Od azurového pobřeží ke křestní lázni v doživotním vězení aneb cesta za vyššími životními hodnotami…

971016_Kdyby vám někdo řekl, že nejkrásněji vám jednou bude až v docela obyčejném skládacím bazénku za zdmi ponuré vězeňské koupelny – a nacházeli jste se přitom na jedné z nejúžasnějších pláží Evropy, nejspíš byste jej považovali za blázna! Alespoň z pohledu člověka, jímž jsem býval. Příběh, o který bych se s vámi rád podělil, je však s tímto přímo spjatý a potvrzuje, jak nás Bůh bez rozdílu miluje! Dveře otevírá všem – bez rozdílu… Začátek mého příběhu se odvíjel již někdy po sametové revoluci, kdy se nám pozvolna otevíral svět za železnou oponou a člověk úplně toužil vrhnout se do něj s roztaženými křídly, aby vše dohonil. V té době jsem měl také to štěstí poznat ženu svého života a o to víc jsem byl motivován jít za svým snem. Přicházely první lákavé nabídky k podnikání a já byl doslova zaslepen možnostmi snadných zisků, jež mne tak rychle stavěly na vlastní nohy. Ani jsem si neuvědomil, na jak tenkém ledě balancuji. Auta a věci, o nichž bych si dříve mohl nechat opravdu jen zdát, cesty do míst tak krásných, že byste se v nich mnohdy s chutí až zapomněli, vytoužené bydlení… Co víc si v tu chvíli přát, než život, který byl dřív běžný jen za západní hranicí? Takové byly mé priority! Užívat si všeho naplno, pokud to jde! Ne proto, že bych byl snad nějaký hazardér, ale když mi mou vyvolenou v oněch začátcích našeho společného štěstí málem vzala nečekaná těžká nemoc, uvědomil jsem si, jak může být život někdy krátký, a svým způsobem jsem se ve správnosti tohoto stylu života utvrdil. A když se nám pak narodil vytoužený syn, zdálo se, že už snad nemůžu být šťastnější! Zdálo se, že se můj sen opravdu naplnil… O tom, jak je štěstí pomíjivé a jak bláhový je ten, jenž si myslí, že lze tímto stylem žít opravdu až do smrti, mne však záhy přesvědčil tvrdý pád, který mě prakticky ze dne na den připravil o vše, co jsem vybudoval. Kvůli své hlouposti a naivitě jsem se při své počáteční honbě za penězi zapletl i s lidmi živícími se organizovaným zločinem. Nakonec jsem se dostal až do doživotního žaláře… Povím vám, že když se takhle nečekaně ocitnete za zdmi nejtěžšího vězení a uvědomíte si, že zde máte zestárnout a možná i umřít, zmocní se vás taková úzkost, kterou byste v tu chvíli nepřáli snad ani největšímu nepříteli! Bylo mi pouhých dvaatřicet let, když se mi takto zhroutil svět, a snad poprvé v životě jsem v té bezmoci vyřkl: „Bože, proč?!“ Jako naprostý ateista jsem se ale pochopitelně raději uzavřel do sebe a utápěl se v hořkosti. Byl jsem přesvědčen, že kdyby nějaký Bůh byl, nedopustil by takové bezpráví – odsouzení na základě nepřímých důkazů, zejména výpovědí spoluodsouzených, tedy těch, kteří se sami stali nevěrohodnými osobami; ale také by předtím nedopustil nemoc mé ženy a vůbec veškeré neštěstí, co se dnes a denně děje okolo nás. Zpočátku mě proto vůbec nenapadlo požádat o setkání s duchovním, neboť již samotná představa, o čem bych si s někým takovým mohl při své bezbožnosti povídat, se mi zdála opravdu pokrytecká. Vždyť kostel jsem dřív navštívil jen o „půlnoční“ – a to čistě ze zvědavosti. Pohled na lidi, kteří se modlí, mi připadal směšně bláhový. Do něčeho takového jsem se opravdu nechtěl zapojit… Paradoxně stejná zvědavost – jako kdysi venku – mě však zanedlouho poté, co jsem nastoupil do vězení, přiměla ke schůzce, o níž si dovolím napsat, že musela být požehnána samotným Bohem. Doslova obratem jsem přehodnotil svůj postoj k věřícím a nejspíš tím položil i základ k mé křesťanské cestě… V Mírově, kam mne po odsouzení převezli, sloužil tehdy jako kaplan známý jezuita a poutník Otec František. Byl to člověk, který byl kdysi pro odpor proti bývalému režimu