Míša K.V roce 2004 jsem přijala do Domu na půli cesty v Kynšperku nad Ohří dvě dívky z Výchovného ústavu v Jindřichově Hradci. Nic jsem o nich nevěděla, nezjišťovala jsem si nikdy dopředu informace a přijímaných klientech. Chtěla jsem být nezaujatá. Obě holky se chtěly vyučit, a tak jsme hned zamířily do tamní Střední živnostenské školy, učební obor dámská krejčová. Škola je přijala a já jsem očekávala, kdy je učení přestane bavit. V domě na půli cesty bylo takové chování běžné. Jana Papoušková, moje favoritka, odpadla velmi brzy. Míša Kroková se k mému údivu stále ve škole držela. Nebyly jsme přítelkyně a já jsem měla mnoho výhrad k Míšině chování v zařízení. Pak jsem ji jednou potkala u katolického kostela. Ptala jsem se, zda byla uvnitř, přikývla a řekla mi, že chodí navštěvovat Pána Boha. Od té chvíle bylo vše jiné. Našly jsme jedna v druhé spřízněnou duši a mohly jsme si spolu hodně povídat. Skamarádily jsme se a Míša se nejen vyučila, ale stala se součástí mojí rodiny ‐ vlastní, širší, i církevní. Mám ji i její dcerky moc ráda. Na fotce je Míša poté, co slavnostně obdržela v kynšperském kině výuční list. Hana Kábrtová