Šenvert, Kraslická 14
Příběh o milosrdném záškolákovi
Příspěvek Pavla Zvolánka do Jitřenky 2015, kterou vydal Advent. Je připraven ke čtení 1. září.
Zákoník Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“Luk 10, 29-37
Rád bych tímto neobyčejným příběhem s dobrým koncem poděkoval svému anonymnímu malému zachránci, ze kterého je dnes již jistě dospělý mladý muž.
Když jsem 14. ledna roku 2006 nastupoval do auta, netušil jsem, jak dramatický den mě čeká. Měl jsem naplánovanou cestu do jižních Čech, kde jsem měl jako hospodář Českého sdružení za úkol koupit byt. Byl jsem domluvený s pracovnicí z poradenské firmy, která pomáhala připravovat smlouvy, že pojede se mnou. Byt stál 700 tisíc korun, a ačkoli nebyla praxe vozit peníze v hotovosti, tentokrát jsme uvažovali, že bych je s sebou vzal. Na poslední chvíli jsem si to ale kvůli bezpečnosti peněz rozmyslel a připravil jenom šek, který jsem radši ani nepodepsal. Rozhodl jsem se, že ho vystavím až na místě. Netušil jsem, že již všechny tyto moje kroky opatrnosti budou tolik znamenat.
Ráno před osmou jsem vyrazil na cestu. Nejdříve jsem zajel ke kanceláři poradenské firmy, kde již na mě čekala zmiňovaná pracovnice. Sedla si do auta vedle mě a já jsem ještě na chvilku vyšel ven. Sundal jsem si kabát a odložil na zadní sedačku. Znovu jsem nastoupil, připoutal se a chtěl se rozjet. Když tu najednou vlítl do našeho auta na zadní sedačky chlápek s kapucí, mířil na mě pistolí a šíleně řval: „Peníze, peníze, nebo střelím….“ Vše se odehrálo ve velké rychlosti. Nestihl jsem nijak reagovat, protože ihned po uvedení mě do šoku svým hlasitým řevem jsem dostal obrovskou ránu pažbou pistole do zátylku hlavy. Moje spolucestující nenápadně opustila auto a plazila se pryč. Zloděj popadl tašku a utekl. Zaslechl jsem už jenom z vedlejší ulice pískání pneumatik.
Šokovaný a krvácející jsem vystoupil z auta a rozhlížel se kolem sebe. Nebyl jsem schopný ani volat o pomoc. Krev mi tekla po košili a já se díval na několik spěchajících lidí. Při pohledu na mě sklopili zrak a přidali do kroku. Asi je čekal nějaký důležitý úkol v zaměstnání. Neměli čas se se mnou zdržovat nebo špinit. A já neměl sílu někoho žádat o pomoc. Stál jsem a tupě zíral před sebe. Najednou se u mne zastavil asi jedenáctiletý chlapec. Možná nepatřil mezi nejvzornější žáčky, zaspal a šel pozdě do školy. Bylo po osmé hodině ráno. „Pane, nepotřebujete pomoci?“ řekl. Požádal jsem ho, aby zavolal na policii, což také ihned učinil. Další děj nabral rychlý spád. Přijeli policisté, zdravotníci a já se zakrátko dostal do nemocnice, kde mi hlavu sešili. Dodnes mám z této události dvě památky. Tou první je jizva na hlavě a tou druhou zvyk zamykat všechny dveře po nástupu do auta. Všechno nakonec dobře dopadlo. Já se uzdravil a koupil si novou tašku a nový diář. Ten jediný byl totiž v mé tašce. Doklady i peněženku jsem měl v kabátě, který zloděj nechal bez povšimnutí. Mým milosrdným samaritánem se stal malý chlapec, možná záškolák. Díky Bohu za něj. Díky Bohu za Jeho ochranu.
Svatý Bože, není v lidských možnostech vyjádřit Ti dík a vděčnost za Tvoje jednání. Prosím Tě čiň mě dennodenně v mých nepravostech milosrdným Samařanem, který bude citlivý k potřebám druhých, i těch zdánlivě úplně nejmenších lidí.