Kázání Daniela Kábrta 18.10. na text z knihy Genesis 18, 1-15

DaníkMilí bratři, milé sestry, vážení přátelé,

příběh, o kterém dnes budu mluvit, se může na první pohled jevit jako příběh velice jednoduchý, ale nenechte se mýlit. Patří k nejobtížnějším pasážím Tóry, tedy pěti knih Mojžíšových. Rád bych nás jeho prostřednictvím všechny povzbudil k pokračování našeho společného stolování, pohostinnosti, vzájemného sdílení a chození na společná shromáždění, jejichž středem je Ježíš Kristus. Když někdo z vás, který se dnes netěšil do sboru, půjde domů potěšený a pochopí, že tak jako je pro nás životně důležité hovořit s naším Bohem, tak také je životně důležité se vídat společně navzájem, všímat si druhých a zvát je ke společnému stolování, pak moje úvaha měla smysl.

Genesis (1. kniha Mojžíšova) 18,1-5:

I ukázal se Hospodin Abrahamovi u Mamreho dubů, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“

Všimli jste si, že z vyprávění není úplně jasné, kdo že to tedy vlastně Abrahama navštívil? Byl to Hospodin v lidské podobě provázený dvěma anděly, anebo to byl Hospodin vtělený do tří mužů, kteří Abrahama navštívili?

Se zajímavou hypotézou řešení tohoto problému přichází vrchní britský rabín Jonathan Sacks. Podle něj se Abrahám ocitá v prorockém vytržení a během toho vytržení vnímá Hospodinovo slovo. (verš 1: I ukázal se Hospodin Abrahamovi u Mamreho dubů, když seděl za denního horka ve dveřích stanu.). Když v tom náhle přicházejí poutníci (verš 2: Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi). Abrahám zaujat návštěvou se v jednotném čísle obrací nejdříve na Hospodina a prosí ho o chvíli strpení (verš 3: Panovníku, jestliže jsem u Tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka). No a pak už se v množném čísle obrací na své hosty a říká ve verši 4.: „Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili. Potom půjdete dál, přece nepominete svého služebníka.“

Ze Sacksova pojetí vyplývá možná trošku odvážná, ale přesto myslím skvělá myšlenka. Pane, budeš muset chvíli počkat. Jsou tady totiž lidé, potřební lidé, poutníci, kteří uprostřed parného dne potřebují mojí pomoc, moje pohostinství. Já jsem ti vděčný za to, že jsi mě poctil svojí přítomností, jsem ti vděčný za tvé zjevení, ale budeš muset chvilku počkat, až obsloužím své hosty. Pak zase budu moct plnými doušky vychutnávat tvojí přítomnost. Všimněte si, že v duchu této interpretace je pohostinnost důležitější než společenství s Bohem. V knize O svobodě náboženství Jonathan Sacks vysvětluje toto: Existuje Bůh, kterého potkáváme ve vizích, zjeveních a mystických setkáních v hloubi duše a stejně tak existuje Bůh, který se zrcadlí v obličejích lidí, dokonce i cizinců, které potkáváme uprostřed všedních dnů a potřebují naši pomoc. Důležitější je však vidět Boha v tváři bližního, který potřebuje naší pomoc než Boha v prorocké vizi.

Křesťanští vykladači mají za to, že Abrahamovo kolísání mezi jednotným a množným číslem vyplývá z toho, že tady Abraháma navštívila přímo svatá Trojice. Přemýšlel jsem o tom, že se ten tradiční křesťanský výklad s tím Sacksovým docela překrývá. Muži, kteří se objevili na zápraží jeho stanu, jsou obsluhováni Abrahamem úplně stejně, jako kdyby přišel sám Bůh. Je s podivem, jak ten stoletý stařík s neobyčejnou vitalitou a energií uprostřed úmorného vedra kmitá jako mladík. Svým hostům poskytuje vodu k umytí nohou, vyhlíží vhodné místo ke stolování, nabízí občerstvení tak vydatné, že přesahuje běžnou normu lidského příjmu.

Genesis (1. kniha Mojžíšova) 18, 6-8: Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem.

Chléb je upečen ze třech měr, tedy ze 36 litrů mouky. Kromě toho Abrahám vybírá osobně celé tučné tele, k tomu přidává hustou smetanu a mléko. Dává to nejlepší co má, dává víc než je třeba a dává to ochotně a s radostí. Co jej k tomu vlastně vede?

Na základě Boží výzvy se před lety sám vypravil do zaslíbené země. Všude, kam přišel, byl jen pouhým poutníkem, nebo chcete-li hebrejem, tedy cizincem. Dokonce i v cíli své cesty, zaslíbené zemi, byl jen poutníkem. Žil zde jako cizinec a host, z vlastní zkušenosti teda věděl, jak chutná žár slunce, chlad noci, žízeň, hlad. Pokud hledáme motivaci Abrahamova chování, Abrahamovy pohostinnosti, pak tady platí, že host přijímá hosty, cizinec cizince, poutník poutníky. Pohostinnost po Abrahamovi zdědili také jeho potomci. Pohostinství se tak stalo jednou z nejvznešenějších myšlenek Bible. Tóra stanovuje dokonce pohostinnost jako povinnost, jako zákon. Slovo pohostinnost je řecky filoxenia – láska k cizím, jiným (opak xenofobie – strach z cizího).

