„Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.“ (Kaz 1,2)

PF_2015 Zmíněný verš tvoří nadpis Kazatelova spisu. Je tedy úvodním shrnutím obsahu celé knihy. Co myslel Kazatel, když mluvil o marnosti? A co měl na mysli, když řekl, že marností je všechno? Rabíni s humorem sobě vlastním vykládají zmíněný verš takto: Když je člověku jeden rok, sedí jako král v postýlce s nebesy hýčkán a líbán všemi. Když jsou mu tři roky, je jako prasátko, protože strká čumák a pracky do všeho, co vidí. V deseti skotačí a poskakuje jako kůzle. Ve dvaceti jako řehtající kůň, který se obdivuje sám sobě a touží po ženě. Když se ožení, je jako osel. Později se stává drzý jako pes, aby zajistil jídlo a všechny další potřeby pro rodinu. Ve stáří chodí nakonec shrbený jako opice.

V původním hebrejském znění se slovo marnost objeví skrytě sedmkrát. Rabíni těchto sedm marností přirovnávají k sedmi úsekům lidského života. Hodnocení jednotlivých období je trefně charakterizováno v uvedeném komentáři. VŠÍM měl Kazatel na mysli Tvůj i můj život ve všech jeho obdobích, barvách a činnostech. MARNOSTÍ je lidská práce, odpočinek i zábava. Dokonce i naše náboženské úsilí je ústy Kazatele hodnoceno jako prázdné a beze smyslu (viz Kaz 9,2).

Ve Starém zákoně je zaznamenán příběh člověka, jehož jméno znělo marnost. Na jeho životě můžeme lépe porozumět významu Kazatelových slov o marnosti. Vzpomenete si, o koho jde? V hebrejštině zní jméno tohoto muže stejně jako Kazatelova marnost – Ábel. Co měl Ábel ze všeho svého pachtění? Co měl ze svého spravedlivého života? Pouze nenávist sourozence a smrt. Kazatel by k tomu snad jen trefně poznamenal: I jeho život byla pomíjivost a honba za větrem.

Kazatelův spis jsou, hudební terminologií řečeno, variace na téma Marnost na druhou. Pokud si říkáme, že on to přece tak nemyslel, zašifruje ve svém spisu ještě jedno ujištění o tom, že to s tou marností myslí skutečně vážně. Každá hebrejská souhláska má svou číselnou hodnotu. Když sečteme číselné hodnoty souhlásek hebrejského výrazu pro marnost, dostaneme se k číslu 38. Jistě ne náhodou použije Kazatel ve své knize slovo marnost právě 38krát.

 „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ (Kaz 12,13)

 Málem se mu to povedlo. Nechybělo málo a Kazatel nás přesvědčil, že opravdu všechno je marnost. Co říkáte? Ještěže je tam ten závěr, jehož slova dodnes visí na mnoha zdech bytů starších adventistů. Jakoby tam zmíněný text nepatřil. Někteří dokonce považují tento verš za dovětek zbožného žida, který byl Kazatelovými myšlenkami zděšen natolik, že se je pokusil trochu tímto závěrem poopravit.

Je to opravdu tak? Myslím, že ne. Věřím, že i závěr celé knihy je původní Kazatelův. Domnívám se, že v závěrečných slovech je ukryt hluboký Kazatelův záměr. Nejprve zahraje velkou variaci na téma Marnost na druhou a pak nás vyzve: Milý člověče, a teď věř. Bát se Boha a zachovávat přikázání jsou totiž starozákonní synonyma pro víru. Kazatel nás nejprve chce přesvědčit o tom, že všechno je marnost, aby nás v závěru se vší přesvědčivostí vyzval k věření. Mějme přitom na paměti, že „všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník…“ (Kaz 9,2).

Proč tedy věřit? Není i víra sama marností? Takto ovšem otázka nestojí. Máme se spíše ptát, k jaké víře nás Kazatel zve na začátku roku 2015. S jakou vírou máme projít (můžeme projít), nebo jaká víra obstojí (vydrží) v roce 2015?

Kazatel nás chce očistit a osvobodit od prospěchářské víry. Od víry, která věří proto, že ji z toho může něco kápnout. Zve nás k víře, která nehledá své opodstatnění ve vztahu k nějakému užitku. Vždyť už přece víme, že všechno je marnost. Když mluvíme o užitku, máme na mysli například příjemné náboženské prožitky, pocit jistoty v nejistém světě, život věčný apod. Kazatel nás vyzývá k víře, která nachází své opodstatnění v sobě samotné. Jinými slovy nás vede k víře, která věří jen kvůli Bohu samotnému. Důvodem víry je Bůh samotný, nikoli nějaký užitek z víry. Zve nás k víře nepodmíněné, která toho mnoho nežádá. Právě naopak může být od ní mnoho požadováno.

V závěru mi dovolte zmínit dvě události ze života člověka, jehož víra je v Bibli představena jako vzorová. Příběh Abrahamův je v knize Genesis orámován dvěma příběhy. V obou příbězích zaznívá výzva „odejdi“. Poprvé, když Bůh volá na Abrama: „Odejdi…do země, kterou ti ukážu“, je součástí této výzvy velký slib – požehnání, zajištění budoucnosti, velkého jména (tzn. život, který stojí za to žít), ochrany (Gen 12,1-3). Kdo by se nevydal na tuto cestu víry, když je zde tolik slíbeno?

Uběhne několik let, během kterých má abrahamovská víra projít dramatickou proměnou. Cyklus příběhů našeho praotce víry uzavírá podobná výzva, jakou Abraham slyšel na počátku: „Odejdi do země Mórija“ (Gn 22,2). Zde už však Abrahamovi není slíbeno nic. Naopak mnohé se po něm žádá. Boží nárok na obětování syna Izáka navíc ruší všechny předchozí sliby, které Abraham z Božích úst slyšel. Na začátku víra, která věří, protože jí z toho může něco kápnout.  V závěru dospělá víra, která je pochválena: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,12) V tomto pochválení slyšíme Kazatelovu výzvu: Boha se boj. Příběh Abrahamův je příběhem proměny víry. Podobná proměna leží Kazateli na srdci.

V židovských rodinách se čte kniha Kazatel právě na přelomu roku. V tomto období zve k přehodnocování naší víry a k její proměně. Kazatel nás vyzývá k dospělému věření, které je prosto jakéhokoli prospěchářství. Zve k víře, která věří pouze kvůli Bohu samotnému. S takovou vírou se dá putovat rokem 2015, ať nás na této cestě potká cokoliv.