Slyšíme ještě vůbec pozvání na Ježíšovu hostinu?

Čtení z Bible – Lukáš 14, 23, 24: Pán mu řekl: ‚Prohledej ohrady a příkopy a přiveď všechny tuláky a pobudy, ať se můj dům naplní. Přemluv i ty, kteří by si sami netroufali. Ale to vám říkám, žádný z těch pozvaných nevděčníků neokusí nic z mé hostiny.'“

Nalezne Ježíš, až přijde, víru na zemi?

Nejsme jenom snílci, kteří žijí iluzí, kterým se druzí smějí? Někteří z nás nevydrželi čekat, odešli a žijí si svým vlastním životem bez Pána Boha, někteří jsou možná na odchodu, už je to nebaví. Je to dlouhé. Nevěří, že přijde, že by vůbec mohl být. Tolik bolesti se děje po celém světě a stále Ježíš nepřichází. My tady ale zatím stále čekáme, proto jsme adventisté. Alespoň myslím, že ještě čekáme. A pokud ano, tak jak dlouho to ještě vydržíme my ostatní? Podobně, jako se ptáme my dnes, se ptali Ježíše jeho učedníci – kdy přijde Boží království? Pojďme si společně v Bibli přečíst, co jim Ježíš odpověděl, a především, jaké měl Ježíš obavy.   

Lukáš 13., 14., 15., 16., 17., 18. 19. kapitola: Ježíš v tomto textu je s učedníky na cestě do Jeruzaléma na svátky, chodí od města k městu, od vesnice k vesnici a všude káže a učí o Božím království, nabádá k přípravě na jeho příchod, vyzývá k pokání, uzdravuje nemocné a vypráví všelijaká podobenství. Dříve, než si jedno z těchto podobenství přečteme, podívejme se do 17. kapitoly, verše 24 – 33, kde Ježíš odpovídá svým posluchačům na otázku, kdy přijde Boží království:  (Překlad Slovo na cestu): Jako když oslňující blesk protne oblohu a je dobře viditelný z mnoha míst země, tak náhlý a zřetelný bude můj návrat. Napřed však musím mnoho vytrpět a tato nevěřící generace mne zavrhne. V den, kdy znovu přijdu, bude to s lidmi stejné jako za dnů Noeho. I tehdy se lidé zajímali jen o jídlo, pití a sex až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny zahubila. Jen Noe se svou rodinou se zachránil v korábu. Stejně tomu bylo s Lotem. Obyvatelé Sodomy jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli i stavěli  až do dne, kdy Bůh Lota vyvedl z města. Tehdy nastala zkáza a celá Sodoma zahynula v ohni. Tak překvapivý a zřejmý bude i můj příchod. Ať v té chvíli budete kdekoliv, nevracejte se už pro nic domů. Vzpomeňte si na Lotovu ženu. Jediné ohlédnutí po Sodomě ji stálo život. Kdo lpí jenom na svém pozemském životě, ztratí všechno, ale kdo ho odevzdá Bohu, bude zachráněn. 

Nepřipomíná nám tento popis dnešní stav společnosti? Nejsme, ať chceme, nebo nechceme, téměř na konci? A přesto všechno, že tohle víme, nelpíme příliš na našem pozemském životě, na tom, co tady máme? Nemůže se nám snadno stát, že přeslechneme Ježíšovo pozvání k hostině? Právě to bych si teď ráda s vámi přečetla:

Lukáš 14, 15 – 24 (Překlad Slovo na cestu): Jeden z hostů ho slyšel a řekl: „Jaká pocta pro každého, kdo bude pozván ke stolu v Božím království.“ Na to mu vyprávěl Ježíš podobenství: „Jeden muž připravoval velkou hostinu a pozval na ni mnoho lidí. Když se už přiblížil ten slavnostní den, poslal svého sluhu k pozvaným se vzkazem: ‚Přijďte, vše je uchystáno!‘ Ale pozvaní se začali svorně vymlouvat. Jeden řekl: ‚Koupil jsem pole a musím ho jít obhlédnout. Prosím tě, omluv mě u svého pána.‘ Druhý řekl: Koupil jsem pět volských spřežení a chci je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ Jiný řekl: ‚Právě jsem se oženil. Uznáš, že teď nemohu přijít.‘ Když se sluha vrátil a sdělil vše svému pánovi, ten se rozhněval a nařídil mu: ‚Vyjdi rychle do ulic a na náměstí a pozvi chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ Když se tak stalo, oznámil sluha pánovi: ‚Splnil jsem tvůj příkaz a ještě zbývá místo.‘ Pán mu řekl: ‚Prohledej ohrady a příkopy a přiveď všechny tuláky a pobudy, ať se můj dům naplní. Přemluv i ty, kteří by si sami netroufali. Ale to vám říkám, žádný z těch pozvaných nevděčníků neokusí nic z mé hostiny.'“

