Sokolovský sbor se představuje…

Psycholog Jiří Bauer: Život, ve kterém není občas všechno v sázce, nemá cenu

Letos v březnu uplynulo dvacet let od založení občanského sdružení na pomoc opuštěným či sociálně znevýhodněným dětem s názvem Pohlazení. Zakladatelem sdružení byl Jiří Bauer, který byl tehdy také zvolen předsedou a v této funkci působí v Pohlazení po celou dobu až dosud. Jiří Bauer je již 31 let členem sokolovského sboru Církve adventistů sedmého dne. Pracuje od roku 2000 jako soukromý klinický psycholog a psychoterapeut v Sokolově. Klientelu má ale mnohem širší, jezdí se k němu léčit i radit se svými životními těžkostmi lidé z celé republiky. Jeho cesta ke vzdělání byla díky svému otci, který byl v temných komunistických dobách farářem, hodně ztížená. Až v roce1989 byl rehabilitován a s okamžitou platností přijat ke studiu jednooborové psychologie na Univerzitě Karlově. Je ženatý a společně s manželkou Hedou vychovali dnes již dospělou adoptovanou dceru Kristinku a nyní vychovávají vlastní sedmiletou dceru Adelinku (na fotce vpravo).

Jirko, jak tě napadlo založit sdružení Pohlazení?

Když jsem byl v roce 1989 přijatý ke studiu psychologie, chtěl jsem zároveň sloužit v této oblasti Pánu Bohu. Měl jsem nápad, že založím křesťanský dětský domov. Představoval jsem si, že by se v něm střídali vychovatelé manželé, kteří by kromě své rodiny vedli rodinu ve zdravém životním stylu v dětském domově. Po revoluci byly příznivé podmínky pro všechny alternativní změny. Dal jsem dohromady skupinu nadšených lidí a snažili jsme se společně na půdě Českého sdružení církve adventistů v Praze celý plán zrealizovat. Po nějaké době ale odstoupily oba manželské páry, které měly dělat vychovatele, a celý proces se tím pádem zastavil. Modlil jsem se, aby mi Pán Bůh ukázal cestu, jak jinak bych mohl pomoci opuštěným dětem. A v té době začala chodit do sboru v Sokolově Saša Langová, dcera ředitelky dětského domova v Horním Slavkově. Její maminka se bála, že po pádu komunismu, kdy existovaly všelijaké víceméně povinné spolky jako například Svaz žen, se nebude mít kdo věnovat dětem v dětském domově. Tak jsme se této práce ujali. Ve sboru se dala dohromady skupina dvanácti lidí a začali jsme za dětmi bez rodiny někdy od roku 1991 do Slavkova jezdit. Paní ředitelka byla z naší spolupráce nadšená. Líbilo se jí, že za dětmi jezdíme, že si je bereme do rodin, na výlety. Po několika letech byla možnost na společné akce získávat různé dotace, a abychom o ně mohli žádat, bylo potřeba dát naší činnosti nějaký oficiální ráz. V roce 1995 jsme tedy založili občanské sdružení Pohlazení. (Fotka vpravo nahoře je z valné hromady roku 2002 – Jiří Bauer a Petr Procházka a vlevo z loňského pobytu na Šumavě).

Co je smyslem činnosti Pohlazení?

Tak nejdříve jsme byli zaměřeni hlavně na děti z dětského domova. Šlo nám o to, abychom jim dokázali zprostředkovat běžné fungování rodiny. Chtěli jsme s dětmi navázat blízké vztahy a ukázat jim praktický život v rodině, který nikdy nepoznaly. Získaly by v nás přátele, na které by se mohly později obracet při řešení svých problémů či náročných životních situací, na které by v dospělosti jinak zůstaly samy. Citově strádající děti jsou velmi zneužitelné, chtěli jsme jim tedy naším přátelstvím vytvořit prevenci před tím, aby se nedostaly do vězení, či upadly do nějakých závislostí.  A samozřejmě jsme chtěli do jejich života přinášet smích, radost, potěšení a Pána Boha jako jejich věrného přítele v dobách dobrých i zlých. V současné době podobně pracujeme s dětmi, které ale nežijí v dětských domovech. Dětské domovy si po čase samy vytvořily rodinné skupiny a spolupráce s námi tak skončila. Nové potřebné děti jsme našly v azylovém domě v Sokolově. Stalo se to tak, že naše dcera Adelinka se kamarádila s Laďkou Strnadovou (na fotce výše s Jiřím po křtu), která bydlela s rodinou v azylovém domě, sousedícím s naším domem. Laďku jsme pozvali do sboru na bohoslužbu, a ta pozvání přijala. Skrze Laďku pak přišly další děti a jejich kamarádi. Pohlazení se tak znovu rozjelo naplno.

