HanaCo znamená podobat se Bohu? Vládnout, či sloužit?

Kázání Hany Kábrtové v Sokolově 9.4.2016

Bible, 1. kniha Mojžíšova 1, 24 – 28: I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Milé sestry, milí bratři, vážení přátelé,

na začátku vám dám hádanku:

co je to? Má to končetiny, hlavu s nosem, očima, ústy, tvářemi, má to kůži, záda, břicho, srdce, žaludek, játra, plíce, střeva atd. atd.  (medvěd, žirafa, pes, opice, člověk, tygr, kočka….)

Správnou odpovědí je, že se jedná téměř o všechny suchozemské živočichy včetně člověka. Všechny tyto živočichy tvoří Pán Bůh šestý den. Nepřemýšleli jste někdy o tom, proč si Pán Bůh nenechal na člověka jeden samostatný den? Člověk je přeci podle nás vrchol stvoření, nezasloužil by si zvláštní pozornost? Nebo je to jinak?

Podle biblické zprávy o stvoření je každý živočich, nejenom člověk, duší živou. V kralickém překladu začíná šestý stvořitelský den, což je 24. verš první knihy Mojžíšovy takto: Řekl též Bůh: Vydej země duši živou….

Člověk byl Bohem stvořen v jeden den úplně stejně jako ostatní živočichové, má podobné vzezření jako některá zvířata, má stejné vnitřní i vnější orgány a stejně jako ostatní živočichové je duší živou. Nemůžeme ani říct, že by zvířata nepřemýšlela jako lidé – jak ta se umí starat o svá mláďáta, o své živobytí, jak se zvířata umí bát, trápit, jak umí mít ráda, a to dokonce i člověka! Asi vás možná ani teď neudiví, že člověk, nebo-li adam, je v hebrejštině pouhým obecným označením jednoho druhu živočicha :-).

A přece se z Bible dozvídáme, že existuje rozdíl mezi člověkem a ostatními druhy živočichů. Jaký? Pojďme si jej společně ukázat, pojďme se zamyslet nad tím, v čem spočívá podstata lidství. Kdy je člověk opravdu takovým člověkem, jakého ho stvořil Pán Bůh. Pro úvahu nad těmito otázkami jsem si vybrala dvě přímé Boží řeči. První je přímá řeč Boha Stvořitele a druhá je přímá řeč Božího syna Ježíše.

1) Bůh Otec nám říká, jak vypadá člověk jím stvořený.

  1. kniha Mojžíšova 1, 26: I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

Jen člověk je stvořen, aby zobrazoval Boha. Již v tomto textu nalézáme odpověď na otázku, v čem spočívá podstata lidství. Člověk je tvořen Bohem a Bohu se podobá. Pokud tyto podmínky splňuje, je adam skutečně člověkem; jinak zůstává pouhým živočichem. Shrnutí: aby člověk nebyl pouhým živočichem, musí se podobat Bohu. Člověk dostal od Pána Boha úkol, jaký nedostal při stvoření nikdo jiný. Má jej zobrazovat, a tak o něm vypovídat.

Jak se má ale člověk Bohu podobat? Jak tento úkol máme zvládnout, se z příběhu stvoření nedozvídáme. Přesto zde nějaký náznak již můžeme nalézt. Zkusme se vrátit do textu – druhá věta 26. verše: hned po informaci, že byl člověk stvořen k Božímu obrazu, čteme, že máme panovat nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Asi si ještě dokážeme představit, co znamená panovat nad svým psem, ale panujete také nad vrabcem, sýkorkou, užovkou, či delfínem? Není divné, že Bůh chce, abychom panovali nad živočichy, které člověk nedokáže ovládnout: plazi, ryby, ptáci – tato nezvladatelná a neovladatelná zvířata ještě zvlášť vyjmenovává. Jakoby si z nás na první pohled dělal legraci. Přeci nejde panovat nad kaprem :-)! Klíčem k pochopení a vysvětlení našeho úkolu můžeme hledat ve slovese panovat. A protože se máme podobat Bohu, podívejme se, jakým způsobem panuje Bůh.

