Sokolovský sbor se představuje…

Hana Kábrtová

Hana Kábrtová: Raduji se z Boha

Učitelka a sociální aktivistka Hana Kábrtová z Libavského Údolí (na fotce s rodinou) zakládá v těchto dnech v Sokolově, při místním sboru církve adventistů, regionální pobočku nové republikové Pečovatelské služby Petrklíč. Posláním této organizace je pomáhat terénním způsobem potřebným seniorům v jejich domácnostech a rodinách efektivnějším, ekonomicky dostupnějším a dlouhodobě udržitelným způsobem v co nejvyšší kvalitě. Projekt založený ředitelem Domova důchodců v Ústí nad Orlicí Janem Vojvodíkem podporuje jako celostátní projekt Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR.

Jaký je tvůj vztah k tomuto regionu?

V Sokolově jsem se předposlední den v roce 1969 narodila a celý život na Sokolovsku žiji. Nyní učím na Integrované střední škole technické a ekonomické v Sokolově český jazyk, literaturu a občanskou nauku. Bydleli jsme původně s rodiči Janou a Ivanem a mými dvěma sestrami – starší Janou a mladší Ivankou na Březové, tam jsme také všechny tři chodily na základní školu. V mých 18 letech, když jsem odmaturovala na sokolovském gymnáziu, jsme se přestěhovali z Březové do Šabiny a v současné době žiji s vlastní rodinou, manželem a dvěma syny, dvacet pět let v Libavském Údolí. (vpravo s maminkou)

Pocházíš z věřící rodiny?

Doma jsme o Bohu nemluvili a ve škole nám říkali, že Bůh je výmysl ustrašených lidí, kteří si nedovedli vysvětlit různé přírodní úkazy. Byla jsem pilná školačka a vše, co nám říkali, jsem brala vážně. Jako děti jsme si z představy Boha spíše dělali legraci. Ráda bych ale zde zmínila moji nejoblíbenější učitelku Evu Knorrovou, která byla vždycky mým velkým vzorem.

Znala jsi někoho věřícího?

První věřící člověk, kterého jsem v životě potkala a netajil se tím, byl můj táta, když v mých patnácti letech uvěřil v Boha, obrátil se ke Kristu a změnil svůj život. Myslela jsem si, že se zbláznil. Brala jsem dokonce jako křivdu, že změnil svůj život kvůli někomu, kdo „neexistuje“ a ne kvůli nám doma, kteří jsme ho měli rádi. Musela jsem ale pořád přemýšlet o tom, jak hodně a trvale se změnil k lepšímu. Přestal se opíjet a způsobovat nám trápení a naopak se začal více starat o rodinu a žít čestně. Řekla jsem si, že dokážu taky žít správným životem, ale bez Boha. I když jsem se hodně snažila, vůbec se mi to nedařilo, pořád jsem selhávala. (vpravo s nejlepší kamarádkou ZŠ Ilonou Mlejnkovou – já jsem ta malá – vždycky jsem se bála, že budu malá po babičce, ale dneska jsem o hlavu vyšší než Ilona :-)))

Co tvůj postoj změnilo?

Dostala jsem od táty Bibli a začala jsem ji číst. Každý den jsem o Bohu přemýšlela, o čistém a opravdovém životě. Odmalička mě pronásledoval pocit viny, vnitřně jsem toužila po odpuštění a nalezení smyslu života. Tolik jsem potřebovala vědět, pro co mám žít, a tady se nabízelo něco, co mi pronikalo až do morku kosti. Nebylo dne, abych o Bohu nepřemítala. Tolik jsem si přála, aby byl! Na Pedagogické fakultě v Plzni byla tehdy nejobávanější zkouška z „dějin mezinárodního dělnického hnutí a Komunistické strany Československa“. Mnoho spolužáků touto zkouškou neprošlo a já z ní měla strach. Přestože jsem byla apolitická, komunismus mi byl odporný a nechtěla jsem se jím zabývat. Řekla jsem proto v duchu Bohu, že jestli existuje, tak ať mi to ukáže na této zkoušce. Když přišel její termín, bylo to v červnu 1989, šla jsem na ni zcela nepřipravená a na otázky jsem tam neodpovídala. Zkoušející mi přesto do indexu zapsal zkoušku jako splněnou. Vyšla jsem ven a zažila do té doby nepoznaný pocit štěstí. Ne z té zkoušky, ta mi byla celkem lhostejná, ale z Boha, z jeho mocné přítomnosti v mém životě. Našla jsem smysl života, byl jím Bůh. Celou cestu na kolej jsem poskakovala radostí. A každému na potkání jsem vyprávěla, že nás miluje Bůh. Nikdo ze spolužáků mi nemohl uvěřit, že zkoušku mám. Od té doby mě už radost z Boží přítomnosti neopustila.

Jak sis vybrala církev?

