Ludvík Zámečník: Bůh osvobodil mou duši

ludvík č.Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Lukáš 23, 39-45

             Rádi a často si na bohoslužbách připomínáme z Ježíšova života jeho kladný a laskavý vztah k bezdomovcům, vězněným, prostitutkám, cizincům a dalším chudákům, kteří zcela změní svůj život při setkání s Ježíšem. Když Ježíš navštívil zloděje Zachea v jeho domě, Zacheus slibuje polovinu svého majetku rozdat chudým a vrátit čtyřnásobek peněz těm, které ošidil. Takhle mocně dokáže Ježíš změnit lidské srdce. Zločinec na kříži, který jistě není odsouzen k trestu smrti bezdůvodně, se k Ježíši obrací ve chvíli popravy a Ježíš mu i v takovou chvíli dává ujištění o své lásce a naději. Dobře se nám poslouchá o Boží spravedlnosti, která je tak jiná než ta naše lidská, dokud se nás tyto příběhy nijak nedotýkají.

Jak se žije Ludvíku Zámečníkovi s nejspíš doživotním přízviskem „orlický vrah“ poté, co se před pěti lety setkal s Pánem Bohem? Členské shromáždění sokolovského sboru rozhodne v nejbližších dnech o jeho přijetí do svých řad. Ludvík Zámečník byl v roce 1997 odsouzen k doživotí. Prošel nejpřísnějšími věznicemi na Mírově a ve Valdicích a nyní „sedí“ v hornoslavkovském vězení s mírnějším režimem.

Do církve adventistů vstoupil v roce 2010 svatým křtem poté, co se scházel k biblickým hodinám s tehdejším kaplanem věznice Valdice Bohuslavem Zámečníkem. Stal se členem sboru Turnov, kde v té době kaplan Zámečník působil také jako kazatel. Není náhoda, že mají oba stejné příjmení. Když Ludvík přemýšlel, jaké nové příjmení si vezme, aby ochránil svoji rodinu před dalšími útoky médií a dalších lidí, nenapadlo ho jiné než Zámečník. „Bohouš je pro mě takovým druhým tátou a neexistuje slovo, které by vystihlo, co pro mě všechno znamená. Nejen, že jsem díky němu mohl poznat Pána Boha, ale ukázal mi cestu pokory, díky čemuž jsem se zklidnil a dostal se pryč z Valdic,“ říká Ludvík. Vyznání své víry popsal již v časopisu Advent 7/ 2012 v článku s názvem „Od azurového pobřeží ke křestní lázni v doživotním vězení aneb cesta za vyššími životními hodnotami…“

Ludvíku, změnil se tvůj život od tvého křtu v roce 2010 ve Valdicích?

Mnoho věcí  se změnilo k lepšímu. Považuju za zázrak, že se mi po těch letech ve Valdicích či Mírově podařilo dostat až do zdejší režimově mírnější věznice, kde se můžu například v důstojnějších podmínkách setkávat se svými blízkými a zejména s naším bratrem Bohoušem. Umožnili mi třeba strávit celý rok i v normálním velkém kolektivu, kde jsem mimo jiné mohl denně chodit pracovně na zahradu nebo upravovat záhony po areálu, podílet se na šití panenek pro děti do nemocnic apod.

Jsi v kontaktu se svojí rodinou?

Pravidelně za mnou jezdí maminka, brácha, dle možností i dlouholetý kamarád, ale nejčastěji jsou to teď samozřejmě bráškové a sestry z církve. Mnoho let mě navštěvovala dnes už moje bývalá žena. Jsem jí opravdu moc vděčný, hodně pro mě udělala a svým způsobem mě tak připravila na to, abych vše zvládl sám i do budoucna. Přestože kvůli mě hodně vytrpěla, mám v ní oporu stále. Loni v létě jsem se také setkal se svým dvacetiletým synem Danielem. Viděli jsme se podruhé v životě. Neskrývám, že v tom byly velké emoce. Nicméně nám to spolu jde docela dobře a jsem rád, že mě prostě přijal jako tátu, který mu celé ty roky chyběl a kterého už by chtěl mít u sebe. Těžce se mi o tom píše…

Tvoje bývalá žena je také křesťankou?

Doslova asi ne, neb má k víře jako takové svůj osobitý vztah. To, že jsem uvěřil já a rozhodl se vstoupit do společenství naší církve, uvítala ale velmi pozitivně. Doufá, že víra mi konečně pomůže udat ten správný životní směr…

Jak jste se seznámili? Kde se taková oddaná žena dá najít?