Matouš 20, 20 – 28: Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. On jí řekl: „Co chceš?“ Řekla: „Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království.“ Ježíš však odpověděl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?“ Řekli mu: „Můžeme.“ Praví jim: „Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry. Ale Ježíš si je zavolal a řekl: „Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Jakým způsobem Bůh tedy panuje? Sestupuje, snižuje se, sklání se k nám, slouží nám. V hebrejštině panovat znamená sestupovat, sklánět se. Panovat nad někým znamená podle Boha pravý opak než panovat podle člověka. My když říkáme panovat, tak si představujeme nadvládu a moc, a to se nám líbí, Bůh, když panuje, tak k nám sestupuje, sklání se, slouží nám, a to se nám také líbí, dokud to dělá Bůh a nemusíme to dělat my.

Jenže: Bůh stvořil člověka, aby byl podobný Bohu, aby panoval na zemi tak, jako panuje nám náš Bůh. A jak jsme si řekli, že nám panuje náš Bůh? Nesedí na trůnu a neporoučí svému stvoření odněkud z výšky, ale sestupuje do naší bídy, do našeho pekla, nechává se nespravedlivě a potupně křižovat, vydává se člověku tiše a bezbranně.

Nebudí ve vás informace, že jako lidé nemáme vládnout, ale sloužit, zklamání? My se dozvídáme, že člověk byl stvořen k tomu, aby se skláněl k celé zemi, aby sloužil, dokonce i zvířatům, jako jsou ptáci, plazi či ryby. Pro všechny, i pro ty nejmenší, má být člověk služebníkem a otrokem! Není lepší být jiným druhem živočicha? Takovým, který nemá za úkol panovat? Ještě chceme být tím vzácným druhem živočicha adamem, který panuje nad celou zemí? Chceme být lidmi i za cenu toho, že se máme Bohu podobat a že máme panovat nebo-li sestupovat do bídy druhých jako On?

2) A pojďme do druhé části, kdy bude připomenuta Boží řeč Ježíšova při kázání na hoře o tom, jak vypadá zvláštní druh živočichů zvaný člověk. Tedy ten, jehož úkolem je podobat se Bohu. Což je tedy mým nebo Tvým úkolem.

Ježíš blahoslaví v kázání na hoře své učedníky za to, že na Ježíšovu výzvu všechno opustili, všeho se zřekli a šli za ním. Chodí s ním, žijí s ním a následují ho, kamkoli je vede. Mají jen jeho. Na světě nemají nic, u Boha mají všechno. Plní úkol, který dostali od Pána Boha. Zobrazují jej svými životy. Zkuste při jednotlivých blahoslavenstvích pomyslet na sebe – jak jsem na tom já? Blahoslaví Ježíš i mě? Jsem jeho opravdovým učedníkem?

Matouš 5, 1- 15: Když spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je:

            1) „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské – učedníci se zřekli nejen všeho majetku, ale i své vlastní duchovní sebejistoty, zkušenosti, poznání, pro něho to všechno ztratili. Uprostřed chudoby a vědomí vlastní bezmoci jsou dědici království nebeského.

            2) Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni – učedníci se zřekli nejen majetku, vlastního poznání, ale toho, co svět nazývá štěstím; svět fantazíruje o pokroku, síle a budoucnosti, ale učedníci vědí o skonání všeho v tomto světě, soudu a příchodu království nebeského, na které svět není vůbec připraven; učedníkům je lidí líto, nesou jejich utrpení mocí toho, který nese je.

3) Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví – učedníci jsou tišší, ustupují, nechají se odstrkovat, nedělají povyk, když se jim děje křivda, snášejí ji, nevznášejí své nároky, ale vzdávají se Božímu slovu.

