Jak nevyhořet na cestě s Pánem Bohem

„Kolika lidem jste v tomto týdnu vydali svědectví?“ burácí zvučným hlasem muž za kazatelnou v křesťanském shromáždění a rozhlíží se po lidech, kteří přišli na bohoslužbu. Možná začínáte jako já zpytovat svědomí a říkáte si v duchu, že snad jste ani neměli právo dnes přijít, když nejste tak „aktivní“ jako tento muž. Co ale s těmi, kteří jsou v takovém shromáždění poprvé. Jak se asi cítí? Jsou snad oni těmi oběťmi, kterým jsme v týdny vydali svědectví? Všichni jsme v rozpacích, hledíme do země. Je nám stydno ze sebe, nebo trapně z něj?

Děsí mě lidé, kteří si myslí, že jsou těmi, kdo zachraňují svět, že jen na nich záleží, kolik lidí uvěří a přijde „do nebe“. Henri Nouwen, autor duchovní literatury, vyjádřil, že jsou dva nejničivější motivy pomoci v životě věřících lidí. Já bych tyto motivy pomoci označila za důvody, které spolehlivě vedou k duchovní sebevraždě.

Prvním je pocit viny. Jako lidé tíhneme k tomu, že se chceme svými dobrými skutky zbavit pocitu viny. Když jsem byla v patnácti letech na oslavě narozenin svého kamaráda, opila jsem se tak, že jsem nebyla schopná dojít domů. Celou noc mě hledala policie, kamarádi, rodina, ale nenašli. Našel mě neznámý člověk promrzlou spát ve sněhu. Odnesl mě k sobě domů a tím mi zachránil život.
Když jsem se ráno probudila, okamžitě jsem si vzpomněla na svoje rodiče. Bylo mi jasné, co asi prožívají, když o mně nevědí. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony a já musela pěšky domů. Bylo to několik kilometrů. Cítila jsem se strašně. Kdyby mi někdo v této chvíli řekl, že mám sousedce umýt okna, kamarádovi vyčistit auto a staré babičce složit uhlí, všechno by pro mě bylo jednodušší, než přijít s omluvou k rodičům. Cítila jsem se nehodna jakéhokoli odpuštění. Jak ráda bych si ho odpracovala! Je-li ale motivací k pomoci náš vlastní pocit viny, nejsme na správné cestě. Můžeme se díky své hříšnosti a potřebě milosti naprosto vyčerpat.

Druhý motiv pomoci, který vede ke špatným koncům, jsem zmínila na začátku. Je jím touha zachraňovat, myslet si, že musíme vydávat počet, který jsme oslovili a který díky nám možná pozná Boha. Člověk je pouhým nástrojem Boží spasitelské činnosti a zákonitě musí jednou sám sebe zklamat, vyhořet, utrápit se. Henri Nouwen pracoval jako misionář v Peru. Napsal, že mnozí usilovně pracující muži a ženy byli svědky toho, jak se situace během jejich misijního působení zhoršuje. Pokud by byli závislí jen na úspěchu své práce, brzy by přišli o vědomí své hodnoty. Člověk si musí uvědomit, že se dává Bohu k dispozici, aby skrze něj utvářel dobro Hospodin, ne on sám. Sžírání se pocitem, koho všechno jsem ještě nezachránil, komu nepomohl a komu nevydal svědectví, nevede k ničemu. Spása světa, záchrana lidí, začíná i končí u Hospodina, ne u nás. To nás samozřejmě nemůže nechat netečnými, abychom si svoji víru nechávali pro sebe. Jen chci říct, že je třeba při pomáhání druhých mít stále na paměti, že Bůh je tím, kdo v druhých probouzí jejich zájem o něj, tím, kdo je těžištěm veškerého života na zemi a tedy tím, na kom všechno závisí. Není to člověk. Jaká úleva!

Nemá-li dojít při pomoci druhým lidem k vyhoření, k otrávení se, je důležité dát Boha na první místo, do středu všeho, co děláme, a nechat lidem stejnou svobodu, jakou jim dává Bůh. Bůh si tak cení svobody, že ji poskytuje lidem v takové míře, že radši se sám trápí nad těmi, kteří se rozhodnou ho opustit. On zůstává stále stejný. Věrný a milující. Navzdory Božímu smutku a trápení mají lidé svobodu zareagovat i negativně. Podívejme se do Bible, do Nového zákona, jak k lidem přistupoval sám Ježíš. Neměl nutkání obrátit celý svět ke křesťanství, ani všechny uzdravit. Kázal a léčil jen ty, kteří to po něm chtěli a kteří byli na uzdravení připraveni. To, že odhalil zrádné myšlenky Jidáše, neznamenalo, že mu zabránil v jeho zlém činu. Na otázku bohatého muže odpověděl nekompromisními slovy a nechal ho odejít. Ježíš vykazoval neuvěřitelnou úctu k lidské svobodě. Naším úkolem je rozsévat a pouštět svůj chléb po vodě. Lidé ale někdy ve svém lopotném pachtění pro blaho druhých na Boha zapomínají a vypadají pak ztrápeněji a vyčerpaněji než lidé, jimž pomáhají. Proto je třeba při pomoci druhým především myslet na to, že nad mými skutky dlí Hospodin, který dává radost ze služby a budeme-li se jej přidržovat, nikdy k duchovnímu pádu nedojde. Vysoká citlivost na bolest může být darem, ale podobně jako mnoho jiných darů, pokud jí přenecháme vládu, může ničit. Básník John Donn napsal: „kříže těch druhých nejsou křížem mým“.

Ráda bych svoji úvahu zakončila stejnými slovy jako zmiňovaný Henri Nouwen: „Když si uvědomíme, že vina z nás byla sňata a že jenom Bůh zachraňuje, potom můžeme svobodně sloužit a žít opravdu pokorným životem. Bůh nejlépe působí skrze ty, kteří mají ducha pokory a vděčnosti.“ (dk, hk)