V knize Leviticus (3. kniha Mojžíšova) 19:34 je psáno: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Rabíni na pohostinnost kladou také veliký důraz. Za základní funkci židovského domova považují právě pohostinnost. Babylónský talmud jde dokonce tak daleko, že pohostinnost považuje za důležitější, než je čtení Tóry. A to už je co říct, přítelé. O rabi Hunovi se traduje, že vždycky, když usedal k jídlu, otevřel dveře a volal: „Nechť každý, kdo potřebuje, vstoupí a jí.“

Na židovský důraz o pohostinnosti navazuje též křesťanské učení. Pán Ježíš Kristus se podobně jako Abraham kvůli nám a pro nás stal na této zemi poutníkem. Putoval od místa k místu, bez domova, a proto sám zázemí a pohostinnost rád přijímal a také rád poskytoval. Jako kazatel se jednou dokonce osobně postaral o nasycení pětitisícového zástupu svých posluchačů. Rád přijímal pozvání ke společnému stolování a nedělalo mu problém ani to, když měl stolovat s těmi, kterými ostatní pohrdali. Pohostinnost povýšil na jedno z klíčových kritérií posledního soudu. Je o tom záznam v Matoušově evangeliu 25. kapitole 34.a 35. verši: Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne…

Motivováni Ježíšovým příkladem slavili první křesťané bohoslužby u stolu. Tím, že se dělili o jídlo, si projevovali svoji vzájemnost. V závěru každé takové hostiny následovalo pak vysluhování Večeře Páně. Postupem času došlo z podnětu apoštola Pavla k tomu, že byla Večeře Páně oddělena od stolování a vznikly tak známé hody lásky agapé, které zpravidla v prvokřesťanských dobách organizovaly manželky zámožných křesťanů. K hodům lásky agapé zpravidla zvali sociálně slabší spoluvěřící. Když Ježíš hovoří o Božím království, kterým vyvrcholí naše lidské dějiny, říká, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském. Na tuto hostinu jsme zváni i my všichni. Hospodin nás vybízí k tomu, abychom se na ni vydali už dnes a abychom jako poutníci cestou spolu s Abrahamem a Izákem přijímali a hostili všechny, kteří putují s námi.

Co myslíte, zvládáme ten Ježíšem stanovený úkol? Jan Kalvín ve svém komentáři k našemu dnešnímu příběhu píše: „Mnohé hospody svědčí proti nám, neboť ukazují, jak to jde z kopce s přirozenou povinností jako je křesťanská pohostinnost.“

O pohostinnosti se snadno mluví, hůř se však realizuje. Každý z nás ví, jak hořce chutná ztráta soukromí. Rčení ryba a host třetího dne zapáchají nevzniklo náhodou. A právě proto nás epištola Židům povzbuzuje slovy: Bratrská láska ať trvá. S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud. Tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pohostinnost vnímá Bible, Nový zákon, jako jedno z obdarování k duchovní službě, ke službě k bližním. Není každý člověk obdarován všemi dary, ale je na pováženou, když se ke službě potřebným staví církev jako celek zády. Náš dnešní příběh ale není jenom výzvou k humanitárním aktivitám. Dokladem toho je krátká epizoda, která je uprostřed příběhu se Sárou.

Genesis 18:9-15: Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna.“ Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu. Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: »Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se“, protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

Abrahámova žena manželovo nadšení pro pohostinství evidentně nesdílí. Podpopelné chleby tedy podle manželových instrukcí patrně připravila, ale jinak se drží stranou. Může se jevit, že tak činí jako zdvořilá žena podle pravidel starého orientu. To znamená, že se mužům nechce plést do rozhovoru. Ale hosté její jednání jako zdvořilost v žádném případě nechápou. Abraháma se naopak ptají: Kde je tvá žena, Sarai? Sarai zůstává stranou, ale její touha po společenství přeci jenom úplně potlačena nebyla. Za dveřmi stanu zvědavě naslouchá. Boží slovo o tom, že se jí narodí syn, tak sice slyší, ale stranou společenství, kde je to slovo vysvětlováno, má problém pochopit a už vůbec nezvládá celé to poselství přijmout. A tak se mu, tomu slovu, vysmívá.

Pomalu se nám rýsuje ponaučení, hlavní ponaučení z dnešního příběhu. Společenství církve je organismem dosti složitým. Přesto však platí, že člověk, který se toto společenství naučí sdílet s ostatními, kdo přijímá i poskytuje pohostinství, má větší šanci vnímat a chápat Boží slovo (v našem příběhu Abraham), než ten, kdo se od toho společenství drží stranou, kdo opouští společná shromáždění (v našem příběhu Sára). Amen