Seznámili jsme se, když jsem byl na vojně a šel jsem na svatbu sestry jedné dívky, kterou se mi podařilo během vojenského opušťáku zachránit a být tak dnes již mohu říci paradoxně vyznamenán za záchranu lidského života. Ta zachráněná slečna se pak stala mou švagrovou. Na té svatbě byla i moje budoucí žena, protože nevěsta byla její nejlepší kamarádka. Ženil jsem se koncem září v roce 1992, tedy až v mých nějakých 27 letech. K svatebnímu slibu mezi námi došlo na krásném středočeském zámečku Konopiště, všude kolem nás zlátlo listí. Opravdu jako z pohádky. Mrzí mě, že jsem to tak pokazil….

Kde jsi byl na vojně?

Na vojnu vzpomínám rád, sloužil jsem v Chebu u průzkumníků. Myslím, že ještě v období vojny na mě mohli doma být trochu hrdí, neboť jsem se tam tak trochu zklidnil, vrátil se ke sportování. Jako malý jsem totiž chodil na sportovní základku na Žižkově, kde jsem bydlel. Narodil jsem se před 50 lety v Praze v ulici, kde nyní sídlí naše církev, v Londýnské. Škola stála prakticky přes ulici od našeho domova. Atletika mě opravdu chytla a dá se říct, že ve mně toho sportovního ducha dodnes zachovala. Moji rodiče Ludvík a Zdeňka dodnes na Žižkově bydlí, a dá-li Bůh, chtěl bych se tam i jednoho dne vrátit i já a postarat se o ně ve stáří, až nebudou moci sami. Mamče bude letos sedmdesát a má slabší srdíčko. Táta je o pět let starší a je po mozkové příhodě. Oba pochopitelně nesou toto „břímě“ velmi těžce, neboť se nám už od dětství snažili dávat vše a nechápou, jak jsem mohl takhle dopadnout. Mám ještě dva mladší bratry, Jiřího a Jana. Jiří žije už dlouhá léta v zahraničí a nejmladší naštěstí jen kousek od Prahy. Už jsem vlastně i čtyřnásobným strejdou! Ale bohužel moc jsem si neužil ani svých synovců… Jen trochu od prostředního bráchy. Naše „benjamínky“ už znám jen z fotografií.

Jaké jsi měl dětství?

Na dětství mám snad nejkrásnější vzpomínky vůbec, a to i díky svým prarodičům. Vyrůstal jsem fakt v lásce a harmonii, i když nikdo z rodiny nebyl věřící. Střídavě jsem pobýval na naší chatě v kraji Josefa Lady či na chalupě v Úvalech u Prahy, kde je moc krásné prostředí.

Co jsi dělal po základní škole? 

ludvík u mořeVyučil jsem se zedníkem. Mojí volbou byla tak trochu zaskočena i moje rodina. Počítali s tím, že se spíš chytnu nějakého klasického „černého“ řemesla, ale já si prostě nedovedl představit, že mě pak pohltí nějaká dílna, a dal jsem proto přednost svobodnějšímu povolání na stavbách. Jednu chvíli mě lákalo dělat i kadeřníka, protože jsem měl tetu kadeřnici a líbilo by se mi mezi samými holkami. Ale tenkrát na to nebyla doba. Brzy mě začal pohlcovat svět diskoték a holek, ač jsem nikdy nepil, ani nekouřil, natož nějaké drogy. Čím dál víc mě to táhlo k nočnímu životu, kde jsem poznal mimo jiné i spoustu veksláků a dalších pochybných existencí. Zatoužil jsem po vyšším standardu a malér byl na světě. Peníze se pro mě staly ještě větší drogou. Odstěhoval jsem se od rodičů, kterým se můj život pochopitelně nelíbil, a touha po penězích mě stáhla až na tuto šikmou plochu, to je k organizovanému zločinu.

Ve svém oboru jsem po vyučení i krátce po vojně pracoval, ale po sametové revoluci jsem se rozhodl pro podnikání a dráhu profesionálního řidiče. Bohužel s tím jsem se pak definitivně dostal až na to nešťastné scestí. A i když se mi později podařilo získat slušné zaměstnání a žít spořádaněji, dohnala mě temná strana minulosti a zaplatil jsem za ni doživotní ztrátou svobody a s tím spojenými ztrátami.