také vězněn, a měl proto i zvláštní pochopení pro lidi, kteří se z různých důvodů ocitli za mřížemi. Dodnes nezapomenu, s jakou vlídností tenkrát přijal i mne – odsouzeného „orlického vraha“ – a trpělivě naslouchal mému příběhu. S velkou duchapřítomností se dokázal vžít do mé situace, ačkoli podobných zpovědí tam asi musel přede mnou vyslechnout nespočet. Františkovi se vlastně už tehdy nějakým zázrakem podařilo přimět mne k takové první menší pokoře. Přesvědčil mě, abych odpustil člověku, který mi asi nejvíc ublížil – tomu, jenž se svým křivým svědectvím nejvíce zasadil o to, aby mne odsoudili na doživotí! Nebylo to pro mě lehké a přiznávám, že jsem byl v tu chvíli skeptický, že bych tím snad něco změnil. Spolu s Otcem Františkem jsem měl pak možnost poznat i bratry z Apoštolské církve, kteří nás na Mírov také jezdili pravidelně povzbuzovat. Člověk byl kolikrát až dojatý, když viděl, v jaké lásce si tito tátové od rodin (převážně) dokázali udělat čas třeba i na Štědrý večer, aby nás potěšili drobnými dárky, zazpívali si s námi s kytarou koledy či nás dokonce pohostili tradičním vánočním cukrovím, které nám připravily jejich ženy! Dalo by se říct, že jsem se v tu chvíli opravdu zastyděl za to, jak jsem dřív smýšlel o věřících lidech. Jejich přičiněním se mi vlastně dostalo i takového prvního duchovního doteku, když nám umožnili zhlédnout světoznámé filmové dílo „Ježíš“, jež je zakončeno modlitbou. Byl to přesně ten pocit, při němž vás začne zvláštně mrazit! Přítomnost něčeho nad námi jsem si však přesto připustil až zhruba o dva roky později, když se v onom jedinci, kterému jsem se na doporučení Otce Františka rozhodl odpustit, hnulo svědomí a překvapivě sepsal k rukám soudu doznání, jakých nepravostí (smyšleného svědectví, svalujícího vinu na mou osobu) se vůči mně svou účelovou výpovědí dopustil! To se nedalo vnímat jinak, než jako opravdový zázrak! Verdikt jako takový už to sice zvrátit nepomohlo, ale rozhodně ve mně celá ta událost vyvolala pocity, kvůli kterým jsem i věci víry začal vnímat jinak než dřív. Stále více jsem si musel klást otázky, zda se mi právě tím nedostává nějakého znamení, jak mám žít dál… Ale také, jakou váhu mají modlitby, když člověk stále víc tápe, než věří… Postupně se mi dostávalo odpovědí a můj život se v tomto směru začal nenávratně měnit… Dalo by se říci, že tzv. „osudově“ do mého života vstoupili i adventisté. Píši osudově, neboť jsem před těmi léty neměl vlastně ani tušení, že nějací adventisté vůbec existují, natož že by se snad naše cesty jednoho dne takhle zkřížily! Na Mírově to byl bratr Jan, s nímž jsme se v počátcích prakticky jen letmo zdravili, neboť jsem věděl, že jsou s Otcem Františkem vlastně kolegové – kaplani. Když se však později Františkovo poslání chýlilo ke konci, často za něj zaskakoval právě bratr Jenda – a to byly zřejmě ty osudové chvilky, které mne do naší církve pomalu (byť ještě nevědomky) směrovaly… S přelomem nového tisíciletí se totiž z mého chybování vyplavilo i moře dalších problémů, jež opět těžce zasáhly zejména mou rodinu, a já začal být ohledně té moci nad námi znovu trochu zmatený, protože ač jsem se snažil obracet vzhůru s prosbami sebevíc, má žena kvůli mně naopak ještě více utrpěla na své dobré pověsti, připravilo ji to postupně i o náš byt, o zaměstnání. Já byl přemístěn do přísnějšího zařízení ve Valdicích a přišel tak záhy i o blízkost bratra Jendy… Prostě se mě znovu začal zmocňovat spíš onen pocit duchovní prázdnoty. Tak silné, že se mi v tu chvíli vlastně ani nepodařilo najít cestu ke zdejšímu knězi a opět mne to stahovalo spíš do ulity… Sám nevím, jak dlouho bych se v ní vlastně tehdy bláhově hodlal držet. Jednoho dne se však otevřely dveře a uslyšel jsem onu spásnou větu: „Nějaký pán od adventistů si vás vyžádal. Chcete s ním mluvit?