Za pouhý kousek papíru byl oběd

Ukázka z připravované knihy Hany Kábrtové, která bude obsahovat povídky a postřehy z jejího pestrého života. Podněty do knihy sbírá a píše již několik let.

Jako malá jsem chodila do mateřské školky a pozorovala, jak odtamtud děti postupně odcházejí do školy. Čekala jsem na svoji příležitost jako na smilování. Já se tak těšila! Byla jsem touhou po škole přímo posedlá. Často jsem chodila kolem domu s míčem a snila, jaké to bude, až přijde řada na mě. Mám o rok starší sestru, Janu, a ta tedy šla do školy o jeden rok dřív. Mlsně a závistivě jsem si po večerech prohlížela její učebnice, sešity a podobné vlastní si zakládala. Co mě ale nejvíc uchvátilo, byla možnost stravování v jídelně za pouhý kus papírku, kterému se říkalo stravenka. Na každý den jedna stravenka a za ni oběd. Jídlo za kousek lístku, neuvěřitelné!

Dostala jsem nápad. „Nemůže být těžké podobné stravenky si vyrobit,“ přemýšlela jsem a také se hned dala do práce. Vytáhla jsem čtvrtku, a protože mi bylo teprve pět let a nešlo mi to až tak dobře, neváhala jsem požádat o pomoc maminku. Celý večer se mnou rýsovala, nadepisovala čísly a vybarvovala stravenky, abych je měla navlas stejné jako Jana. Ani spát jsem nemohla s pocitem, že už i já mám možnost jít do velké školní jídelny, protože mám lístečky, za které se vydávají obědy.

Hned druhý den v poledne jsem se nenápadně vypařila z domova. Stravenku v kapse jsem si ještě několikrát zkontrolovala a uháněla jsem do školy. Po vůni jsem celkem snadno našla školní jídelnu, kde jsem chvilku zpovzdálí pozorovala, jak to v ní funguje. Rychle jsem pochopila systém vydávání obědů a postavila jsem se jako ostatní děti do fronty. U okénka byly kuchařky a před nimi umělohmotná nádoba, kam se stravenky házely. Sebevědomě jsem vhodila lístek, který mi maminka v nevědomosti, co s ním zamýšlím, vyrobila, a od kuchařky jsem přijala svůj první školní oběd. Tehdy jsme měli rýži s nějakou omáčkou a masem. Všechno jsem snědla, talíř odnesla na určené místo a zase jsem běžela domů.

Večer mě ale trošku tížilo svědomí. „Mám vyprávět, jak jsem byla dneska na obědě?“ zvažovala jsem. Asi jsem alespoň maličko tušila, že to moje obědvání nebylo úplně v pořádku. Nakonec jsem vše vyklopila. Mamča na mě koukala jak opařená.  Stravenky mi byly zabaveny a já jsem se podruhé do jídelny podívala až v době, kdy jsem konečně chodila do první třídy!