DSC00761Ve čtvrtek 13.11. se sejdou na celém světě adventisté sedmého dne ke společnému uvažování nad Božím slovem a k modlitbám. Členové a přátelé sokolovského sboru se sejdou od 18.30 v rodině Jiřího a Aleny Novákových, kteří bydlí v Těšovicích 72. Všichni jsou srdečně zváni!

Pátou přednášku s názvem Můžeme vykonat víc, než si myslíme napsal Delbert W. Baker, místopředseda Generální konference:

Jeden známý příběh popisuje mladého muže, který se procházel po mořském břehu. V dálce uviděl, jak proti němu jde starý muž. Povšiml si, že se pravidelně sklání k zemi. Pokaždé něco vzal do ruky a hodil to do moře. Zvědavě pozoroval starého muže, jak se znovu a znovu sklání k zemi, něco zvedá a pak to hází do moře. Když se k sobě přiblížili na vzdálenost, kdy spolu mohli mluvit, mladý muž se zeptal toho druhého, co to dělá. Starý pán mu vysvětlil, že zachraňuje mořské hvězdice vyplavené mořem a hází je zpátky do vody. Překvapený mladý muž se nevěřícně zeptal: „Proč to děláte? To nemá cenu. Přece nemůžete zachránit všechny mořské hvězdice, to je příliš velký úkol. Nejste schopen tuto situaci změnit!“ Starý muž se beze slova sehnul, vzal další mořskou hvězdici a hodil ji zpátky do moře. A přitom potichu dodal: „Ale mohu zachránit aspoň tuto jednu!“

My nedokážeme vykonat všechno, ale něco určitě udělat můžeme. Nedokážeme změnit celý svět, avšak můžeme změnit svět kolem nás. A Ježíš nám dává přesně tento úkol – abychom změnili situaci v našem městě nebo ve společnosti, ve které se nacházíme. Jak to můžeme udělat? Tím, že budeme „konat dobro“ stejně jako kdysi Ježíš: zacíleně, tvůrčím způsobem, soucitně a vytrvale.

Ježíš prokazoval dobro všude, kam přišel. I když neexistuje žádný přesný návod k vydávání svědectví a k záchraně lidí pro Krista, Bible a křesťanská literatura představují řadu různých metod, které můžeme využít k vydávání svědectví a ke konání dobra.

Zde je několik z nich:

  • Oslovení jednoho člověka druhým (Filip – Sk 8,26–40; Ježíš – J 3,1–21).
  • Vyprávění příběhů (Šalomoun – Př 7,6–27; Ježíš – Mt 12–15).
  • Přímá konfrontace (Štěpán – Sk 7,1–51; Ježíš – Mt 15,3–9).
  • Přímé zvěstování evangelia (Petr – Sk 3,12–26; rady Ježíše 72 učedníkům – L 10,1–22).
  • Intelektuální disputace (Pavel – Sk 17,22.34; Ježíš – Mt 22,29–32).
  • Osobní svědectví (slepý muž – J 9,1–34; Ježíš – J 14–15).
  • Rozhovor (Ondřej – J 1,40–42; Ježíš se Samařankou – J 4,1–26).
  • Pozvání a výzva (Ježíš – L 5,27).
  • Zdravotní pomoc a interakce (přátelé ochrnutého – Mk 2,1–12; Ježíš – J 13,1–20).
  • Projevy nadpřirozené moci (apoštolové – Sk 5,12–16; Ježíš – J 4.46–54).

Klíčové slovo je „dělat“: udělat něco a udělat to právě teď. Ellen Whiteová napsala: „Svět dnes potřebuje totéž, co potřeboval už před dvěma tisíci lety. Potřebuje poznat Krista. Je zapotřebí velkého díla nápravy, a to v oblasti tělesné, duševní i duchovní. Tato reforma se může uskutečnit jen Kristovou milostí.“

Dále pokračovala: „Skutečný úspěch při styku s lidmi může přinést jen Kristova metoda. Spasitel se stýkal s lidmi jako ten, kdo chce jejich dobro. Projevoval jim soucit, sloužil jejich potřebám a získával si jejich důvěru. Pak je vyzval: ‚Následujte mne.‘ “

Před několika měsíci představila celosvětová Církev adventistů sedmého dne, která má 18 milionů členů, novou a odvážnou výzvu – evangelizaci měst. Každý adventista je vyzýván, aby oslovoval lidi ve svém okolí, ve společnosti či ve městě stejným způsobem, jak to dělal Kristus. Každý křesťan by měl projevit svoji lásku k Bohu a k lidem tím, že se s nimi podělí o dobrou zprávu o Kristu. Jedině ona dokáže proměnit lidské životy.

Poselství církve adventistů vychází z Bible. Adventisté si váží všech náboženství, která svoji věrouku odvozují z Bible. Avšak zároveň jsme hluboce přesvědčeni o tom, že adventistické poselství – zpráva „tří andělů“ ze Zjevení 14,6–12 – je Božím poselstvím pro závěrečnou dobu lidských dějin. Věříme, že Bůh povolal církev adventistů k tomu, aby světu toto poselství předala.

