Vlasta a Radek Jonczyovi zazpívají zamilovaným

V sokolovském sboru adventistů ve čtvrtek 16.2. od 19.30 hodin zahrají, zazpívají a povyprávějí manželé Jonczyovi z Prahy při příležitosti únorového svátku zamilovaných. Duchovní Radomír Jonczy a zdravotní sestra Vlasta oslaví 27. února 30 let společného života. A stále se mají rádi, protože spolu nepřestali chodit na rande, mají společné záliby jako právě například zpívání, hraní a život v církvi, společně tráví volný čas a večer sedávají spolu ve vaně a povídají si o tom, co život dal… Mají spolu již dvě dospělé dcery – Veroniku a Michaelu. Starší Veronika má dvě děti. Rozálka v březnu oslaví tři roky a Antonín teď v únoru bude mít rok. „Jsou to naše štěstíčka :-),“ říká na vnoučata pyšný dědeček Radek.

Radku, jak ses seznámil se svojí ženou?
V roce 1981 jsem po maturitě v rodném Havířově ve Slezsku začal v Praze studovat teologickou fakultu. Ve stejnou dobu se do Prahy přistěhovala moje budoucí žena se svými rodiči. Její táta byl jako mistr zaměstnán na stavbě nové pražské modlitebny církve adventistů a Vlasta a její sestra zde začaly studovat střední školu. V Horní Plané na Šumavě, kde od narození bydlely, by se kvůli náboženskému přesvědčení na školu nedostaly.

Modlil ses, aby ti Pán Bůh našel ženu?

Po nástupu na teologickou fakultu jsem si začal uvědomovat, že musím najít ženu, která zvládne náročné poslání manželky kazatele. Začal jsem se modlit, aby mi Pán Bůh takovou do cesty poslal. V době studia jsem se v Havířově zamiloval do dcery svého dobrého přítele. Měl jsem za to, že to je ta pravá. Byla rozumná, vážná a zbožná. Nakonec to ale nevyšlo. S Vlastou jsme se setkávali v církevním společenství v Praze na Vinohradech. Byla téměř o osm let mladší puberťačka. Byla krásná, ale lezla mi svým bujarým temperamentem na nervy. Jeden můj kamarád se mne však jednou jen tak mezi řečí zeptal, jestli by se mi nelíbila. Myslím, že to byl hlas z nebe :-). Té myšlenky jsem se už pak nezbavil. Rok na to jsme spolu začali chodit a ještě před její maturitou se vzali. „Sbalil“ jsem ji jako písničkář na jednu hezkou zamilovanou písničku…

Jste oba muzikální?

Já hraju na kytaru, Vlasta na klávesy a léta spolu zpíváme. Doma spolu občas nacvičujeme. Zpívání nás oba ohromně baví, ale je to jedna z mála platforem, na které se dokážeme parádně pohádat :-).

Kde dneska bydlíte?
V Praze ve Stodůlkách. Jako kazatelská rodina jsme se během společného života několikrát stěhovali. Po svatbě v roce 1897 jsme ještě rok a půl spolu bydleli v Praze. Pak jsem byl přeložen do České Třebové. V roce 1992 jsme se vrátili do Prahy, kde jsme se pak služebně stěhovali ještě čtyřikrát.

Co máš na své ženě rád?
Paradoxně to, co se mi na ní původně nelíbilo. Její veselou sangvinickou podstatu a taky pragmatický přístup k životu a obětavost, se kterou o mne pečuje. Pracuje jako sestřička na ambulanci, kde se já léčím s nemocí zvanou roztroušená skleróza.

Prozraď něco z vašeho rodinného života…

Když byla jedna z našich dcer malá, asi tříletá, nakupovali jsme před Vánoci v obchodním domě v Praze na Proseku. Veronika se s ručkama za zády procházela mezi regály a prohlížela si zboží. Zaujala nějakého starého pána, který s ní chtěl zašpásovat, tak k ní přistoupil a zeptal se jí: „Tak co, holčičko, copak ti přinese Ježíšek?“ Veronika se na něj podívala a zřetelně a nahlas prohlásila: „My mu říkáme Pán Ježíš!“ Pán se lekl, pohotově změnil ideologii a zeptal se: „Tak co ti přinese děda Mráz?“ Veronika se zamyslela a odpověděla: „My mu říkáme děda Jenda!“ Starý pán zalapal po dechu a rychle zmizel. Určitě se mu honilo hlavou, který to demagog ono dítě vychovává. Netušil, že se moje žena za svobodna jmenovala Mrázová :-).

V čem vidíš požehnání manželství?
Život ve dvou, kteří jsou jedno. To je báječný vynález. A děti, vnuci a jednou možná i pravnuci…

Děkuji, Radku, za Tvůj čas a těšíme se na vaši návštěvu. Hana Kábrtová