Kázání Radima Hettnera v sobotu 24.1. v Sokolově

radimZákladní text z Bible: Jan 5, 1-7: Potom byl svátek Židovský, i šel Ježíš do Jeruzaléma. Byl pak v Jeruzalémě rybník bravný, kterýž slove Židovsky Bethesda, patero přístřeší maje. Kdež leželo množství veliké neduživých, slepých, kulhavých, suchých, očekávajících hnutí vody. Nebo anděl jistým časem sstupoval do rybníka, a kormoutil vodu. Protož kdož nejprvé sstoupil po tom zkormoucení vody, uzdraven býval, od kterékoli nemoci trápen byl. I byl tu člověk jeden, kterýž osm a třidceti let nemocen byl. Toho uzřev Ježíš ležícího, a poznav, že jest již dávno [nemocen,] dí jemu: Chceš-li zdráv býti? Odpověděl mu ten nemocný: Pane, nemám člověka, kterýž by, když se zkormoutí voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sstupuje.

Text z Bible, který velice dobře známe a který nás uvádí k rybníku Bethesda, kde Boží anděl čas od času rozčeřil vodu.

Snad i v samotném hebrejském názvu Bethesda je zakódován určitý druh poselství pro lidi, protože by se tento výraz dal přeložit jako dům vylití. Nevíme, v jakém čase, ale určitě brzy, si lidé všimli toho, že  takovéto andělské navštívení místního rybníka má uzdravující účinky pro nemocného člověka. Má to však jeden háček. Nemocný člověk musí do vody vstoupit jako první. Vítěz bere vše. A tak byly břehy rybníka posety  lehce i těžce nemocnými lidmi, kterým se v hlavě honila jedna jediná myšlenka. Pro smilování a milosrdenství Boží, kdy se ten anděl zase zjeví. Doufám, že mě ten Tobiáš nepředběhne jako minule. Atd. Nemocní lidé čekají na to, až se zjeví anděl Boží. Někteří museli čekat opravdu hodně dlouhou dobu. Náš člověk z příběhu čekal celých 38 let s nejistým výsledkem až do dne, kdy kolem něj prochází Ježíš.

Ježíš předtím na dálku uzdravil syna královského služebníka a z Judska přešel do Galileje. Zde u břehů rybníka Bethesdy vidí plno nemoci, bolesti a důsledky hříchu. Když Ježíš viděl, jak zoufalí trpící čekají, až se voda začeří, zatoužil použít své moci a všechny je uzdravit. Byla však sobota a on věděl, že takové uzdravení by mnohé Židy pobouřilo a zavdalo jim záminku proti němu. Rozhodl se tedy pomoci alespoň jednomu. Rozhlédl se kolem a všiml si mimořádně ubohého člověka. Byl už osmatřicet let zcela chromý a neměl žádné přátele. Všichni ho opustili. Donesli ho k rybníku a přestali se o něj zajímat. Možná, že nemocný dospěl za ta léta k přesvědčení, že na něj Bůh zanevřel. Ležel na lůžku z tvrdé rohože a zkaleným pohledem zíral na vodní hladinu. Z výrazu jeho tváře bylo patrné, že už v žádné uzdravení nedoufá. Ví, že nemá šanci dostat se do vody jako první. Byl u konce svých sil a čekal jen na smrt. Ježíš se nad ním sklonil a zeptal se: „Chceš být zdravý?“ Chromý pomalu otočil hlavu a pohlédl na neznámého muže. Co je to za divnou otázku? pomyslel si. Na co jiného bych tady celá ta léta čekal? Jistěže chci být zdravý. Přesto jeho zoufalá odpověď vyzněla trochu jinak: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. A než se tam sám dostanu, ostatní mě předběhnou.“