Nepřinášíme novou pravdu, protože stejné pravdě věřili a praktikovali ji věrní křesťané po celou dobu dějin – jak čteme od knihy Genesis až po Zjevení. Bůh církev adventistů povolal, aby přivedla lidi zpět k věčným pravdám, na něž se soustředily útoky během dějin, které lidé ignorovali a které byly dokonce ztraceny. Adventisté jsou povoláni, aby „vybudovali, co bylo v troskách“, a „postavili, co založila minulá pokolení“ (Iz 58,12).

Co pociťuješ, když slyšíš výzvu, aby ses zapojil do osobní evangelizace? Myslíš si, že je možné oslovit svět? U některých věřících vyvolává obrovský rozsah tohoto úkolu a zkušenosti s tím spojené pocity nadšení. Když uvažují jiní věřící o velikosti obětí, které bude potřeba přinést, propadají negativním pocitům. Další skupině se jeví, že je takřka nemožné naplnit úkol oslovit sedm miliard lidí žijících na naší planetě – a proto se propadají do stavu lhostejnosti nebo určitého ochrnutí.

Dobrou zprávou je, že můžeme tuto výzvu naplňovat službou v prostředí, ve kterém žijeme. Můžeme přijmout výzvu k evangelizaci měst jako svůj úkol s nadšením. Apoštol Pavel ukazuje, jak můžeme tuto výzvu s pomocí Kristovy metody prakticky naplnit.

V pasáži Sk 20,17–24 Pavel nastínil čtyři jednoduché principy úspěšného vydávání svědectví a evangelizace. Stručně shrnul, jaké mají mít Kristovi následovníci postoje a co mají dělat, aby konali dobro. Pavel začíná tím, že věřícím připomíná, jak on sám pojal evangelizaci a záchranu lidí pro Krista. Jako příklad života služby uvádí to, jak s nimi žil a pracoval v Efezu (Sk 20,18). Píše o tom, s jakou pokorou jim sloužil a nedovolil odpůrcům, aby narušili jeho práci (Sk 20,19). Připomíná také, jaké formy evangelizace používal – od veřejného kázání, zvěstování jedincům až po práci dům od domu (Sk 20,20.21). Potom inspiruje věřící zmínkou o tom, že ho „Duch nutí“ – tedy že ho Duch svatý vnitřně vede, aby konal evangelizaci ve velkém městě Jeruzalém (Sk 20,22.23). Vrcholem oddílu jsou jeho slova o tom, že i přes očekávání zkoušek a soužení „nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti“ (Sk 20,24). Pavel v tomto textu popisuje čtyři postoje úspěšného Kristova následovníka, které sám praktikoval.

Pavel chápal evangelizaci jako týmovou činnost, ne jako sólovou aktivitu (Sk 20,22.23). Jeho společníkem, který mu neustále poskytoval podporu a vedení, byl Duch svatý. Pavel dostával sílu k překonávání překážek. Vědomí odpovědnosti převyšovalo hrozící nebezpečí (Sk 20,23). Komunikoval se svým Pánem, připomínal si povolání, které obdržel, a nikdy nezapomínal, proč plnil svěřený úkol. Stále si připomínal, že svět zoufale potřebuje slyšet právě to poselství, které mu přináší.

Pavel překonával odpor. Uvědomoval si však, že věčný zisk je víc než časné pohodlí (Sk 20,24). Dobře totiž věděl, že každá zkouška, kterou Bůh dopustí, vede k větší odměně na druhém břehu. Pavel věděl, jaký záměr má Bůh s jeho životem. Uvědomoval si, že cíle svého života dosáhne jen tehdy, pokud předá svěřené poselství druhým. Pavel plnil svěřený úkol s vědomím, že Bůh tento úkol dokončí.

Při zvěstování evangelia mějme stejný postoj jako Pavel: nenechme se zmalomyslnět obrovským rozsahem úkolu, konejme všude dobro a důvěřujme, že Bůh svoje dílo úspěšně završí. Bůh má budoucnost světa ve svých rukou, záleží mu na obyvatelích světa. Naším úkolem je pomáhat lidem, ke kterým nás Bůh posílá. Jedině tak dokončíme náš životní běh a svěřenou službu s radostí.

Otázky ke společnému přemýšlení

  1. Přemýšlejte nad touto větou: „Ježíš procházel zemí a konal dobro.“ Co to prakticky znamená pro nás, kteří se chceme řídit Ježíšovým příkladem?
  2. Autor vyjmenovává deset způsobů, jak se můžeme zapojit do zvěstování evangelia druhým. Přemýšlejte, které způsoby vám vyhovují. Jak je možné prakticky je využívat?
  3. Autor uvádí Ježíše a Pavla jako příklady. Se kterým z nich máte – podle vašeho názoru – více společného? Proč?