla prokletím. Saduceové vzkříšení vůbec odmítali.

Jak reagovali přátelé samotného Ježíše?

Mk 16,8 – Když anděl oznámil ženám, že Ježíš vstal z mrtvých, bylo, že „utekly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu raději nic neřekly, neboť se bály“.

L 24,10–12 – Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova to šly povědět apoštolům, ale „těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo“.

J 20,24–29 – Tomáš neuvěřil dokud si nesáhl do Ježíšových ran a stal se tak podnětem k slovnímu spojení „nevěřící Tomáš“.

Sk 17,32  – Apoštol Pavel neuspěl na Areopágu v rozhovoru s filosofy,kteří „jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.‘ A tak Pavel od nich odešel“.

Právě tam, kde narazíme na samotný základ křesťanské víry, setkáme se s nepochopením, nevěrou a odmítnutím. Vypadá to tak, že tam, kde se nám už – už podařilo získat zájem o biblické svědectví, jako bychom lidi nejvíc odradili tím, co apoštolové a evangelisté, a stejně tak celá církev až po dnešní časy, považují za nejdůležitější a nejpodstatnější, že totiž ukřižovaný Ježíš byl vzkříšen a je živý.

Zpráva o Ježíšově vzkříšení se vymyká běžnému chápání lidského rozumu. Pro smrtelníky je to událost nepochopitelná a podivná. Kdo však byl jednou Pánem Bohem vtažen do děje Boží události spásy, tomu Bůh ukazuje, že Kristus skutečně a opravdu žije. Toto poznání nám musí Pán Bůh darovat skrze víru, k tomu se nedopracujeme žádným vlastním úsilím.  Právě nevysvětlitelnost těchto událostí dokazuje, že nejde o lidský výmysl a fantazii, která by promítala skrytá lidská přání, nýbrž o příchod Boha do lidského světa. Když totiž víme něco o tom, koho tenkrát lidé čekali jako mesiáše, vidíme, že Ježíšův příchod a jeho činnost se vymyká jejich očekávání a přání. Ježíšův kříž je pro ně skandální událostí a vzkříšení nesmyslem. V jejich očích to ukřižovaný definitivně prohrál.

Podívejme se teď pozorně, co o Ježíšově vzkříšení vypravují evangelia. Především je nutno říci, že o samotném průběhu vzkříšení neříkají nic. Marně bychom tu hledali popis toho, jak k tomu došlo. Je to událost Boží a ta nemůže být lidským rozumem pochopena. Evangelisté to dobře věděli. Poznali, že jde o událost, která rozbíjí meze i pojmy nám známého světa, a tak se o něco takového ani nepokoušeli. Všechna evangelia mluví o tom, že hrob byl otevřený a prázdný. To je prostor pro víru. Pro ateistu prázdný hrob není důkaz ničeho. Může spekulovat, co se s mrtvým tělem stalo a většinou ho to ani nezajímá.

Pro křesťana je to důkaz mocného zásahu Boží moci, zdůrazněný ještě poukazem na velikost a tíhu kamenných hrobových dveří. Evangelia tak vyjadřují skutečnost, že Ježíš otevřel dveře hrobu a přeťal pouta smrti skutečně, tedy nejen obrazně, a že tím zasáhl do tohoto světa a vítězně překonal jeho hranice. Výrazem toho je právě prázdný hrob, který znamená, že vzkříšení není jen pomyslné, že nejde také jen o vzkříšení v tom smyslu, že tu Ježíš žije ve vzpomínkách a že zůstává při životě jeho učení, nýbrž že se to týká toho těla, které bylo pohřbeno. Po vzkříšení se Ježíš setkává s ženami a učedníky a dává jim na vlastní oči poznat, že Bůh je neoklamal, že Ježíš Kristus zvítězil a že to není poražený a ukřižovaný náboženský snílek, s nímž se už nedá počítat.

Když sledujeme vyprávění evangelistů, tak nás zarazí zjištění, že na tento fakt reagovali učedníci pochybnostmi. To zase podtrhuje, že se stala událost člověkem neočekávaná a z lidských předpokladů považovaná za nemožnou. Je to také dokladem toho, že nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že křesťanská víra se opírá o představivost a bujnou fantazii Ježíšových žáků, kteří si to všechno namluvili, aby mohli pokračovat ve svém učení.

Nás především ale zajímá význam Ježíšova vzkříšení pro nás. Tady nám zase mnohé prozradí apoštolé ve svých dopisech, zejména Pavel. Proto se ještě podíváme na velmi známé místo v epištole Římanům a to závěr osmé kapitoly, kde se píše:

Ř 8,38–39 „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“.

Za každým slovem, kterým Pavel označuje to, o čem si můžeme myslet, že je naším ohrožením, je skryto něco, s čím se setkáváme v našem životě. V případě smrti je to jasné. Víme, jakou bolest přináší, co všechno člověk ztrácí. A také víme, jak jsme vůči ní bezmocní. Ale také víme, že díky Kristovu zmrtvýchvstání nás nemůže odtrhnout od Boha a že není posledním a definitivním pádem do bezedné propasti zapomenutí. Na druhém místě je zmíněn život. V něm se mohou odehrávat mnohé situace a události, které člověk nezvládá, které ho mohou strhnout jako lavina a ve svém důsledku ho vzdalují od Boha.

Bible varuje, že to nejhorší, co se člověku může přihodit, je zůstat Bohem opuštěn. To by byl konečný a nezvratný rozsudek Božího soudu. Pán Bůh nás zbavil konečného odsouzení za naše hříchy, neboť byl za nás obětován Beránek Boží. Pro Jeho oběť a vzkříšení nás nic nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Když přijmeme Jeho milost, apoštol naznačuje, ať už jde o mocnosti, o přítomnost či budoucnost, o výšiny nebo hlubiny a cokoliv jiného v celém tvorstvu, pro vítězství Kristovo korunované vzkříšením už nás nic nemůže odloučit od Boží lásky.

Přistupme proto k tomuto mocnému Božímu skutku bez předsudků. Věřme z celého srdce, že Ježíš Kristus skutečně vstal, že je živ a že v něm máme své bezpečné útočiště. Kdo zkusí na Krista spolehnout, ten pozná, že jeho lásku k nám nemůže nikdo přemoci, že ani hrob zavalený kamenem a u něho postavené stráže nic nezmohou.

Jasné poselství velikonočních svátků nás ujišťuje, že Pán Ježíš žije a je s těmi, kteří se ho drží vírou. Kristus vstal z mrtvých, proto se nám v Něm otevírá tajemství věčného života. Na ostrově Patmos se představuje Janovi jako „první i poslední, ten živý; který byl mrtev a hle, jsem živý na věky věků a má klíče od smrti i hrobu (Zj. 1, 17.18). Kristus vstal z mrtvých, proto v Něm máme jistou spasení a setkání se všemi, kteří nám zemřeli. Začali jsme textem z listu ke Korintským a z něho chci dnešní rozjímání zakončit.

1 Kor 15, 51 – 54  „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ Amen

Použitá literatura:

Bible, ČEP 1980

Voříšek, J.: Hod Boží velikonoční, Kázání Praha – Smíchov 31. března 2002

Halík, T.: Velký pátek, Noc kříže, Praha 2008