Janička Golkovská: Děkuji Bohu za život

V habartovské základní škole usedly 1. září v 8.B vedle sebe dvě nerozlučné kamarádky, Janička a Justýna. Obě dvě prožily v dubnu letošního roku událost, na kterou nikdy nezapomenou. Zasáhl je elektrický proud na odstaveném vagónu mezi Citicemi a Sokolovem a jen zázrakem přežily, zejména Janička. Od této nehody vnímá zcela jinak život kolem sebe. Je vděčná Pánu Bohu, že nezemřela. Utrpěla totiž popáleniny na 47 procentech těla, z toho 35 procent popáleniny třetího stupně a 12 procent druhého stupně. Čtrnáct dní jí lékaři udržovali v umělém spánku, aby netrpěla ukrutnými bolestmi. Kromě nepřehlédnutelných zranění na jejím těle je také nepřehlédnutelná radost v Janiných očích. Váží si své rodiny, zejména maminky (na fotce s Janičkou), která jí je velkou oporou, ale také svých spolužáků, kteří jí do nemocnice psali, kreslili obrázky a povzbuzovali ji.

Janičko, jak se cítíš?

Moc dobře. Je tolik nového, co poznávám. Dříve jsem si nevšímala věcí kolem sebe, neviděla jsem ty nádherné stromy, pěkné domy, hodné lidi. Dnes se raduji z každého dne. Mnohokrát jsem děkovala Bohu, že mě nechal naživu. Dříve jsem se kvůli různým hloupostem dohadovala s mamkou, ale dneska všechno vidím jinak. Jsem za ni moc vděčná, máme se moc rády. Poznala jsem, jakou v ní mám oporu. Nic mi nevyčítá, nepřipomíná. Když jsme se po mém probuzení viděly poprvé, řekla, že to, co se stalo, je za námi, a že se o tom nebudeme bavit. Jasně, že jsem byla ráda, vždyť jsem ublížila nejen sobě, ale celé rodině. Tolik se o mě báli. Babička mi dokonce přinesla do nemocnice dudlík :-D.

A co tvoje kamarádka Justýna?

 Také s Justýnou nás tato událost sblížila. Zůstaly jsme kamarádkami a já se nebojím říct Justýně všechno a ona zase mě. Justýna byla v nemocnici měsíc a já tři, ale pořádně jsme se tam ani nepotkaly. Jednou jsem ji střídala na operačním sále. Zatímco mě elektrický proud zasáhl především nohy, tak jí hlavně ruce.

Jak se vůbec celá ta tragická nehoda stala?

Jednoho dne jsme šly ze školy – Justýna, Veronika a já. Verča měla rande se svým klukem Fandou v Sokolově a chtěla, abychom jely s ní. Tak jsme jely. Čekaly jsme na něj na Bohemce, ale on nepřišel. Šly jsme tedy na autobusové nádraží, abychom mohly zase jet domů. Justýna ale nebydlí v Habartově, ale ve Svatavě, tak jsme se s Veronikou rozhodly, že ji vyprovodíme domů. Cestou nám Justýna vyprávěla, že když se potřebuje uklidnit, tak chodí k odstaveným vagónům naproti STK v Sokolově. Chtěly jsme se tam tedy podívat. U vagónů jsme si řekly, že si někam sedneme, ale nebylo kam. Spojovací tyč mezi vagóny byla špinavá, tak jsme si usmyslely, že vylezeme nahoru, sedneme si na vagóny a podrbeme. Justýna lezla první a já za ní. Původně měla být druhá Veronika, ale bála se. Když byla Justýna nahoře, tak říkala, že cítí vibrování a že se bojí. Ve chvíli, kdy jsem za ní vyšplhala ještě já, tak se udělal záblesk a dál si už nic nepamatuju. Probrala jsem se na chvilku na lehátku, když mě hasič vezl do vrtulníku. Od táty jsem se později dozvěděla, že opodál cvičila nějaká paní, která uviděla bílý záblesk a slyšela volání o pomoc. Nejspíš jí vděčím za záchranu života, protože ihned přivolala pomoc. Ráda bych jí osobně poděkovala, ale nevím, jak se jmenuje, ani kde bydlí. Vrtulníkem mě odvezli nejdříve do Plzně a potom do Prahy na popáleninové centrum na Vinohradech. Justýna letěla nejdříve do nemocnice v Praze Krči a potom také na Vinohrady. V nemocnici jsem byla dva týdny v umělém spánku a podstoupila devět operací včetně plastiky kůže. Nejvíc mám zasaženou levou nohu, ale mám spálenou i pravou nohu, ruce, hruď, krk. Věřím však, že časem jizvy vyblednou a aspoň trochu se vyhladí. Na levé noze mám poškozenou achilovku, takže úplně nedošlápnu na patu. Čekají mě rehabilitační cvičení.