            4) Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni – Kristovi následovníci se zříkají vlastního práva, vlastní spravedlnosti a lační po Božích očekáváních a spravedlnosti.  

            5) Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství – učedníci mají nepřekonatelnou lásku k malým, nemocným, ubohým, k poníženým, k trpícím bezpráví a zavrženým. Jak se stavím k těm, kteří si milosrdenství třeba ani nezaslouží? K vězňům? K uprchlíkům? Dojalo mě, když jedna Ježíšova učednice z našeho sboru si dělala starosti o děti na hranicích: „Musí jim být hrozná zima, tak ráda bych jim pomohla,“ říkala, aniž by jakkoli řešila správnost či nesprávnost jejich počínání. Pořád viděla člověka a Boží milosrdenství.

            6) Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha – kdo má čisté srdce? Jen ten, kdo své srdce zcela odevzdal Ježíšovi, aby on nad ním panoval – kdo své srdce neposkvrnil vlastním zlem, ale ani vlastní dobrotou.

            7) Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími – Ježíšovi následovníci jsou povoláni k pokoji, jejich pokojem je Ježíš. Nebudou pokoj jenom mít, ale také jej sami působí jako synové, představitelé, nástroje Boží.

            8) Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské – Ježíš své učedníky blahoslaví i tehdy, když netrpí přímo kvůli vyznávání jeho jména, nýbrž vůbec pro spravedlivou věc. Odpor, nenávist a pohrdání většiny je pro ně znamením Boží spásy.  

9) Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.

Milí přátelé, nebojíte se? Ještě chcete stále být člověkem, který se podobá Bohu? Chcete být Ježíšovým učedníkem, který se zříká svého sebevědomí, zajištěnosti, štěstí, práva, spravedlnosti, cti, moci a nechává zazářit ve svém srdci Ježíše?

Dovolte mi malé shrnutí. Být člověkem podle Božího plánu znamená podobat se mu. Podobat se mu tím, že stejně jako On panuje nad námi, budeme i my panovat nad celou zemí. Panovat v hebrejském významu znamená sestupovat, sloužit, snížit se, být služebníkem a otrokem. To stejné v podstatě v kázání na hoře připomíná Ježíš svým následovníkům, tedy lidem, kteří se dobrovolně rozhodli plnit Boží pověření být Božím obrazem, tedy nám. Učedníci, nebo-li my, jsme blahoslavení tehdy, když se svobodně všeho zříkáme pro Krista a stáváme se dobrovolně a z lásky naším rozhodnutím a jen z Jeho moci Jeho podobou, když se Ježíš stává středem, počátkem i koncem našeho života.

Ježíš končí svoje blahoslavenství při kázání na hoře dvěma výroky. Matouš 5, 13 – 16: Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. 

Milí přátelé, pokud nechceme být pouhým smrtelným druhem živočicha, ale vybrali jsme si, že chceme být člověkem tak, jak nás stvořil Pán Bůh, ať chceme, nebo nechceme, jsme solí a světlem tohoto světa. Nečteme, že máme být solí, že máme být světlem, ale čteme, že jsme solí a jsme světlem. Pouze sůl, která pozbude chuti, už nemůže být zachráněna. Beznadějně je ztracena církev, která přestane být tomuto světu solí. A církev se skládá z jednotlivců, z nás. Tak jako neviditelně působí sůl, tak naopak je viditelná záře světla.

Přeji nám všem, abychom se podobali Pánu Bohu, abychom mu dokázali plně a cele odevzdat svoje životy a aby náš život byl pro ostatní solí, která je neviditelně slaná, a světlem, které je velmi dobře vidět po celém kraji. Abychom nebyli jen dalšími přízemními živočichy přežívajícími od potravy k potravě a od povyražení k povyražení, ale lidmi, ve kterých Bůh rozezná svůj svatý obraz.  Amen