Bohuslav Zámečník napsal:

ludvík věnováníS Ludvíkem jsem se seznámil v roce 2004 ve věznici ve Valdicích. Dojížděl jsem tam pravidelně každý týden a vykonával službu vězeňského kaplana. Jednoho dne jsem dostal zprávu od mého kolegy z Mírova, že byl do Valdic přeřazen tzv. „orlický vrah“. Při nejbližší příležitosti jsem požádal o jeho předvedení, protože jsem mému kolegovi slíbil, že ho navštívím.  Viděli jsme se poprvé a vůbec mi nepřipadal jako nějaké monstrum, o kterém se psalo. Přivedli ho v poutech a zavřeli do pastorační místnosti. To byla jen čistě vymalovaná a prázdná cela v suterénu budovy, kde byli umístěni odsouzení na dlouhodobé nebo doživotní tresty.

Po vzájemném pozdravení jsem podával ruku člověku, který svého času spolu se svými kumpány plnili stránky novin, časopisů, televizních stanic a radiostanic všeho druhu. Stál pro ti mě muž střední postavy, udržovaného zevnějšku a řekl bych, normálního stisku ruky. Mezi námi byla mříž. Posadili jsme se a první věta, kterou vyslovil, byla asi v tomto znění: „Víte, já věřící nejsem a asi nikdy nebudu, ale nevadilo by vám, kdybyste občas přišel si popovídat, on ten čas potom rychleji utíká.“ A tak ten čas začal rychleji utíkat pravidelně každý týden. Nejprve to bylo seznámení s celou kauzou a později jsme hovořili o všem. Nechal jsem ho povídat a naslouchal. Když byla příležitost, tak jsem řekl, že mi ta, či ona myšlenka připomíná nějaké podobenství z Bible, nebo nějaký zajímavý text. A dovolil jsem se, jestli ho mohu přečíst. A pokaždé, když jsme se rozcházeli, tak jsem se zeptal, jestli se mohu krátce pomodlit. Řešili jsme spolu jeho osobní, rodinné i vězeňské problémy. Společně jsme se také za ty věci modlili. Po nějakém čase se mi svěřil, že už se taky modlí. Potom přišla chvíle, kdy se poprvé pomodlil v mé přítomnosti. A dál jsem v podstatě jen stál opodál a sledoval to úžasné boží dílo změny člověka. Studovali jsme spolu Bibli, učili se žít s Bohem a přijmout odpuštění na základě vyznání hříchů. Viděl jsem změnu, která u něho probíhala. Po pěti a půlleté vzájemné společné práci přišlo rozhodnutí nechat se pokřtít na vyznání víry.

V lednu 2010 byl Ludvík za docela dramatických podmínek ve věznici pokřtěn a stal se mým bratrem v Ježíši Kristu. Ještě tentýž rok jsem ukončil kaplanskou službu, odešel jsem do důchodu a odstěhoval se z Turnova do Sokolova.  Po nějakém čase jsem začal docházet jako dobrovolník do věznice Kynšperk a krátce nato jsem se dozvěděl, že Ludvík byl přeřazen do Horního Slavkova. Pokud je to možné, znovu se vídáme a máme společné chvilky studia, vyprávění a modliteb. Jsem Bohu vděčný, že jsem mohl být užitečný v životě člověka, který je odsouzen k doživotnímu vězení, ale je svobodný díky oběti Ježíše Krista, které uvěřil a přijal ji jako své životní vyznání.