Kolika dětem dosud Pohlazení nějakým způsobem obohatilo život? 

Pohlazením prošly desítky dětí. Ty první jsou dnes již třicátníci.

Po takové době se již mohu zeptat, zda se smysl Pohlazení opravdu naplnil?

Mohu říct, že většina dětí, která prošla Pohlazením a je už dospělá, pracuje, má zajištěné bydlení a několik jich už založilo i vlastní rodiny. Stále platí, že když si s něčím nevědí rady, obrací se na nás. Máme radost, že některé dnes již ženy, či někteří muži s námi jedou dokonce na akci Pohlazení a snaží se zapojit při práci s novými malými dětmi.  Nedávno jsme jeli s dětmi do bazénu a byl jsem rád, když se k nám přidali tři kluci (na fotce vpravo), které jsme poznali v dětském domově a kteří stáli u zrodu Pohlazení. Přímo v domě, kde máme modlitebnu, bydlí Valja Siváková, která patřila mezi první děti, kterým jsme se v devadesátých letech věnovali. Valerie je dodnes naší blízkou kamarádkou, co odešla z dětského domova, pilně a obětavě pracuje, vždy pečlivě platí nájem a všechny poplatky, pěkné si zařídila byt a dokonce si dvakrát našetřila na zahraniční dovolenou, na kterou s naší rodinou odletěla za sluncem. Dodnes pomáhá ochotně s úklidem ve sborovém domě a na zahradě.

Našly některé děti ve vašem společenství také Pána Boha? Staly se věřícími?

Pokud se jedná o děti z dětských domovů, tak zatím jedinou členkou církve je naše Kristinka, která se pro křest rozhodla sama v dospělosti.  Některé děti z dětského domova, dnes již dospělí, někdy bohoslužby navštěvují, ale spíš mají nějaký svůj duchovní svět schovaný uvnitř,  a ačkoli se nestali zatím členy církve, o Pánu Bohu vědí. Jiné je to u dětí, o které pečujeme nyní. Před rokem vznikly ve sboru romské bohoslužby a většina dětí je navštěvuje, a to dokonce s rodiči. Je ale paradoxem, že téměř všechny děti jsme znali dávno předtím, než začaly na tyto romské bohoslužby chodit. Teď se seznamujeme s jejich rodinami, po letech práce s jejich dětmi. Některé se nechaly pokřtít (na fotce Sára Bílá v roce 2013) a ty další, jestli u Něho zůstanou, ukáže teprve čas. Je to víc pravděpodobné, protože je k víře vedou i trochu doma, aktivně se podílejí na bohoslužbě, zpívají v kapele a podílejí se na zpestření programu. My je podporujeme a snažíme se jim ukázat, že život v křesťanské rodině je kvalitnější, stojí na pevnějších základech.

Pohlazení Ti ale přineslo víc, než jsi sám čekal….

To ano. Již jsem zmínil naši první dceru Kristýnku (na fotce vlevo). Poznali jsme ji se ženou v dětském domově v Horním Slavkově a v jejích 11 letech jsme si ji adoptovali. Kristinka už s námi nebydlí, žije s přítelem a mají už dva syny, Adámka a Kristiánka, jako rodina se setkáváme a podle potřeby jim pomáháme. Máme ještě malou dcerku Adelinku (na fotce vpravo), která se nám narodila před sedmi lety. Je to naše velká radost a Boží dar. Původně jsem chtěl, aby se jmenovala Božídarka. To mi ale doma neprošlo. Adelinka chodí do 1. třídy na soukromé škole Mánesova v Sokolově.