Jak vlastně vypadá takový den ve vězení?

Vstávám ráno ve 4.30 hodin. Rychle ustelu, vypiju asi litr vody a trochu potrápím tělo. Opláchnu se, ustrojím a před odchodem do práce před šestou hodinou se v klidu pomodlím a ponořím do ranního zamyšlení z Jitřenky. Snídám vlastně až v práci, a to zpravidla cereální kaši dle našich pramenů zdraví. V práci jsem do 14 hodin a pak mám možnost hodinové vycházky. Po návratu do své cely dostávám korespondenci, kterou průběžně vyřizuju během odpoledne, ale někdy k ní usedám večer nebo ji nechávám na klidnější víkend. Po 16. hodině nám otevírají cely, sprchu, kuchyňku, a to už se tu dveře netrhnou… Okolo 17. hodiny nám zpravidla vozí večeři, případně jen suroviny, abychom si ji mohli sami uvařit. Mezitím nám vychovatelé umožňují přístup k telefonnímu automatu, probíhají prověrky početního stavu, střídáme se postupně u pračky, no prostě je tu cvrkot až do večerky, kterou máme již ve 20.30 hodin, kdy nás zavírají zpátky do cely. Tohle všechno jsou výhody věznice s mírnějším režimem, ve Valdicích jsme vyjma hodinové vycházky zůstávali celý den zavření v cele.

Samotný vězeňský život jinak určitě není takový, jak se jej často snaží zlehčovat v médiích, neboť přísný řád samozřejmě přesně určuje, co odsouzený může či nesmí dělat, a to platí pro všechny. Včetně nás doživotních. Jsme povinni pracovat, splácet dluhy za soudní řízení, obhajobu či náklady na výkon trestu, dodržovat časový režim dne a spoustu dalších povinností, mezi které patří i slušné bezproblémové chování vůči personálu, ale i spoluvězňům. Podle toho nás pak také hodnotí, získáváme nějaké ty výhody (např. vlastní televizi).

Co nejvíc ve vězení postrádáš?

Když přemýšlím o životě venku, nejvíc pochopitelně postrádám tu svobodu, s níž je spojené opravdu všechno. To si člověk uvědomí ve chvíli, kdy mu jí fakt vezmou a zaklapnou se za ním dveře cely, která má pár čtverečních metrů. Všechno se ve vás sevře, vybaví se vám všechny ty životní chyby, přepadnou vás výčitky… Nikomu to nepřeji. Mým největším přáním je, abych jednou mohl poprosit o odpuštění fakt všechny, kterých se dotkla tato tragédie, neboť není dne, kdy bych si neuvědomoval všechnu tu bolest, kterou jsem způsobil sám, či se na ní podílel (ať už vůči svým blízkým, či pozůstalým obětí). Za to se opravdu modlím nejvíc. Vím, že to asi nic nezmění na tzv. doživotní nálepce „orlického vraha“, ale rád bych alespoň dostal možnost ty lidi přesvědčit, že Bůh může i takového člověka, jako jsem já, změnit k lepšímu. Rád bych udělal ještě spoustu dobrých věcí, kterými bych onu bolest trochu zmírnil…

Jak prožíváš den odpočinku, sobotu?

Čtu si pravidelně Bibli. Úplně vypnu a ponořím se do čtení. Odpočívám, neb i když se to nezdá, v týdnu to tady mám poměrně hektické. Rád s vámi všemi ale v duchu prožívám pravidelná shromáždění ve sborech zakončená společným obědem. Na to se jednou těším fakt nepopsatelně!!! Můj křest byl jinak asi tím nejemotivnějším zážitkem mého života a nejvíce osvobozujícím pocitem. Jsem šťastný, že mi ten ponor do ledové vody ve skládacím bazénku uprostřed vězeňské koupelny umožnil znovu se narodit a svůj nový život svěřit plně do rukou Božích, aby mohl být jednou věčný.

Chtěl bys vzkázat něco lidem v našem sboru?

Moc si vážím toho, že můžu být vaším členem, a přál bych si, abyste mě stejně jako má původní církevní rodina v Turnově přijali takového, jaký jsem… Snad mi dá Pán šanci, abych vás za to mohl jednoho dne na svobodě obejmout… Srdečně vás všechny zdravím, děkuji naší editorce Hance za zpracování rozhovoru a přeju všem, aby nám v tom novém roce 2016 bylo zas o trochu líp.

Děkuji za rozhovor Hana Kábrtová