Jak jsi prožila tři měsíce v nemocnici? 

Po probuzení mi bylo těžko a smutno. Volala jsem mamku, a tak přišly sestřičky a vysvětlily mi, co se stalo. Byla jsem celá vykulená. Dozvěděla jsem se, že mamka za mnou jezdila, i když jsem nevnímala. Postupně jsem si ale na pobyt v nemocnici zvykla a začalo se mi tam líbit. Starali se o mě samí hodní doktoři a hodné sestřičky. Když jsem nemohla usnout, vzaly mě na sesternu, pustily mi televizi a uvařily kakao. Už před úrazem jsem si moc přála stát se zdravotní sestřičkou. Teď po něm to chci ještě víc. Chtěla bych pomáhat lidem, a když ne v nemocnici, tak třeba jako sociální pracovník. Do nemocnice za mnou dokonce docházeli i pražští učitelé. Učila jsem se matematiku, český jazyk, angličtinu a počítače. Skamarádila jsem se s Hankou z nadace Lékořice, která si do nemocnice přicházela hrát s malými dětmi. Těšila jsem se na ni, ráda jsem si s ní povídala. Také jsem tam poznala kamarádku Lucku z Velkých Popovic. Utrpěla úraz při grilování. Hodně mi dělaly radost obrázky a vzkazy od mých spolužáků ze školy, které mi mamka přivážela. Jsem ráda, že jsem s nimi mohla zahájit nový školní rok. Chovají se ke mně moc hezky, i paní třídní učitelka Martina Vaňková.

Janičko, jaké máš koníčky?

Ve škole mě baví matematika a výtvarka. Chtěla bych se naučit hrát na klavír. Baví mě telefon, hraju na něm hry a povídám si na facebooku s kamarády. Dneska (5.9.) myslím na mého kamaráda a spolužáka Honzu Bakuru, který šel na dva měsíce do střediska výchovné péče. Honza je jako můj další brácha. Jinak bráchy mám dva, desetiletého Tomáše a rok a půl starého Samuela. Také mám ještě tříletou sestru Šarlotu. Mám hodně babiček, prababiček, dědků, pradědů a dalších příbuzných. Jsme velká rodina a skoro všichni bydlí v Habartově. Moji rodiče Hana a Tomáš se rozešli, když mi bylo osm a půl. Táta za mnou teď po úrazu jezdil do nemocnice a také doma nás s Tomem navštěvuje. Byl teď v nějakém klášteře, kam nesmí ženy, a přivezl mi odtamtud náramek s bílým kamínkem, na který nikdy nesáhla žádná žena. Já byla první :-). Táta bydlí se svou přítelkyní v Nejdku.

Jaké máš ráda jídlo, jakou barvu, muziku?

Cordon bleu. To je řízek plněný šunkou a sýrem. Barvu mám ráda fialovou a můj nejoblíbenější zpěvák je Ben Cristovao. Pan Daniel Doležal, psycholog z nemocnice, mi přinesl tílko a CD podepsané Benem, on se s ním totiž zná.

Chtěla bys něco vzkázat lidem?

Tak chtěla bych poděkovat. Jsem vděčná rodině, kamarádům, spolužákům, lidem v našem  sboru církve adventistů v Sokolově, všem, kteří jste na mě mysleli a přáli si, abych se uzdravila. Byla bych moc ráda, kdybyste si ze mě vzali ponaučení a vždycky přemýšleli o tom, co děláte. Dávejte na sebe pozor.

Janičko, moc Ti děkuju za Tvoje odpovědi a starosti o lidi kolem sebe. Máme Tě rádi a jsme moc šťastní, že tě Pán Bůh zachoval při životě. Věřím, že mu to v budoucnu mnohonásobně vrátíš.

Hana Kábrtová