Kdy ses oženil?  

V roce 1990. Hedku jsem poznal na vojně (na fotce vlevo na jedné z akcí Pohlazení). Její otec byl kazatelem v Chebu a Hedu poslal do kynšperských kasáren, kde jsem „sloužil vlasti“, aby mě vytáhla na vycházku. Byla větší pravděpodobnost, že mě pustí mimo posádku, když za mnou někdo přijel. A tak to také bylo. Svatbu jsme měli po pěti letech chození v Liberci, kam se odstěhovali z Chebu.

Jirko, co tě vedlo k rozhodnutí stát se psychologem?

Když jsem studoval v nultém ročníku Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy seznámil jsem se s jednou studentkou psychologie a uvědomil jsem si, že tento obor by mě zajímal víc než přírodní vědy. Navíc jsem ani po skončení tohoto ročníku nebyl ke studiu přijat. Celý rok jsem chodil do školy, učil se a po večerech dělal pomocného kuchaře, abych měl nějaké peníze, a vše bylo k ničemu. Komunisté se prostě rozhodli, že mě studovat nenechají. Po základní škole, kterou jsem absolvoval na zdejší centrálce (na fotce vlevo malý Jiřík), jsem si udělal maturitu na učebním oboru Chovatel cizokrajných zvířat. Dál jsem se už nemohl dostat, přestože jsem přijímačky vždycky udělal. Pracoval jsem proto nejdříve jako pomocný stavební dělník v drůbežářských závodech v Sokolově, později dokonce jako elektromechanik a po vojně jsem dělal bezpečnostního a požárního technika přádelen ve Svatavě. A každý rok jsem se hlásil na studium psychologie. Marně. Když v roce 1989 skončil komunistický režim, jel jsem rovnou za ministrem školství. Nebyl jsem ohlášen, ale dostal jsem se přímo až k němu. Přijal mě, a když mě vyslechl, telefonoval tehdejšímu děkanovi Filozofické fakulty UK s doporučením, že má se mnou začít jednat. Jel jsem za ním a on mi slíbil, že v archívu dohledají výsledky z přijímacích řízení, a že jestli je pravda, co říkám, rehabilitují mě. Do týdne jsem měl dopis, že mě přijímají k dálkovému studiu psychologie, že jsem rehabilitován. Legrace byla, když jsem dostal vysokoškolský index a šel si první den po přijetí domluvit termín zkoušky z anatomie a fyziologie. Vyučující myslela, že jsem přišel na zkoušku a já se nebránil vyzkoušení. Každý rok jsem se připravoval na přijímačky, uměl jsem to. Dostal jsem z obou předmětů výbornou, a to byl můj vstup na univerzitní půdu.

Kde všude jsi pracoval jako psycholog?

První místo jsem dostal v Sokolovské uhelné, později jsem pomáhal nemocným na onkologickém oddělení v nemocnici a také jsem mnoho let dělal psychologa v dětském domově. Soukromou ordinaci mám od roku 2000. Nyní sídlím v Hornické ulici v Sokolově.

Máš nějaké životní krédo?

Ano mám. Je z knihy německé spisovatelky Luisy Rinserové Uprostřed života: „Život, ve kterém není občas všechno v sázce, nemá cenu.“ Měli jsme ho i na svatebním oznámení. Mnohokrát jsem se přiznal ke své víře a zažíval velké těžkosti a problémy. Na vojně mi hrozil prokurátor za to, že jsem odmítal v sobotu pracovat. Bůh se ale ke mně vždycky přiznal a moji důvěru v něho všechny tyto trable jen zpevnily. Nyní si užívám života ve svobodě, rád cestuji a mám spoustu koníčků (na fotce vpravo při jednom z nich :-)), které mě baví. Snažím se ale být stále Pánu Bohu nablízku.

Děkuji za rozhovor a také za Pohlazení, které pomáhá mnoha dětem prožít klidnější a radostnější dětství. Hana Kábrtová