 Náš sbor v poslední době, zejména během všedních dnů a v sobotu na večer, připomíná tuto hostinu. Na všechny akce, které se ve sboru dějí, přicházejí většinou lidé, kteří nejsou členy tohoto sboru, nebo jsou členy teprve krátce. Jsou to lidé, kteří venku vyhazují nedopalky, kteří jsou hluční, polonazí, občas špinaví, mnohdy i opilí, prostě všelijací „tuláci a pobudové“ života, bezdomovci, nevychovanci, nevzdělanci, lidé bez rodinného zázemí, lidé, kteří si mnohdy prošli nebo stále ještě procházejí peklem, lidé beznadějně zadlužení, také lidé psychicky nemocní, ale také lidé nedávno právě z těchto problémů uzdravení, bývalí bezdomovci… Tito lidé sem přicházejí a vytvářejí zvláštní skupinu hledajících. Modlí se společně, naslouchají Božímu slovu, a když  někdy slyším, když náhodou přijdu, jejich všetečné otázky a spontánní radost z objevených pokladů v Bibli, z naděje na život s Ježíšem, čím dál víc rozumím tomuto Ježíšovu nádhernému podobenství. Nevím, kde jsme a co děláme my ostatní, původně pozvaní na tuto hostinu. Možná se u některých z vás mýlím, křivdím vám, protože se jen scházíte někde jinde, skrytě, nevím. Možná ale také obhlížíme naše čerstvě nabyté statky, možná jsme právě nakoupili nová silná spřežení a chceme je vyzkoušet, možná jsme se právě oženili a nemáme čas, možná něco úplně jiného. Pokud je to tak, bojím se o nás, přátelé.

Jednou jsem onemocněla a měla jsem vysoké horečky. Nemohla jsem sem přijet na pravidelnou páteční biblickou hodinu, Tomáš byl daleko a mnozí účastníci těchto setkání nemají telefon a nemohla jsem jim proto zavolat.  Celé odpoledne jsem volala mnoha lidem z tohoto sboru, aby jen přišli ke sboru a příchozím vyřídili, že nepřijdu, že jsem nezapomněla, že jen prostě nemůžu přijít. Věřili byste, že nikdo neměl čas, aby tento vzkaz přišel čekajícím ke sboru vyřídit? Slyšela jsem tisíc naprosto absurdních výmluv, proč to nejde. Ležela jsem zoufalá v posteli, prosila Pána Boha o pomoc a najednou mi zavolala moje nevěřící kamarádka z Rakovníka, že přijela navštívit svoje rodiče na Březovou a že by chtěla, abychom se sešly. Vysvětlila jsem jí, že jsem nemocná, ale že bych potřebovala pomoci. Okamžitě souhlasila a odjela do sboru předat lidem zprávu o mé nemoci.  Možná máte podobnou zkušenost se mnou, určitě nejsem lepší.

V jiném podobenství o soudci a vdově v 18. kapitole Lukášova evangelia se nás Ježíš ptá – až pro vás přijdu, moji milovaní, až přijdu zjednat právo svým vyvoleným, vám, naleznu víru na zemi? Budete na mě ještě čekat? Vydržíte, i když se vám to bude zdát dlouhé? Vytrváte?

Na závěr mi dovolte připomenout známý příběh o soše z Danielovy knihy. Král Nebúkadnesar měl od Pána Boha sen o budoucnosti a Daniel mu ho s Boží pomocí také vysvětlil. Řekl mu (můžete si najít Daniel 2. kapitola 31 – 35):

Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny. Viděl jsi, jak se bez zásahu rukou utrhl kámen a udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je, a rázem bylo rozdrceno železo, hlína, měď, stříbro i zlato, a byly jako plevy na mlatě v letní době. Odnesl je vítr a nezbylo po nich ani stopy. A ten kámen, který do sochy udeřil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.

