Příběhy našich sousedů z pera studentů gymnázia

Studenti Gymnázia Sokolov sepsali a natočili v rámci vzdělávacího projektu neziskové organizace Post Bellum Příběhy našich sousedů v doprovodu svých učitelů vzpomínky dvou členů sokolovského sboru adventistů – Bohuslava Zámečníka a Tomáše Kábrta. Studenti měli za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit reportáž či dokument. Výsledky jejich práce si můžete prohlédnout zde: Bohuslav Zámečník (Marie Rozmušová, Markéta Šteklová, Veronika Pavelková a Jiří Pokorný) a Tomáš Kábrt (Anežka Boroličová, Jana Burianová, Nikol Dvořáková, Ann Kašáková)

Studenti gymnázia napsali:

Tomáš Kábrt – stručná biografie Tomáš Kábrt se narodil 15. 2. 1965. V té době bylo určité politické uvolnění. Vyrůstal převážně se svými vrstevníky, protože jeho bratr je o 8 let starší. Časem si uvědomil, že se vlastně nachází v systému, se kterým nesouhlasí. Nelíbilo se mu, že měl zakázáno poslouchat hudbu, kterou měl rád, číst knihy, které chtěl. Proto začal na střední škole s přáteli vydávat první časopisy. Kolem 20tého roku se tomu začal věnovat naplno a s dalšími lidmi vydával časopis Západočeský průser a Západočeský stres. Protože tyto tiskoviny byly nelegální, tiskli si je sami. Ve vydávání časopisu se angažovaly desítky lidí. Také založil svou kapelu Luncheon beat a psal texty pro známější kapelu Beatové družstvo. Komunismus pro pana Kábrta znamenal samé předstírané jásání davů, oslavy vítězství. V textech své kapely vyjadřoval své pocity a postoje k režimu. Měli za to, že jim komunisté všelicos tají. Například se zajímal o emise a doly všeobecně. Z této doby mu zůstal velký zájem o ekologii. Pro své nesouhlasné postoje měl oplétačky s veřejnou bezpečností – policií. Prohledávali mu byt, brali mu například jeho kontakty na ostatní osoby. S vrstevníky si mysleli, ve své mladické naivitě, že když si nebudou všímat toho režimu, takže on si bude všímat jich. Jenže najednou je začali zatýkat, předvádět na výslechy a násilím ukončovat četné „protistátní“ akce. Bylo samozřejmostí daného věku, že hledali útěchu v alkoholu, drogách a sexu. Časem si Tomáš Kábrt uvědomil, že tudy cesta nevede a setkal se s Biblí a osobou Ježíše Krista. Věřící je doposud. V tomto okruhu se seznámil se spoustou nových lidí a mimo jiné zde potkal i svou budoucí ženu Hanku. I při této cestě hledání sama sebe, měl před sebou stále stejnou překážku – režim. Komunistická ideologie je totiž ateistická. Vysvobozením pro něho i pro celou naši zem, byl rok 1989 a Sametová revoluce. Pomáhal s rozmnožováním svobodných tiskovin = kopíroval tiskopisy. Také řídil přípravu prvních svobodných voleb v Sokolově. V roce 1990 se ve svých pětadvaceti letech oženil. Se svou ženou má dva syny a jak sám uvádí: je již 26 let šťastně ženatý. Starší syn pomalu končí studia na stomatologii a teologii a mladší syn po studiích v Yorku studuje v Londýně, na což si sám zřídil studijní stipendium. Žena Hanka je profesorkou na ISŠTE v Sokolově a pan Kábrt pracuje jako novinář a přednáší o náboženství na školách. Dle jeho vlastních slov si velmi váží toho, že už dvacet sedm let je svobodný. I kdyby se to změnilo, i kdyby zase nastala nějaká totalita, což je dle jeho mínění pravděpodobné, tak těch 27 let už mu nikdo nevezme. Užil si to a stále užívá.

Bohuslav Zámečník se narodil v roce 1948. Měl dva starší bratry, jeden již zemřel, a mladší sestru. Jeho nevlastní otec zemřel ve válce. Matka a nevlastní bratři odešli do východního Německa, kde ale panovala velká chudoba, tak se vrátili zpět do Čech. Zde se matka seznámila s budoucím otcem pana Bohuslava. To byl velice odvážný muž. Dokazuje to i tento příběh: Kolem roku 1946 pracoval otec ve stejném podniku s Bohuslavovou babičkou. Díky tomu se dozvěděl, že má v Německu dceru, a že se chtějí dostat zpět. Když už byli za hranicemi v lese, poslali nejstaršího syna k babičce, kde byl náhodou na návštěvě i otec. Ten na nic nečekal, vzal trakař a dojel si pro ně. Od té chvíle je považoval za vlastní. V Čechách žili se spoustou obtíží, avšak lépe než v Německu. Největší problémy byly se školní docházkou. Adventisté sedmého dne za den odpočinku považovali sobotu. Jenže v ten den se chodilo do školy. Proto měli stále problémy s úřady, zejména po zákazu církve v roce 1952. Ten trval 4 roky. Jeho otec za to byl dokonce uvězněn. Nemohl ani dále studovat, protože jeho rodina byla označována za „Germány“ a náboženské fanatiky. Dětem to naštěstí bylo jedno, takže na své dětství vzpomíná pan Zámečník v dobrém. Ale učitelé tak tolerantní nebyli. Upřednostňování jiných dětí a nenávist byly na denním pořádku. Dospělost už pro pana Zámečníka vypadala pozitivněji. Dlouhá léta pracoval na šachtě jako opravář a později se vyučil elektrikářem. Jeho víra ho provázela po celý život. Když se ocitl s některým ze spolupracovníků o samotě, ptali se ho na jeho vyznání a svěřovali se mu. Jednou za ním přišel jeho kamarád a chtěl na něm Bibli vázanou v pěkné kůži. Na otázku, k čemu ji potřebuje, odpověděl: “Pořídili jsme si pěknou skříň s prosklenou policí a Bible by v ní vypadala opravdu dobře“. Pan Zámečník nikdy o zaměstnání kazatele neuvažoval. Stejně se k němu nakonec dostal, a to přes církev, která mu tuto možnost poskytla. Nejprve ale musel vystudovat příslušnou školu. Jeho práce ho zavedla do mnoha koutů republiky, a proto na více než 20 let opustil Sokolov. Kapitola sama o sobě jsou vězni, se kterými se pan Zámečník setkával a stále setkává. Někteří z nich se dokonce přidali k věřícím a nechali se pokřtít. Hned na to nás ale upozornil, že nikoho nikdy nepřesvědčoval. Také mu vyprávěli své životní osudy. Ve zralém věku se vrátili se svou manželkou do Sokolova. Při jedné procházce se snažil najít nějaké staré známé. Jenže si neuvědomil, že se dívá po špatné věkové kategorii. Dcera ho upozornila, že by se měl dívat po starších lidech. Od té doby žije spokojeně se svou manželkou v činžovním domě. Je v důchodu, proto pracuje s vězni již jen jako dobrovolník. Když jsme se s panem Zámečníkem rozcházeli poprvé, zjistili jsme, že i přesto všechno, co prožil, zachovává optimismus. Je to velmi milý a příjemný pán.