Sokolovský sbor se představuje…

Eva Olahová: Nechávám vše na Bohu

Pravidelná návštěvnice romských bohoslužeb v sokolovském sboru adventistů Eva Olahová žije se svou rodinou – partnerem Dušanem, dcerou Klárou a vnučkou Štefanií v Novém Sedle. Jako novorozeně ji rodiče nechali pokřtít v katolické církvi a k víře v Pána Boha byla pak vychovávána především maminkou, která se každý den modlila. Má sedm sourozenců, čtyři starší a tři mladší. Kromě dcery, 23-leté Kláry, má ještě syna Radka, kterému je 29 let. Na bohoslužby chodí moc ráda. Poslední dobou začíná více Pánu Bohu rozumět a přemýšlí o novém křtu v dospělosti, už ne z vůle rodičů, ale z vlastního rozhodnutí.

Evičko, změnil se v poslední době tvůj vztah k Bohu?

Ano, velmi. V Pána Boha jsem věřila vždycky, ale teď je to jiné. Dříve mi stačilo, že v něj věřím, že je, teď s ním žiju ve vztahu. Je to krásné. Několikrát denně se modlím. Hned ráno, jak otevřu oči, už na něj myslím. Uvědomuji si, že Pán Bůh dělá můj život klidnější. Jsem taková citlivá osoba a vždycky jsem si dělala hodně starosti, to se opravdu změnilo. Nechávám vše na Bohu a je úplně úžasné, jaké zázraky prožíváme. Také jsem se hodně dívala po druhých, co mají, jak jednají, i toho mě Pán Bůh zbavil. Mám v podstatě všechno, co potřebuju ke skromnému, ale Bohem naplněnému životu. S vnučkou se spolu modlíme tak, že se chytneme za ruce.

Pamatuješ si na chvíli, když jsi přišla do sboru poprvé?

Samozřejmě, že pamatuju. Synovec Vojta mě několikrát na romskou bohoslužbu zval, ale já jsem jeho pozvání nechtěla přijmout, moc jsem mu nevěřila. Ale pořád jsem na to myslela. Jednou jsem už nevydržela a Vojtovi jsem zavolala, aby pro mě přijel, že pojedu s ním. Prožila jsem ve sboru krásnou sobotu a nemohla jsem uvěřit tomu, že bohoslužba může být tak krásná a může člověka povznášet. Znala jsem jen bohoslužby v kostele, ale to je něco úplně jiného. Líbily se mi písně, kázání a od té doby jsem jezdila každou sobotu. Chytlo mě to u srdce.

Bylo těžké zůstat, když většina vaší rodiny pak z našeho sboru najednou odešla?

Ani ne. Jsem výrazná osobnost a jen tak se nenechám. Já jsem u nás ve sboru spokojená a našla jsem církev, kde se cítím dobře. Mám radost, že se mnou chodí také moje sestra Věrka z Lokte (na fotce vpravo), takže nás z rodiny zůstalo víc. Navíc mi nepřišlo dobré, že příbuzní odešli jenom proto, že je k tomu vyzval synovec Vojta. Chyběla mi v jeho jednání pokora. Nechtěla jsem ho následovat.

Jak vnímáš romské bohoslužby nyní? 

Je to jiné. Ten první rok jsem si vystačila s krásnou atmosférou při bohoslužbách. Ničemu jsem sice moc nerozuměla, bylo toho na mě moc, ale líbily se mi povznášející pocity, které jsem prožívala. Teď po roce je to jiné, více než po pocitech toužím poznávat Pána Boha. Potřebuju mu rozumět, abych o něm mohla vyprávět druhým. Předtím jsem nedokázala předat druhým to, co jsem se dozvěděla. Nyní už dokážu naději ze života s Pánem Bohem předávat dál, rodině i dalším příbuzným, ale také sousedům, přátelům. Mám ráda kázání Tomáše, Bohouše, Pavla, ale nejvíce rozumím tobě. Každou věc vysvětlíš tak důkladně, že mám radost, jak jsem věci pochopila, a mohu je šířit dál.

Ty pocházíš z velké rodiny. Přátelíš se se svými sourozenci?

Pořád o sobě všichni víme. Naši rodiče, Štefan a Jolana Olahovi, už umřeli. Mamince bylo 56 let, měla rakovinu (vlevo s Evou, vpravo s Růženou a Věrou). Tátovi bylo 60 let. Odmalička jsme všichni společně bydleli v Lokti. Nejstarší je moje sestra Jolana Pačanová. Má pět dětí a dnes bydlí v Sokolově. Po ní následuje brácha Štefan, ten bydlí v Chodově a děti má tři. Věrku Biharyovou znáš, ta je z Lokte a má jako Štefan i další sestra z Rotavy, Růžena Polenová, tři děti. Pak jsem se narodila já a po mně další brácha Pepa. Pepa je jako já z Nového Sedla a má se svou bývalou a současnou manželkou celkem osm dětí. V Sedle bydlí i další brácha, Luboš. Má taky osm dětí, ale z toho tři v pěstounské péči. A nejmladší je sestra Helena, žije v Rotavě a dětí má šest. Takže je nás opravdu hodně.