Protože tento příběh dobře známe, nebudu pokračovat v tom, jak se dějová linka vyvíjí dál. Naše vyprávění skončíme u zoufalé odpovědi nemocného člověka. Pane, nemám člověka, kterýž by, když se zkormoutí voda, uvrhl mne do rybníka, ale když já jdu, jiný přede mnou sstupuje. Přátelé, určitě znáte přísloví: Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný má však jen jedno přání. Proč ten nemocný člověk Ježíši ihned při prvním setkání a položené otázce rázně neodpověděl: Ano, chci být zdravý, chci běhat po kopcích, chci chytat vítr ve vlasech, chci pít mocnými doušky prameny horských vod. Chci. Chci. Chci………. Logicky by to tak přece v tom nemocném člověku mělo takto burácet a rezonovat. Místo toho Ježíš dostane odpověď, jakou jsme si před chvílí přečetli. Ježíš se toho člověka na něco ptá a on odpovídá úplně o něčem jiném, i když zdánlivě souvisejícím. Jak říká další české rčení: Já o koze, on o voze.

Jak moc tomuto bídnému nemocnému člověku rozumím. 38 let promarněného života u rybníka, dříve možná se snažil doplazit ke břehu jako první. Ale vždy jej někdo předběhl, tak to šlo rok za rokem a co bude říkat tomu neznámému člověku na takovou otázku, zdali chce být zdravý. Co ten člověk ví o utrpení. Možná i ty jsi se ve svém životě setkal se situací, kdy jsi znal správnou odpověď, ale nedokázal jsi ji říct. (např. stanovení diagnosy)  Nebo mi to připomíná zkoušení žáka u tabule. Učitel položí otázku a žák, jelikož neví, tak bude plkat o všem možném, aby dokázal, že zná správnou odpověď. My ale nejsme malí žáčci u tabule, známe správné odpovědi, a přesto na určité otázky v našich životech uhýbáme, kličkujeme jak zajíc. Proč. Bůh nám dává skrze Ducha svatého tyto své otázky. Proč tomu tak je, je jednoduché. Nezazněla už z ráje první otázka na člověka: Adame (dosaď různá jména), kde jsi? Můžeme si to přečíst v našich biblích Gen3, 9-13. Na jednoduchou Boží otázku Kde jsi? zde dostáváme celý festival výmluv. Dokáže vůbec člověk Bohu přímo odpovídat na jeho otázky? Nebo mu v tom brání jeho neochota přiznat si vlastní stav věci, jeho ješitnost, zpupnost, jeho hříšnost, jeho duchovní pýcha. Bojíme se také slyšet Boží odpovědi, protože v našich srdcích víme, co si skutečně zasluhujeme. Určitě by se dalo najít mnoho věcí, které nám tělesným a hříchu zaprodaným lidem brání v tom, abychom svatému Bohu dokázali byť i na jednu jedinou otázku odpovědět přímo.

Dalším velkým problémem nemocného člověka byla nevíra v Ježíše. Jasně, nyní se setkává s Ježíšem poprvé. Tak proč mu hned věřit? Jak to čteme v našich Biblích? Pane, nemám člověka. Nemám rychlého silného člověka, který by mě, mrzáka, na svých zádech odnesl až k vodě. Horizont uvažování našeho nemocného je jenom horizontální. Vše vidí pouze v lidských silách. Doufá jen v silné lidské paže a nohy. Ty paže a nohy, které ho tam před 38 roky přinesly a nechaly potom napospas u břehů, ať se uzdraví sám. Takováto víra v člověka pak naprosto zatemňuje světlo Božího ducha a  opravdové víry v Ježíšovo milosrdenství. A když důvěra v člověka dosahuje takovýchto rozměrů, potom zajisté platí to, co je zapsáno u Izaiáše 2,22: Přestaňtež[doufati]v člověku jehož dýchání v chřípích jeho jest. Nebo zač má jmín býti? Jediné, co člověk dokáže je to, že nemocného přenese ke břehům rybníka. Pak ho opustí, protože ten nemocný člověk je pro ostatní zdravé lidi jen přítěží. Přátelé, není někdy naše přílišná důvěra v člověka, nebo srovnávání se jenom s člověkem i naším problémem, proč pak nevěříme živému Bohu?