Daniel králi také vysvětlil, co tento jeho sen znamená. Pán Bůh prostřednictvím toho snu a Danielova výkladu králi prozradil celé lidské dějiny až do konce tohoto světa. Král se dozvěděl, že jeho království je sice ta zlatá hlava, nejcennější část těla na této soše, ale že jeho království nebude trvat věčně. Že po něm přijde jiné království a zase jiné a zase jiné. Pohanský král, který neuznával Hospodina svým pánem a obětoval jiným bohům, když slyšel celý výklad snu, padl na tvář, poklonil se před Danielem a řekl ve 47. verši: „Vpravdě, váš Bůh je Bůh bohů a Pán králů…..“ Řekli bychom, že po takové zkušenosti, kterou král prožil na vlastní kůži, uvěřil v Pána Boha a zařídil si život podle toho. Král sice v této chvíli uznává, že Danielův Bůh je Bohem všech jeho bohů, ale vzápětí, hned v další kapitole čteme, co udělal, jak si podle toho „zařídil“ život. Podívejte se do 3. kapitoly a čteme od 1. verše:

Král Nebúkadnesar dal zhotovit zlatou sochu, jejíž výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Postavil ji na pláni Dúra v babylónské krajině. Král Nebúkadnesar poslal pro satrapy, zemské správce a místodržitele, poradce, správce pokladu, soudce, vysoké úředníky a všechny zmocněnce nad krajinami, aby přišli k posvěcení sochy, kterou král Nebúkadnesar postavil.

Král se prostřednictvím svého snu a jeho služebníka Daniela setkal s nejvyšším Pánem a Bohem tohoto světa a celého vesmíru. Uznal jeho moc, ale život a celé své království si stejně zařídil podle svého. Rozhodl se žít po svém. Udělal sochu, která neměla jen zlatou hlavu jako ve snu, ale udělal si sochu celou zlatou, jakoby jeho království mělo trvat věčně. A tuto svou vlastní svévoli si nechal posvětit a uctívat.

Přesně tohle mi připadá, že děláme my. Tohle přesně dělám já. Setkali jsme se v životě s Pánem Bohem, uznali jsme jeho moc, svrchovanost a dozvěděli se o naději na věčný život, jeho věčnou vůli pro náš pomíjivý život. A co jsme udělali? Začali jsme se tady navzdory tomu všemu zabydlovat a zajišťovat na této zemi. Dělat se pro sebe. Staráme se o vlastní pohodlí, požitky a zážitky a může se snadno stát, že v zápalu toho všeho našeho lidského pachtění přeslechneme pozvání k Ježíšově hostině, jak jsme si četli na začátku.

Milí přátelé, Ježíš stojí přede dveřmi. Brzy přijde. Neoddálíme jeho příchod tím, že ho budeme ignorovat jako král Nebúkadnesar. Kde je dneska konec Nebúkadnesarově království? Jakápak zlatá socha! Vše je pryč jako plevy na mlatě v letní době. Po jeho království zbyly jen střepy v archeologických muzeích. Králův sen od Pána Boha se ale s naprostou jistotou naplňuje dál a dál, bez svévolného krále. Jsme na konci dějin a čekáme na ten kámen, který do sochy udeří a stane se obrovskou skálou a zaplní celou zemi. Skála je v Bibli obraz pro Pána Boha. Přichází věčné Boží království a my se právě teď rozhodujeme, zda chceme být jeho součástí, či nikoli.

Nenechme se strhnout hloupou uspěchaností naší moderní doby, hromaděním majetku, všemožnou technikou, lákavými pozlátky v podobě „užívání“ si světa. Nic nestojí za to, abychom přišli o tu Boží hostinu, na kterou jsme pozvaní – o šanci žít šťastně a věčně s milujícím Ježíšem. Jak píše apoštol Pavel v listu do Korintu 2, 9:

„Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co člověku nikdy ani na mysl nepřišlo, to Bůh připravil těm, kdo jej milují.“

Amen