Kam jsi chodila do školy?       

Celých devět let základní školy jsem jezdila vlakem do Louček. Po skončení školy jsem se přihlásila do učiliště v Klatovech, do Kozaku. Jenže nastal se mnou problém. Neuměla jsem nikam daleko cestovat. Poprvé mě odvezli do školy autem, tak jsem týden chodila do školy, ale pak jsem musela jet znovu. Dojela jsem do Plzně a nevěděla, co dál. Bulela jsem a otočila se a jela nazpět domů. Bála jsem se přijít rodičům na oči, tak jsem se domů dostala tajně a maminka mě objevila až ráno. Divila se, kde se tam beru. Rozbrečela jsem se, že nedokážu sama dojet až do Klatov, a už jsem tam nemusela. Nastoupila jsem do drůbežárny v Lokti, kde pracovala i máma. Ona dělala ve výrobně a já jsem zpočátku uklízela a pak jsem přešla k ní do výroby. Po třech letech jsem odešla za lepšími penězi do loketského Epiagu, porcelánky, a vydržela jsem tam více jak osm let, než jsem nastoupila na mateřskou. Sedm let jsem chodila s přítelem, se kterým se mi narodil syn Radek (vlevo ve dvou měsících). Radek dnes bydlí v Rotavě a má pětiletou dcerku Adélku (na fotce vpravo). Jsem tedy dvojnásobná babička, mám dvě vnučky. S přítelem jsme se rozešli, když byly Radkovi dva roky. Dnes už ani nežije, měl rakovinu a umřel.

Vrátila ses ještě do práce? 

Eva s dětmi

Po mateřské dovolené jsem se vrátila do porcelánky, ale kluk byl pořád nemocný. Nesměl dokonce ani chodit do školky, tak jsem zůstala doma. Od té doby jsem bez práce a stále v evidenci úřadu práce. Za ty roky mě poslali jen opravdu párkrát na nějaké místo, kde mě ale vždycky odmítli. Dnes mám hodně zdravotních problémů, tak ani nevím, jestli bych dokázala chodit na plný úvazek do práce. Hodně mi otékají nohy, bolí mě záda, přála bych si zhubnout. Také mám velké problémy se spánkem, skoro nespím. Každou noc usnu nejdéle tak na tři hodiny.

S Dušanem sice nejste oficiální manželé, ale jinak byste letos oslavili stříbrnou svatbu. Kde jste se seznámili?

Na romském plese ve Stříbře. Zakoukali jsme se do sebe a od té doby jsme spolu. Po dvou letech známosti se nám narodila dcera Klára. („A máme se pořád rádi,“ dodává Dušan.) Klára v patnácti letech otěhotněla, a tak se nevyučila, což je škoda. Nicméně jsme moc rádi za naši vnučku Štefanku. Chodí do druhé třídy a ve škole jí to jde. Já jsem ji měla ve své péči, dokud nebylo Kláře osmnáct let.  

Máš nějaké záliby?

Mám ráda romantické a přírodopisné filmy. A také si poslední dobou s Dušanem večer čteme časopis Za obzorem, který jsem dostala v našem sboru. Bibli zatím nemáme. Ráda vyprávím pohádky vnučce a moc se mi líbí, jak zpívá písničky z tábora, na který ji naše církev v létě pomohla. Když se v létě vrátila z tábora Pathfindera v Dolech u Luže, tak pořád zpívala, vyprávěla, modlila se. Bylo radost ji poslouchat. Díky vám, že může jezdit se sborovým sdružením Pohlazení na všechny akce. Vždycky se strašně těší, že ani celou noc nespí. (na fotce vlevo, na fotce vpravo uprostřed)

Máš nějaké přání?

Přání mám, ale řeknu je jen tobě :-).

Tak dobře. Budu si je pamatovat. Děkuji, Evičko, za čas, který sis udělala, za upřímné odpovědi a krásnou domácí atmosféru. Bylo mi mezi vámi opravdu dobře. Hana Kábrtová

Dcera Klára

Vlevo Radek

Radek, brácha Luboš

Sestra Helena

Sestra Jolana

Svatba bráchy

Eva uprostřed vzadu

Vpravo táta