Posledním takovým zamyšlením se nad tím, proč nejsme schopni na jednoduché Boží otázky přímo odpovědě,t vidím i v tom, že tito nemocní u rybníka Bethesda (včetně našeho vyvoleného nemocného) představují symbol churavějící Kristovy církve. Iz 42,19: Kdo jest to slepý, jediné služebník můj? A hluchý, než posel můj, kteréhož posílám? Kdo slepý tak jako dokonalý? Slepý, pravím, jako služebník Hospodinův? U břehu rybníka jsou shromážděni hluší, slepí, chromí a čekají na své uzdravení, přitom jsou to lidé mající určité náboženské zkušenosti, jsou přece u toho správného rybníka (u jiných rybníků to nefunguje), kam chodí Anděl Páně rozčeřit vody a jeden šťastlivec bude za své náboženské přesvědčení odměněn uzdravením. Hodnotí se a cení přece výkony, jak jsme si řekli v úvodu, vítěz bere vše. To je ale velice smutný a hlavně nepravdivý obraz Kristovy nevěsty. Však my křesťané, zejména adventisté, dokážeme takto karikaturovat náš vztah ke Kristu. Musíš se víc snažit, musíš zdravěji jíst, pít, musíš praktikovat zdravější životní styl, musíš trénovat, musíš běhat, musíš si koupit dalekohled na pozorování hladiny, musíš v noci nespat, musíš být vždy bdělý a připravený na andělův příchod, musíš… Nemůžu, já jsem přece chromý, neumím rychle běhat, vždycky se najde někdo rychlejší, kdo mne předběhne. Copak to nevíš? (spasení za naše zásluhy, kde je milost?, nebo sebeuzdravení, nepotřebuji Ježíš, jiné místo by možná bylo větším požehnáním) Ještě více smutnější je fakt, uvědomíme li si, že když za nemocným přišel Kristus, tak ten ho vůbec nepoznal. Často si kladu otázku, jak by to bylo se mnou, kdyby do našeho sboru přišel Ježíš, usedl by do lavice, poslechl by si kázání, možná bychom se spolu i pomodlili. Ale to je vše? Poznal bych ho? Poznal bych svého Pána a Mistra? Nebo bych kolem něj prošel nepovšimnut, protože mám “spoustu náboženských povinností“, například pravidelně kontrolovat vodní hladinu našeho sborového rybníčka. A nejhorší stav je ten, když se domníváme, že takovéto zírání na hladinu nás zbaví naší duchovní prázdnoty. Není pak divu, že nepoznáme, co je v našich životech důležité. Není divu, že si obrazně řečeno ve svých životech stavíme šibenice, a pak se divíme, že nás škrtí oprátka. Není divu, že nepoznáme a nepoznáváme  svého Boha. A určitě by se našlo daleko více obrazů. Nechci však toto úvahu končit tak pesimisticky.

Ježíš ještě na jednom místě v Bibli jednomu člověku přikázal, aby vstal. Otevřme své bible u Mk 5. 41 A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi. Což se vykládá: Děvečko, (toběť pravím), vstaň. Jediná cesta z našeho marastu, nemoci, hříchu, duchovní smrti, vzpoury proti Bohu je nechat v sobě působit v plnosti Ducha svatého. Ten má moc tě plně uzdravit. Jen na tobě teď záleží, zdali se rozhodneš pro vegetování u břehu rybníčka, nebo poslechneš hlasu svého Pána, vstaneš a půjdeš. Vstaneš a půjdeš jako nový, uzdravený člověk, vykoupený Kristovo milostí skrze jeho drahou a prolitou krev. To je mé přání a modlitba za nás všechny. Bůh žehnej vašemu rozhodnutí se pro Ježíše Krista.  Amen