Znáte tu scénu z Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, kdy pacienti v psychiatrické léčebně očekávají návrat po elektrošocích jednoho z nich, veselého chlapíka McMurphyho, který bláznovství předstírá, aby se vyhnul vězení? Když přijde, zdá se, že se doktorům podařilo z něj udělat nemyslící trosku. Teprve když se rozchechtá, tak se všichni uklidní. Přesně tohle jsem nedávno prožil s Bohoušem Zámečníkem. Šel jsem za ním do nemocnice ve Střešovicích, kde byl operován s páteří. Vstoupil jsem do pokoje a na posteli sténal můj přítel Bohouš. Jeho nepřítomný pohled mi rval srdce. Soucitně se k němu skláním, beru ho za ruku, snažím se ho potěšit a povzbudit, když tu se najednou Pavelrozchechtá. To byla úleva! Mám Bohouše rád, je to můj přítel a kamarád, kterému říkám „strejdo“, i když ho spíše beru jako tátu. Někdy o něm napíšu knihu úžasných historek. Určitě v ní budou zážitky a vyprávění o panu Nováčkovi, jeho kolegovi z údržby, a pak také o vyšetřování na sborovém dětském táboře na Šumavě, kde jsme s Pavlem Hricem, coby dětští účastníci, ukradli tehdy vzácnou Nutellu a celou ji snědli a Bohouš s Jožkou Bajuszem vyřkli laskavý ortel. Nikdy Ti to, Bohouši, nezapomenu.