Vlastně jsem neznala jinou, než tu, kterou nám doma představil táta – církev adventistů. Našla jsem si v Plzni nedaleko vysokoškolských kolejí kurz Bible, který vedl toho času již kazatel této církve Sokolovák Bohuslav Zámečník, který přivedl do církve mého tátu. Hltala jsem každé slovo. Začala jsem se modlit a chodit do sokolovského sboru adventistů, kde už byl můj táta, sestra Jana a švagr Luboš. Potkala jsem tu i mladé lidi, které jsem znala z dřívějšího prostředí hospod a rockových koncertů, i mého nynějšího manžela Tomáše. To byl zase první člověk v mém životě, který mi neříkal „hlavou zeď neprorazíš“, ale naopak mě i všechny kolem povzbuzoval, aby se postavili každé nespravedlnosti. I když byl za to pronásledován i vězněn tehdejší tajnou komunistickou policií StB. Kvůli chození s Tomášem mě vyslýchali na StB a tam mi vyhrožovali, že když se s ním nerozejdu, tak mě vyhodí ze školy. Dalšími obávanými předměty na Pedagogické fakultě byly tehdy „marxisticko-leninská filozofie“ a „vědecký ateismus“. Spolužáci si mě dobírali, že jestli jsem prošla „dělnickým hnutím“, tak na „marxismu“ a „ateismu“ tehdy už jako jako věřící nemám vůbec žádnou šanci. Řekla jsem všem, že se nebojím, že se o to Pán Bůh postará. A tak se i stalo. Když se přiblížila zkouška, přišla demokratická revoluce roku 1989 a oba ty hloupé předměty i celá StB byly zrušeny. Takže teď už víš, proč ta revoluce vlastně byla :-).

Co tě přivedlo k sociální práci?

Srdeční vztah k této službě jsem získala jako zakladatelka a vedoucí jednoho z prvních Domů na půli cesty v ČR, který vznikl v roce 1998 v Kynšperku z iniciativy Pavla Čáslavy, tehdejšího ředitele Okresního ústavu sociálních služeb Sokolov. Toto zařízení jsem vedla 10 let a za tu dobu jím prošly asi dvě stovky dospívajících mladých lidí z dětských domovů a výchovných ústavů. Pomáhali jsme jim zorientovat se v životě, přijmout vlastní odpovědnost, najít práci a samostatné bydlení. S mnohými jsem v kontaktu dodnes. Největší radost mám samozřejmě z těch, kteří se stali i součástí mé křesťanské rodiny – DSCN3838 Julka, Míša a Jára. Po návratu do školství jsem pokračovala v sociální práci jako dobrovolník a loni, když církev z tak zvaných restitucí vypsala sociální granty, jsem vytvořila projekt na pomoc seniorům, zdravotně znevýhodněným a lidem s nízkými příjmy ze sborů adventistů Tabita. Grant jsme získali a již druhý rok tu v regionu tři ženy pomáhají za přivýdělek osmi zdravotně potřebným.

Co na to tvá rodina?

Sociální práci mohu dělat jen proto, že mám dobré rodinné zázemí, že mě všichni doma podporují a pomáhají mi, když potřebuji. Synové jsou bezproblémoví, radostní lidé, kteří stejně jako já spoléhají na Pána Boha. Starší Daniel studuje teologii na semináři v Sázavě a zubní lékařství na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Plánuje si v Chebu otevřít zubní kliniku, kde by placená péče o bohaté pacienty dotovala péči o chudé. Mladší Martin studuje ekonomii a politiku na britské London School of Economics, i jeho snem je být užitečný společnosti a přispět k systémovým ekonomickým řešením sociálních problémů. Jsou naší velkou radostí. Vážím si i podpory mých rodičů, zejména mé maminky, která je mou nejlepší přítelkyní. Velmi mě baví a zajímá Bible a duchovní literatura a jejich společné probírání a uvádění do praxe.

Jaké jsou plány s pečovatelskou službou Petrklíč?

Nejbližší zasedání výboru Českého sdružení církve adventistů 10.4. má dát sborům možnost, aby poskytly Petrklíči prostory ve svých modlitebnách pro schůzky zájemců, školení a přednášky. Připravujeme propagaci služby nabízející práci budoucím pečovatelům a službu budoucím klientům. Díky Tabitě máme v Sokolově už dobrý základ i zkušenosti a máme na co navazovat. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR schválilo na rozjezd služby v ČR více než 9 milionů korun a náš region bude jedením z prvních po České Třebové, kde služba již úspěšně působí rok.

Co bys chtěla sama říci na závěr?

Bible nám říká, že lidé na okraji společnosti jsou často blíže Bohu, než lidé bohatí a úspěšní. My zaopatření si většinou myslíme, že se o chudé staráme, ale ve skutečnosti je to Pán Bůh, kdo se o ně stará, a já se cítím velmi obdarovávána tím, že smím být u toho, že mě třeba i Bůh při tom používá. Proto jsem s těmito lidmi opravdu šťastná. Máme každou sobotu od 16 hodin v modlitebně našeho sboru na Kraslické bohoslužby s romskou kapelou, kam chodí i lidé bez domova. Odnesli si ze sboru několik Biblí. Jaká pak byla má radost, když jsem za několik dní šla sokolovským parkem a na obrubníku tam seděl jeden z nich zcela ponořený do četby Písma svatého.

Máš nějaké přání?

Přála bych si být člověkem, ve kterém žije Pán Bůh. Denně se modlím, abych nechávala Pána Boha skrze mě zářit do světa, abych svým životem oslavovala Boží jméno. Jedině takový život považuji za smysluplný a naplněný. Někdy se mi to nedaří, někdy trochu a někdy více. Když jsou lidé kolem mě s Bohem šťastní, když se jím nechávají nalézt, jsem také šťastná. A když se mohu díky Bohu nějakým způsobem přičinit na radosti a spokojenosti druhých, jsem úplně nejšťastnější. (tk)