“ Dotyčným pánem byl totiž náš západočeský bratr Bohuslav, tehdy nově nastupující kaplan naší církve. Dostal o mně jako kazatel zprávu od bratra Jendy, který pracoval ve věznici v Mírově, že jsem byl přeložen. Rozhodl se mě navštívit a věnovat mi svůj čas, pokud o to budu stát… Jak kdysi řekla jedna moudrá sestra: „Někdy musíme být v koncích, aby Bůh s námi mohl něco začít.“ A já už dnes vím, že pokud se mnou měl nějaké plány, tak tomu ve své lásce a moudrosti použil právě bratra Bohouše, jenž se obdobně jako František s Jendou dokázal vžít do mého problému a nakonec se i nad rámec svého poslání zasadit o řešení těch problémů, které mne v té bezmoci nejvíc trápily… A to věděl, že jsem svým způsobem stále takovým nevěřícím Tomášem. S jeho modlitbami a zejména darem v umění naslouchat se totiž daly do pohybu věci, díky nimž se ze mne nejen záhy vytratil onen pocit duchovní prázdnoty, ale má žena získala postupně zpět svou práci (s velkým nasazením sestry Renaty, předsedkyně Vězeňské duchovenské péče, a dalších neméně jedinečných lidí například z Adry), ale i nový byt. V jistém směru se začala zlepšovat i situace okolo mne. Prostě se jednoho dne stalo to, čím jsem tak trochu zaskočil sám sebe a velmi příjemně i bratra Bohouše, když jsem zcela spontánně vyslovil přání: „Rád bych se stal plnohodnotným křesťanem…“ Těžko říct, zda mne k tomuto rozhodnutí dovedly právě ony další zázraky či fakt, kolik lásky a obětavosti skýtá společenství lidí oddaných Bohu. Jedním jsem si však jist – zřejmě nic se neděje bez příčiny, a pokud se náš Pán rozhodl mne zachránit, věděl, že se nejprve budu muset ocitnout až na samém dně, abych našel pokoru. Děkuji mu, že mi vybral mou milující ženu, aby mi i v těch nejtěžších chvílích vydržela stát po boku… Pod vedením bratra Bohuslava jsem si pak i zpětně uvědomoval, jak sobecky jsem se vlastně ve většině případů snažil obracet na našeho Pána, protože mé modlitby byly prakticky pokaždé jen jednostranné – snažil jsem se získat nějaký prospěch. Znovu jsem se za sebe musel zastydět… Stále víc mi také docházelo, proč mne Bůh už dříve nezkusil nasměrovat do nějaké jiné církve. Jak to jednou vystihla jedna skvělá katolická sestra a kaplanka Květa, která řekla, že náš Pán přesně ví, která církev je pro koho tím „kabátem na míru“. Některé církve poskytují člověku hodně volnosti, jiné kladou nároky na samostatné rozhodování (s čímž jsou pak ovšem spojeny jak dobré, tak špatné následky). Naše církev adventistů v některých věcech zase více vymezuje a dává jasné mantinely – což může být pomocí, aby člověk neselhal, když se svou církev rozhodne ctít a milovat… A tak jsem nakonec i já – odsouzenec na doživotí – přijal s láskou naše učení a po pokorné proměně, ke které mne po celou tu dobu ve vězení neméně láskyplně postrkovala i má milující žena, jsem byl 23.1. 2010 za přítomnosti několika svědků svým drahým bratrem a jedinečným učitelem Bohoušem pokřtěn… A ač jsem stále svázán okovy, mohu upřímně říci, že křest byl opravdu tím nejvíce osvobozujícím pocitem, jaký jsem kdy zažil! Protože už samotné vědomí, co všechno se mi vstoupením do oné křestní lázně nabízí, bylo nádherné. Kdyby mi v tu chvíli „někdo“ nabídl, že má moc vrátit mi všechny ztracené roky, pokud odmítnu křest, neudělal bych to. Vždyť k čemu by mi bylo, kdybych se probudil ve svém starém, zdánlivě šťastném životě, v němž bych si však nemohl být jist, co zlého mě může potkat v následujících dnech, měsících či letech? Takhle daleko jsem na „Hospodinově dlani“ díky všem jmenovaným a zejména své nové rodině – naší církvi – doplul a jsem připraven plout dál! Už vím, že ta nejvyšší životní hodnota se skrývá v daru věčného života… Ludvík Černý